DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Seděl na dece a vzpomínal. Před rokem touhle dobou obcházel své statky... A nadával. Byl znechucený svým okolím. Znechucený všemi těmi... lidmi. Všude kolem něj. Cizoložství, krádeže, vraždy, pýcha, lži... Bylo mu z toho zle. "Bože, jak můžeš tohle dovolit?" ptával se, když chodíval spát po dalším dni. Dni, v němž se setkal jen se samými špatnostmi. Tehdy se bál o své syny. To bylo před rokem. Teď se rozhlédl okolo sebe. Semkl rty a zaúpěl. "Ach Hospodine, copak nevíš, že jsem to takhle nemyslel?! Bylo to nutné?"
A Noe propukl v pláč. Vždyť za ním se temně tyčil Ararat.

"Vaše Výsosti," uklonili se.
"Nezlobte mě," rozesmála se Lucinka, "můžu si přisednout?"
Faun se posunul a udělal vedle sebe místo.
"O čem si povídáte?" zajímala se.
"Ále... stěžuji si na pana Bobra," zahudrala jakoby nespokojeně paní Bobrová.
"Copak provedl?"
"Jako by v poslední době ztratil všechen elán. Pořád jen sedí doma. Když si vzpomenu, s jakým zápalem stavěl naši hráz. Ale kdeže loňské sněhy..." náhle se odmlčela.
Pan Tumnus se chápavě pousmál.
"Co se stalo?" zeptala se po chvíli ticha zmateně Lucinka.
"To nic," paní Bobrová si otřela oči, "došlo mi, že teprve teď vím, co to loňské sněhy jsou."

Někdy hledáme své děti v obláčcích páry, které nám stoupají od úst. Vyhlížíme čerstvý sníh, jestli se v něm k našemu prahu nebudou krást stopy. Ale pak si připomeneme, že sněhové dívky nikdy neunesou horko lidského srdce nebo plamene. I tak ji občas zkoušíme znovu vytvarovat.
Někdy se díváme na krví potřísněné závěje po honu a říkáme si, jestli něco podobného vídávala naše matka, když kašlala do kapesníku a přála si dcerušku s tak rudými rty a bílou pletí. Jeden z lovců nás brzy bude muset zabít.
Někdy však všemu navzdory doputujeme do severní země a vysvobodíme svou ztracenou lásku.

V předjaří se cestovalo nejlépe. V údolích už sníh roztál, na hřebenech byl většinou odfoukaný. Stará tráva přes zimu zmizela a nová ještě nevystrkovala růžky, takže vás za kotníky nic nechytalo. Dokonce ani kapradiny.
Šla dlouhými kroky, po náhorní plošině se skoro rozeběhla, vítr v zádech. Dolů do sedla napůl seskákala, napůl sjela po měknoucím, ale stále těžkém sněhu.
Aby si zkrátila cestu, vzala to po okraji...
Žuch.
A letěla dolů spolu s utrženým převisem.
Žuch, žuch, zasypával ji další sníh. Nasypal se na ni snad všechen, co tu spadl od minulého podzimu.
Převisy padají.
Příště si to bude pamatovat.

„Maminko, vemte mě s sebou do Vídně,“ žadonilo škvrně a drželo se matčiny širokánské sukně.
„Až budeš starší, broučku,“ odvětila napůl zasněně, když se upravovala v zrcadle.
„Vemte mě s sebou do Vídně, prosím!“ vymiňovalo si dítě s urputným výrazem.
„Přestaň už s tím, Alžběto,“ odpověděla přísněji, než zamýšlela.
Konečně se do Vídně spolu podívaly, když jí bylo dvanáct. Nadšenější ji nikdy neviděla. Způsobně kráčela po promenádách a když se nikdo nedíval, rozběhla se do parku mezi ostatní děti.
Další návštěva měla být první z mnoha dalších. Milostslečna měla být uvedena do společnosti.
Erzsébet je mrtvá. Vrať se. MK

