DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Letošní zima v Berlíně je stejná jako loňská - chvíli padá sníh, pak déšť, který ho rozpustí. Ale přituhuje a není to mrazem.
Loni a předloni touhle dobou podával se svým učitelem Einsteinem zajímavé, ale krotké patenty, jako ten na chladničku. Hnědé košile jen řečnily v hospodě nad pivem.
Letos koncem ledna zvolili Hitlera kancléřem. Toho dne sbalil svůj majetek do dvou kufrů, aby mohl kdykoliv opustit zemi.
Šlape na nádraží. Nad městem ještě visí kouř z včerejšího požáru Reichstagu. Nasedne na vlak do Vídně, ale tam nezůstane, musí dál, za moře. Čas krotkých patentů se rozplynul stejně jako loňský sníh.

Bylo zvykem, že bastardi dostávali příjmení podle toho, čeho bylo v kraji nejvíc. V krajině říčních lordů se rodily děti jménem Řeka, v údolí Arryn Kámen, v Dorne Písek…
Mistr Luwin otevřel tlustou knihu, zabodnul do ní kostnatý ukazovák a začal soustředěně projíždět stránkou.
„A máš ji!“ vykřikla Arya, vpadnuvší v patách svého bratra do pracovny.
„Nemám!“ bránil se Bran. „Oplátky se nepečou!“
Luwin se zmateně rozhlédl po dětech.
„Co to děláš, mistře?“ zeptala se Arya a zvědavě nahlédla do knihy.
„To je matrika,“ odpověděl Luwin. „Počítám loňské Sněhy. Zase jich přibylo. Dnes už nikdo nemá úctu k institutu manželství.“

Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Rodiče Regulovi za tu dobu dokonale vymyli mozek.
„Zmijozel!“
„To se dalo čekat, ne?“ šťouchl James Siria do žeber.
Ukázal mu zdvižený prostředníček.
Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Nebelvíři Siria naučili nenávidět vlastní rodinu.
„Zmijozel!“
„Hájíš čest rodu,“ zašeptala až příliš hlasitě Bellatrix.
Opatrně se usmál.
Kdysi se měli rádi. Kdysi. A jednou zase budou. Pokud tedy za závěsem skutečně ještě něco je.

Dne 23. března 2006 bylo v Kotěhůlkové Lhotě na vrcholu hory nalezeno tělo mladé ženy ve věku zhruba 20 let. Tělo jevilo známky ubití tupým předmětem či – pravděpodobněji – tupými předměty, dále také úpalu, úžehu, umrznutí a upylování. Žena na vrcholu hory, kam vede pouze mimořádně strmá, v zimním období neudržovaná stezka, zřejmě ležela už od počátku prosince loňského roku, protože její tělo bylo výletníky objeveno po rozsáhlé oblevě o týden dříve. Policie vyzývá všechny, kteří ženu poznají (viz fotografie), aby se urychleně ohlásili na policejní stanici k výpovědi.
„Maruško, chceme jahody!“
„Chlapi, už sem zase leze ta čórka! Na ni!“

Jako dítě jsem bydlel v ulici, která není nijak dlouhá, kříží ji jen tři ulice, ale byly na ní dva pohřební ústavy a jedna LDN. Dvě herny tam byly a dosud jsou. A potkali jste tam občas i bezprizorní nákupní vozík.
V našem bloku bydlela rodina, která z pozic jediného balkonu v ulici bojovala. Bojovala vyvěšením vlajek "ohrožených" institucí. Za svého vyrůstání jsem tak viděl vlajku Tibetu, EU, Sexuálních menšin a Bohemky.
Bával jsem se dob, kdy uvidím viset českou vlajku, ale ta nevisela ani o svátcích.
Dnes už bojovníci kapitulovali, zestárli nebo se odstěhovali a z balkonu smrdí muškáty.

