DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Otřeseně zírám na další téma, které bylo stvořeno k mučení mého nebohého mozku. Ať se snažím sebevíc, na obrazovce bliká jen kurzor.
To kdysi bývaly doby, kdy se při pohledu na nové téma moje oči rozzářily a všechny myšlenky zaměřily na oblíbené fandomy. Když jsem pak sedla ke klávesnici, padalo ze mě jedno slovo za druhým, až jich bylo tolik, že jsem musela zuřivě zkracovat, abych se vůbec vecpala do potřebné stovky.
Jo, to byl ten čas začátku dubna. Jenže kdepak ty loňské… Počkat! No, jasně!
Se spokojeným úsměvem se přihlašuji na účet na sosácích a klikám na „Přidat obsah“.

Vyvolený.
Pomazaný.
Ten, kdo je v právu.
Ten, kdo odmítá vztáhnout ruku na toho, koho Hospodin vyvolil, i když od něj Hospodin svou pečeť zase odejmul.
Muž podle Božího srdce.
Padající.
Hříšný.
Ten, kdo provedl neomluvitelné.
Ten, kdo vztáhl ruku na nevinného, aby tím zakryl vlastní prohřešení, i když věděl, že Hospodinu neunikne nic.
Muž doufající v Boží milost.
Hospodin je neměnný a stálý.
Hospodin vyvolí, koho uzná za vhodné.
Věděl to.
Viděl to z té druhé strany.
Proto odmítá bojovat proti svému synovi.
Už dávno si není jistý, že nad ním Spravedlivý nevyřkl stejný ortel jako nad jeho předchůdcem.

The meeting place was a tiny alley behind a Victoria's Secret shop.
Through the shop floor, into the service corridors, out of the back door.
Quietly.
Unseen.
Then she saw him and almost staggered.
"Hello, Lioness."
She should be glad, relieved... should feel a million things, facing Thorne again.
That's how it always worked.
But not today.
Now she just felt cold dread trickling down her spine.
"The equipment?" she choked out.
He frowned handing her a package.
"What's wrong, Maddie?"
His hand caressed her face and she almost smiled.
And suddenly she was holding a gun pointed at him...

Nakonec mu zbyla jen pistole, měch s vodou, a bunda. Auto zůstalo stát v dunách.
Kolem poledne dopil poslední kapky.
K večeru se svezl do písku.
Na obzoru stála chatrč z vlnitého plechu. Nezmizela, i když na chvíli zavřel oči.
Nějak se dokázal doplazit až k ní.
„Co to bude, šéfe?“ usmál se chlápek a ukázal zčernalé pahýly zubů: „Pro policajty to máme za půlku.“
Sáhl do kapsy. Nahmátl potrhaný zelený papírek. Podal ho muži a ukázal na jednu z nádob.
Nazpátek pár šedivých mincí a kelímek stejně našedlé hmoty. Studila ho do prstů.
Chutnala sladce a studeně, jako vzpomínky.

Nemohl zůstat v prázdném bytě sám, s kolotavým přemíláním proč, poprvé ve svém životě.
Venku ohňostroj marnosti. Bouchací kuličky, petardy, dělobuchy, hluk, vrávorání, střepy.
Městské smetiště, povinně veselí opilci.
Alkoholové výpary roztávaly vločky ještě ve vzduchu, na zemi marast a břečka.
Prodíral se karnevalem šklebů, pryč, ven, do bezlidna a ticha.
Podzemní kotle hřály, na sníh narazil až v polích.
Bílý, křupal pod podrážkami, na vlasy a ramena snášel se nový.
Najednou stanul a rozhlížel se. Slova opotřebovaná, sekndhendová, každé vyslovení by uráželo to, co viděl.
„Děkuju,“ zašeptal v páře.
Pod nohama drcené loni, na hlavě tající letos, napadlo ho.

Risa knew London quite well But it didn’t seem this time there will be an opportunity to do something she liked to do in London.
No evening theater.
No gardens.
No Soho.
No charity shops.
Actually, they were close to Soho right now, she could tell. Thorne, herself and her rifle. Looking for a good watchpoint. Out of sight from the street bellow.
He had a meeting to attend. And she was supposed to cover him.
Somehow the situation didn’t feel very safe.
„Shoot only on my order. Single shots.“
She nodded.
Yes. This is not the London she knew.

„Kam jdeš?“ ptá se přísně Severus při pohledu na Meganiny zmalované oči, sukni sahající s bídou do půlky stehen a podpatky zvící Eiffelovy věže.
„Ven,“ odpovídá zmalovaná na půl úst.
„Na schůzku s Teddym,“ doplní Hermiona klidně.
„Cože?“
„S Teddym, uvědom si, s Teddym!“ důrazně opakuje Hermiona. „Teddyho máš přece rád.“
„Rád nerad, s mou dcerou nikam nepůjde.“
„Už je velká, nemůžeš ji pořád hlídat.“
Megan využije chvilky otcovy nepozornosti a tiše zmizí.
Hermiona svého muže láskyplně políbí.
„Uznej, mohlo to být mnohem horší.“
„Snad… ale když byla malá, bylo to o moc jednodušší,“ povzdechne si Severus z hloubi duše.

„Nevieš kde mám vzorku?”
„Ktorú?”
„Tú z minulého roka. Tú extra.”
„Skús na šestke.”
Tá vzorka je absolútne nenahraditeľná. Už nikdy taká nebude.
Na šestke nič. Keď mi to zase niekto zobral, ako naposledy… Roztrhám ho! Toto sa na hygiene nemôže stávať, že sa tu stratia vzorky!
„Máte?”
„Ani vy?”
„Nevideli ste to aspoň?”
No nič. Dám si doma pivo, trocha porelaxujem. Snáď sa to nájde. Z náhleho popudu otvorím mrazničku. Radosťou sa mi podlomia kolená.
Je tam! Úplne som zabudol, že som si to už pred nejakým časom priniesol domov.
Minuloročný, unikátny, momentálne mierne orosený, snehový nanuk čoko deluxe!

V loni měla zima krásné sněhy
a já hledala v alkoholu trochu něhy.
Nenašla.
Divím se, že jsem v té zimě nenachladla,
když jsem venku zalévala, abych neuvadla.
Pivem.
Ve tři ráno jsme na schodech zpívali
a pak tvrdili, že jsme se spolu jen na film dívali.
Uvěřili.
Když pak sněhy roztály konečně,
nebyli jsme smutní zbytečně.
Jaro.
Letošní zima byla krásnější,
když se obnovila přátelství dávnější.
Leden.
Pak jsem zbytek zimy jinde strávila,
kde bez sněhu jsem se trápila.
Školou.
Když jaro mě uvítalo zpátky,
už tu nebyly žádné hádky.
Duben.
Snad léto bude krásné
snad nám poskládá básně.

Slunce zapadne a z nebe začne padat sníh. První letošní. Vločky se po nich lačně natahují. Do rána nejspíš přikryjí jejich deky. Čeká je studená noc.
Karl se zachmuří. Měli by udržovat oheň, ale dřevo je mokré a mají ho zoufale málo.
Jak rád by se vrátil v čase. Do dob, kdy první sníh pozorovali z tepla Česťovy kuchyně nebo dveří nádražky. Ale loňský sníh je v nenávratnu a stejně tak i loňský Česťa a loňský Karl.
Dřív by ani neuvažoval o tom, že se pokusí o kouzlo, které může Česťu stát život. Dřív by nepřemýšlel, jestli mu ho vrátí.