DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

Dětské lži
1. Schovka
Když nic nevidíš, neznamená to, že nejsi vidět...
2. Zoubky
Jak vědí, že jsem celou dobu jen baštil pastu??
3. To já nejím.
A ani se nemusím dívat, co to je.
Pubertální lži
1. Něco špatného jsem snědl.
Nesnědl. Ožral ses.
2. Budeme koukat na film.
Nebudete. Taky nám bylo 16.
3. Já nevím, co to je.
Víš, ale doufáš, že rodiče třeba trávu nepoznají.
Dospělé lži
1. Dám ti to zítra.
Nedáš, zapomeneš na to.
2. Já nevím.
Víš, ale nechce se Ti mluvit.
3. Nemám čas.
Máš, ale nevěnuješ ho tomu, kdo Tě potřebuje.

Důležitý test. Pět příkladů. Každý vycházel z výsledků z těch předchozích. Počítal jsem rychle. Matika mi šla. Sebevědomě jsem odevzdával jako první.
Druhý den jsem obdržel hodnocení. 0 bodů!
Jak je to možné?! Všechny výpočty jsem měl přece správně!
Kontroloval jsem zadání. Našel jsem ten zrádný úsek v prvním příkladu.
„… tři krát tři lomeno…“, zatímco já si sebejistě přepsal plus!
Taková blbá chyba!
Proč jsem si to vybavil právě teď?!
Sedím v křesle navigátora a provádím potřebné výpočty pro skok hyperprostorem.
„Loď připravena!“
Alec, pilot, se zaškaredí.
Usměji se.
Doufej, že jsem se od základky naučil být pozornější.
Skok zahájen!

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že od večera v chalupe sedíš a po papieri nejaké krížiky a krúžky čmáraš.
- Starý môj, v televízore som ti film videl. Taký počítač tam chcel všetkých do vzduchu vyhodiť.
- Aj nás?
- Veď ti vravím, že všetkých. Ale oni mu dali hrať takú krepú hru s deviatimi políčkami a tým ho úplne odrovnali.
- Hru hovoríš? A to by sme si ako aj my tu zahrať mohli?
- Veruže mohli, starý môj. Ale už som ju hral s Ančou. A zakaždým ma porazila.

Když ji potkal prvně, necítil nic než lehké pobavení a bolest. Pobavení pramenilo z toho, že na něj vysypala hranolky, bolest z toho, že mu přitom nakopla kotník. Omlouvala se asi tři minuty, až nebylo jasné, jestli ji víc mrzí, že do něj vrazila, nebo že přišla o jídlo.
Podruhé se sešli sami, bez hranolek a bez lidí. Poprvé po třech letech se cítil vážně dobře.
Napotřetí cítil všechno. Teprve když se ráno probudil, vzpomněl si na tu třetí.
Někdy uděláte spoustu malých rozhodnutí, která považujete za dobrá, ale když se to posčítá, najednou zjistíte, že děláte něco moc špatného.

Azirafal si nejasně uvědomoval, že má kocovinu. Buď to, nebo někdo přímo v jeho hlavě tahal za ocas tři tisíce koček, zatímco stepoval v okovaných botách na nebeských varhanách. Rovněž okovaných.
Zasténal a opatrně otevřel oči. Šklebily se na něj tři nespravedlivě spokojené Crowleyho obličeje.
„Mů-mů-žeš mi, prosím, vysvětlit, proč tě vidím trojmo? I jeden ty je o jednoho víc, než teď potřebuju.“
Crowley se zatvářil téměř něžně.
„Asi se ti rozostřuje i třetí oko,“ broukl. „A to mi připomíná…“ sáhl do kapsy a vyndal tři desetilibrové bankovky, „že ti vracím těch devadesát liber, co jsem si od tebe půjčil.“

Samou radostí z rána, totožného se všemi předchozími v tomto bludišti dřevěných staveb, přesto naplněného bezdůvodnou touhou skákat a tančit, se malá Eli bez obvyklého šourání rozeběhla k velkému prostranství poblíž železničních kolejí. Branou právě přijížděl vlak a hlídka na věži byla na chvíli skryta oblaky bílé páry. Na prostranství už stály řady dospělých a také skupina dětí.
Jeden z přítomných hlídačů na ní ukázal a zavolal:
"Ty, sem!"
Eli se lekla, protože přímo ji ještě nikdy neoslovili. Hlídač už ale zase volal na všechny děti:
"Rozdělte se do skupin, tři řady po třech! Doktor Mengele tu bude každou chvíli!"

Tři se na cestu nevydali dobrovolně, ale přinuceni zvědavostí, pohrůžkou, okolnostmi. Přesto se každý ukázal být cenným zrníčkem, které vychýlilo misky vah na správnou stranu.
Ze tří se stali nejvěrnější přátelé. I když je na začátku nepojilo nic než slib, nabídka síly k ochraně slabšího, snaha vyrovnat se druhému.
Tři se nikdy nevrátili k budoucnosti, která se před nimi otvírala před cestou. Ztratili sami sebe. Zaplatili za důvěru v nesprávnou osobu, ve špatnou věc, ve vlastní neomylnost. Nesli v sobě břímě, o jehož skutečné váze měli povědomost jen oni.
Devět osudů. Devět společníků, kteří za ranního šera vykročili z Roklinky…

Třikrát se nechvalně známému triu povedlo Bídáka naštvat.
Poprvé, když při hospodské rvačce převrhli sud s pivem. Čekali řev, ale Bídák jen řekl, že to postupně splatí.
Podruhé to bylo těsně před zabíjačkou. Měli se postarat o prase. Záhadným způsobem se jim podařilo ho otrávit. Bídák jen zavrtěl hlavou a zamumlal něco, co znělo jako "hovada".
Potřetí to přehnali. A to se ani o nic nesnažili. Jen se začali dohadovat s Collen, která najednou odběhla v slzách.
Třikrát Poeta, Maller a Kruege Bídáka zklamali. Dál je obsluhoval, ale už mu nestáli za jediné slovo. Vypadalo to na konec křehkého přátelství.

"Tři jsou rovnováha," prohlásil Pompeius tak vzletně, že by se to rovnou dalo tesat do kamene. Jenomže když se ze tří stali dva, Caesar si spočítal, co je třeba udělat. Občanská válka nesměla trvat moc dlouho. Ale ani jeho vláda neměla dlouhého trvání.
Když se o totéž pokusil jeho synovec Octavianus, byl poučen z předchozích chyb. Zbylí dva se musejí odstranit hned, než začnou dělat problémy. Kleopatřino loďstvo bylo sice tuhý kousek chleba, ale zdolal ho. Vládl neomezeně dlouhá léta.
Když se mladý Korsičan stal jedním ze tří konzulů, vzhlížel se v Augustově příkladu. Netušil, že nakonec skončí jako Caesar.

Šli pomalu, opatrně aby nezakopli. Drželi se pevně a vytvářei neeproniknutelnou hradbu. Na pravo stál muž, okolo pětadvaceti a na svět se díval svým oříškovýma očima. Viděl před sebou tři zelené stromy a tři zastaralá auta, kterým se museli vyhnout.
Uprostřed šla žena, oči měla zelené a skrz ně pozorovala tři koťátka běžící přes ulici o třech pruzích. Chtěla se za nimi rozběhnout a odvést je ze silnice ale její tři společníci jí drželi velmi pevně.
Poslední člen zástupu ani nebyl muž, byl to spíš chlapec s očima velice tmavě hnědýma. Ten se na svět nedíval. Nesnášel iluze z chlastu.