Billa přestalo bavit, že se neměl s kým bavit, takže ty dva probudil, vpravil do nich Střízlivějící dryák a nasměroval je na Manor. Když dorazili, zbytek osazenstva snídal.
„Mise úspěšná, ale tihle dva by se nad sebou měli zamyslet,“ prohlásil.
Ženská část skupiny balancovala mezi úlevou, že se vrátili, naštváním na Billa, že jim neposlal aspoň Patrona, a pobavením nad stavem dvou pánů, kteří si za normálních okolností tolik zakládali na své důstojnosti. Kingsley s Aberforthem měli jasno a chechtali se, až se za břicho popadali.
„Nemáme trénink,“ připustil Lucius. „Ale ještě před pár lety bych přepil kohokoli z vás.“

„Tento obraz byl objeven nedávno, zobrazuje neznámou, pravděpodobně holandskou krajinu.“
Na nádvoří zámku k nám přiběhla trojbarevná kočka se zelenýma očima a otřela se průvodci o nohy. „Přišla sem o letním slunovratu, nevíme, čí je.“
Na zámek jsme se dostali opět po roce. Průvodce nás vítá na nádvoří.
„Kde je ta kočka, co jste tu loni měli?“
„Netuším. Však znáte kočky, loni tady, letos jinde.“
Přicházíme k holandské krajince. Průvodce se zarazí. „Až dodnes jsem si nevšiml...“ Z rohu malby se dívá trojbarevná kočka se zelenýma očima.
„Podíváme se na fotku obrazu v katalogu.“
Onen roh je na fotografii prázdný.

Ta radost, když jsem poprvé svou věží prohlédl!
Pýcha vznosných paláců, klenutá samolibost vstupních bran!
Na rozkaz a pro potěchu krále stavěli mě. Rád se v mých zdech ukrýval.
Zván Václavem IV., pro mne byl tím, kdo o zrod můj se zasloužil.
Můj pán, já jeho hrad.
Netrvala radost naše vzájemná dlouho.
Smutný byl den, kdy král náš ve zdech mých k zemi padl a již nevstal.
Pak rána za ranou sypala se na mne.
Co jsem udělal, že ohně zapálili a zdi mé rozkotali?
Krátký čas mi byl vyměřen. Neužil jsem časů slávy.
Srovnán se zemí, zašlých časů vzpomínám…

Postával na okraji střechy mrakodrapu prolezlého rzí. Už se necítil sám, ani poslední. Zrzavá dívenka s pihovatou tváří stála vedle něj a společně hleděli do nachu. Mechanické kachny odlétly za horizont.
„Táto! Podívej, sněží!“
„To není sníh, ale popel…,“ vykouzlil jí na pyšném nosíku rošťáckou šmouhu. Smála se. Na okamžik směla být zase dítětem.
„A co je tohle?“ zvedla zrak ke svému otci. V drobné dlani zahřívala oválný ametyst, který právě dostala. Kámen hrál všemi odstíny fialové. Sálalo z něj zvláštní teplo.
„Patřil někomu mimořádnému, kdo si přál, abys ho nosila…“
Pochopila, že víc se ptát nemá. Alespoň ne dnes.

Louka Kuníkova je zmíněna již roku 1788, kdy žili v Zadní Záběhlé Matouš Kuník, Jan Kuník a Dorota Kuníková. Nedlouho před zlikvidováním obce zde občané Přední Záběhlé vybudovali vodárnu.
---Brdy opět otevřené---
Vydatné prameny polesí Kuníková sytily zemi vláhou. Napojily se z loňských sněhů, které tady v Brdech pokrývaly kraj až do konce května, nyní poskytovaly životodárnou tekutinu rostlinám i zvířatům. Část pramenů se sbíhala do studny, v níž ji spoutávaly betonové kruhy.
Poutníci vděčně ochutnali vody z potůčku tekoucího starou odvodňovací struhou. Voda byla chladná a chutná. Stromy kolem tiše šuměly, vyprávěly příběhy lidí, kteří svou prací studnu hloubili.