DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Byla půlka února a počasí připomínalo spíš půlku května. Sice bylo ještě trochu chladno, ale sluníčko svítilo a místo na svahu jsme mohli čas strávit na pískovišti.
„Mami, mami, kdy zase půjdeme sáňkovat,“ ptala se mě každý den dcera.
„Až napadne sníh, tak můžeme jít.“
„Tak mami prosím vykouzli sníh.“
Jojo, kdyby to bylo tak lehké. Ale minulý rok byly tři dny sněhu a letos dokonce více než týden. Kde jsou ty doby, kdy byl sníh skoro dva měsíce. No možná kdybychom bydleli na horách a ne v Praze, tak bychom měli víc štěstí. A pak o velikonocích zase padal.

Pan Havran zimu miloval, byl koneckonců zimní pták. Ovšem ta letošní byla docela divoká; ještě teď si třel tvář, kam ho zasáhla zbloudilá koule. Zatracená štěňata.
Vylétl na svůj oblíbený strom, daleko od obvyklých hracích míst Fidových synovců, a konečně zavřel oči. Do vzdáleného štěněcího výskání se mu vkrádal sen o pradávné zimě, kdy ohromoval kavky prudkým sjezdem ze střechy. Probrala ho mohutná rána do kmene, samozřejmě že si vybrali pro bouračku právě jeho strom! Když Fido vylovil štěňata ze sněhu, utkvěl pan Havran pohledem na zapomenutých saních. Opatrně se rozhlédl, a pak se s nimi pomalu vydal do kopce.

Kráčela průvodem, neviditelná mezi šlechtou. Jen obyčejné páže nesoucí prapor.
Dav lemoval cestu. Téměř neviděla jejich tváře, schované za mobily a tablety.
Pohlédla do čela průvodu, kde z bílého koně zrovna slezl císař, aby pozdravil vinaře.
Zamrkala.
Dav zmizel.
Průvod sledovali poddaní, kteří plakali štěstím, když zahlédli svého vladaře.
Podívala se znova na císaře Karla a pocítila to také.
Bezmeznou úctu a obdiv k moudrému muži.
Jaká čest, smět kráčet v jeho průvodu a nést korouhev v českých barvách.
Zamrkala.
Netečný dav byl zpět a vize zmizela. Nebo snad vzpomínka?
Jaké by to bylo krásné, žít v dobách takového krále.

Celé dopoledne se Josef neukázal. Neprovedl ani partu slepých důchodců, se kterými naposledy zvládl zámek v rekordním čase deseti minut. Nepřišel k obědu. Milada jízlivě pronesla, že se jeho nechutenství patrně z práce rozšířilo i na jídlo. Paní Tichá se urazila a pan Spock truchlivým hlasem pravil, že nechutenstvím to začíná a tumorem končí.
Odpoledne jsem Josefa objevila v knihovně. Listoval starými zápisy a se slzou v oku mi předčítal pasáže z Himmlerových dob, kdy se po návštěvnících střílelo ostrými a na věži byl umístěn kulomet.
Doporučila jsem mu deník kněžny Ščerbacké, za jejíhož pobytu se na služebnictvo bral bič.

„Já říkal, že to přijde,“ mudroval Ódin, jedním takřka znuděným tahem meče uťal nedefinovatelné bestii čtyři z šesti syčících hlav a Edvin ho v bitevní vřavě slyšel jen díky tomu, že se držel poblíž a rubal zrovna něco tiššího, „neříkal jsem to snad? Sotva loni padl sníh, nabádal jsem vás, ať si ho dobře prohlédnete a zapamatujete, že je poslední. To, co pokrývá bitevní pláň dnes, je prostě hnus.“
On to vůbec nebyl sníh, nýbrž promrzlá krev, střeva a další části oblud i einherjů, ale protože se na obzoru zrovna objevil odpoutaný Fenrir, všichni mu tu drobnou chybku rádi odpustili.

Jezdívám tramvají okolo domu, v jehož dvoře býval závod na výrobu mražených dobrot. Kde jsem jako gymnazista před třemi desetiletími o prázdninách brigádničil.
Jeden rok na polárkových snězích, jeden na ledňáčcích. Dodnes cítím tu chuť polárkového sněhu jako ještě nezmraženého krému, který jsem tam nadšeně a mohutně konzumoval.
Po všech restitucích, privatizacích, monopolizacích a globalizacích již závod neexistuje. Dnes takové artikly vyrábějí nadnárodní koncerny, ani nevím, zda nějaký provoz mají v mém okolí. A zda zaměstnávají brigádníky, nebo jsou mnohem automatizovanější než tehdy.
Bůhví, kam budu posílat na brigády své syny, až dorostou věku příslušného. Tyto sněhy jsou dávno pryč.

Annie fascinovaně sledovala, jak manžel pilně pracuje. Nemohla uvěřit, že člověk, který před jejíma očima čile kmitá u kuchyňské linky, je tentýž muž, který jí před lety učaroval svým rétorickým uměním, intelektem a roztomilou nemotorností. Když ho poprvé viděla vzít do ruky vařečku, právem očekávala katastrofu. Spálenou rajskou cítila ještě týden. Kdykoli potřebovala pomoct u plotny, obracela se raději na kohokoli jiného. Po několika měsících usilovného tréninku a studování příruček však působil dojmem, že se s talentem pro přípravu lektvarů narodil.
„Tati? Můžu se podívat zblízka?“ zeptala se Eileen a tatínek ji vysadil ke sporáku, aby jí ukázal učebnicový Kostirost.

Z kamenné desky splývala jako vodopád smuteční říza, do které byla zahalena. Ruce měla založené na hrudi, která se zvedala pravidelným dechem. Vypadala klidně, ale znaveně, bledá jako loňský sníh. Lehce se dotknul jejího kolene, zatřásl ramenem.
Když se skláněl na jejími rty, nepřemýšlel nad tím, jestli je ta nemoc, o které tolikrát slyšel, nakažlivá. Jeho první polibek v životě. Ani se nepohnula.
Začal ze sebe setřepávat nejistotu. Byla tady ona, bezbranná, a on, všemocný. Ještě se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že mu někdo v tom, co se právě chystal udělat, zabrání.
Však on se to nikdo nedozví.

„To je vedro!“ nadával Glorfindel, když kontroloval s Ethelionem brány Gondolinu, což bylo na celé dopoledne.
Ve zlaté zbroji se potil a z pod přilby mu trčely mokré kadeře.
„Hrozné,“ přitakal Ethelion a utřel si zpocenou dlaň do hřívy svého hnědáka.
„Mohli bychom si vyprávět o zimě, to prý pomáhá.“
„Teď by mi pomohl jedině vinný střik s pořádnou porcí sněhu.“
„Takový sníh z Helcaraxe. Kde jen je mu konec. Mrzlo úplně všechno. Když si náhodou holou rukou sáhl na ocel meče, přilepila se ti k němu. Ach, jak to studilo! Co bych teď za to dal,“ vzpomínal zasněně Glorfindel.