Milí drabblisté,
končí nám šestadvacátý ročník! Všem účastníkům děkujeme, v dubnu jste napsali rekordních 8593 drabblat a rozdali 98972 krkavců.
Byla témata jednoduchá? Ale kdeže! Někteří pamětníci ještě s nostalgií vzpomínali na ta, která jim kdysi připadala obtížná…
Vizte malý výběr těch, nad nimiž se letos skučelo asi nejvíce:
Cítím ctihodné cypřiše
Extrovertní nihilismus
Komár s párou
Kostrbatá koule
Málo smrtelný sýček
Oloupaný loupáček se nepřejí
Prašivé pryšce
Pro každou kravinu dnes rychlokvašky
Rybízové rachejtle a ropuchy
Spektakulární spektrum serpentin
Syrový sírový sýr
Šnorchl a podkolenky
Traktory
Tučňák jako tučňák
Vykostěná věta
Zubatec na zubačce
Těšíme se na vaše výběry!

28. dubna 2006
Měla bych psát seminárku, ale radši jsem z hromady vytáhla dopisní papír, abych ti napsala.
27. dubna 2007
Nejlepší způsob, jak osušit slzy, je slíbat je. Slíbej je, prosím.
30. dubna 2008
Miluju Červenýho trpaslíka! Proč ty ne?
22. dubna 2009
Znáte tu podivnou bolest, která vás prostoupí, když dočtete knihu?
25. dubna 2012
Čím víc jsem unavená, tím větší je pravděpodobnost, že přijde hospitace.
26. dubna 2015
Plyšové mrkve jsou obrovsky antidepresivní. Potřebovala jsem ji v posteli objímat celou noc.
20. dubna 2016
Balancujeme na ostří nože. Bojím se, že spadnu, protože každý krok vpřed bolí.

„Brána do elementu bývá nejčastěji na místě, které je pro element příznivé,“ vysvětloval Mistr Mandaly. „Voda tíhne k pramenům, k výtokům z jezer a k úzkým ramenům zátok nebo fjordů. Oheň se otvírá nejsnáz na kamenech vystavených slunci nebo tam, kde je tepleji. Zkuste vnímat teplotu vzduchu kolem sebe; mění se místo od místa. Země má ráda mohutné skály nebo široká pole; tady u nás spíš ty skály. Do vzduchu nejlépe vstoupíte tam, kde se vítr nikdy nezastaví. Prázdnotu najdete nejjednodušeji na rozcestí, v zatáčce opuštěného úvozu a na místě, kde je navrstven sníh z několika zim.“
„A Mandala, mistře?“

Těžce popadal dech. Nespokojeně se zamračil. Vlastní tělo ho zrazovalo, nesloužilo mu tak, jak byl zvyklý. Teď, když ho nejvíc potřeboval. Když konečně sloužil tomu, v koho věřil.
Věděl, jak ho nazývá Daario. Ser Dědeček… Vystihovalo ho to, ačkoli jako člen Královské gardy pochopitelně potomky neměl.
Stále však dokázal odvést svůj kus práce. Věřil, že může být pro Daenerys užitečný. A nejenom svými životními zkušenostmi a přehledem, pro které si ho zvolila rádcem. Především byl rytířem, mužem vládnoucím mečem. Byl si vědom svých limitů, přesto by v přímém souboji jeden na jednoho porazil kohokoli.
Synové harpyje ovšem poctivý boj neuznávali…

Naprosto ho fascinovalo. Á, konečně se zase rozsvítilo okno protějšího domu. Lákalo ho teplé světlo, ale hlavně ty obrazy, které viděl. Jemné závěsy umocňovaly dojem stínohry. Divadlo hrané životem. Každý večer. Dramatičnost scény podtrhovala němota, jako ve starých filmech, ale bez titulků. Nesmírně působivé. Domýšlel si dialogy. Přitom cítil něco jako tvůrčí zaujetí.
Zpozorněl. Copak asi muž a žena říkají? Šermují rukama. On ji chytil a smýknul s ní. Teď ji uhodil. Žena schovala tvář za oponu dlaní. Záhy muž klečí, ruce jako kudlanka nábožná.
Náhle tma ukončila představení.
Další noci vídal jen apatickou ženu. Namísto oknem byl uchvácen dohady.