Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
“...musím končit. Jsem ráda, žes zavolal.”
Mobilní signál v Budči je mizerný a tak má každý žák možnost třikrát denně na tři minuty vyběhnout před bránu. Většina spolužáků kolem kontrolovala facebook, Adam volal domů.
Telefon oněměl dlouho před tím, než jeho tři minuty uplynuly.
“Stalo se něco?” oslovila ho spolužačka, když si všimla jeho výrazu.
“Utekl jsem,” přiznal konečně nahlas, co ho několik měsíců trápilo, “měl bych být tam… doma...”
Nevěděla, co se děje a nejistě pokrčila rameny.
“Někdy je lepší na chvíli utéct, nabrat sílu…”
Adam na ni zíral. Nabrat sílu, najít řešení. To bylo to, co musí udělat.
"A k čemu mi to bude? Však mám prázdniny."
Mé dítko nezdárně nakopává kamínek cestou do lesa.
"Tak znovu: Dva krát dva jsou čtyři."
"Tancujou tu štíři" chechtá se potomek.
"Já ti snad fláknu." vyhrknu svou nasupenou okamžitě, ale vzápětí se musím začít smát. Vždyť má vlastně pravdu. Jak jinak se to naučí, když ne s vtipem.
"Tak jedem: Pět krát dvě..."
"Je deset a pro houbičky jde se." vítězně skotačí mládě po mechu a kapradí.
Tři krát tři s odpovědí medvědí, už bylo samozřejmé.
A paní učitelka na začátku školního roku napsala první velikou jedničku za konečně zvládnutou násobilku.
nesoutěžní identita bez nároku na bod
Asi jsem napsal něco, co je 18+. Wille, ty to vidíš! A ještě se ti to líbí, co? :)
Znal doteky vlastní ženy i dlaně chlapců, obé tak jemné, bojácné...
Tohle bylo jiné. Ruce zvyklé třímat zbraň, ruce znalé vlastní síly, tak intenzivní, svírají a třou, kopírují křivky jeho těla, linie jizev, však jich nese dost.
"Tyhle jsou z Coriol, tvá vlastní práce. Jeden, dva, ach, těsně! Tři!
Tyhle jsou staré, pronikly hlouběji, ta třetí až na kost, ano, tam!
A tyhle, jel mocný hřebec, nesl mě, kopyta bušila do země, až vzlétl a já chtěl letět, letět s ním!"
Poslední slovo se protáhne ve výkřik.
"Jenže jsi z něho spadl, co?" zasměje se Aufidius.
"Shodil mě a pokopal..."
Dva kluci, plechovka a malorážka. Devět nábojů.
“Nabito. Tak střílej,” Barnes podává pušku Rogersovi. Ten znejistí. Zamíří -
- a samozřejmě se netrefí. Ani podruhé, ani potřetí.
“Zkus jít blíž?” řekne Barnes.
Další tři výstřely mimo (při šestém Rogers přistane na zadnici. Zpětný ráz je svině a Barnes se dusí.)
“Blíž?”
“To budu u toho,” stěžuje si Rogers. Nicméně poslechne.
Sedm.
Osm.
Konečně devátý výstřel aspoň lízne plot.
“To znamená, vykašli se na armádu, Rogersi,” řekne Barnes. Natáhne se pro pušku. Jenomže Rogers se rozmáchne, a -
“Ne! To znamená - “ úder pažbou, plechovka konečně letí k zemi - “že se hodím pro boj zblízka!”
Moral of the story: When life gives you krátkozrakost, try jít k tomu blíž.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Píše se rok 1540, ocitáme se u obce Hluboká. Jak psáno v Moravské kronice:
Jméno vsi jest asi odtud, že leží hluboko v lesích, neboť jinak jest na rovině vysočiny uprostřed lesa, jihovýchodně ve výši 520 m, poblíž říšské silnice do Brna. Domy jsou bez ladu a skladu sem tam roztroušeny, netvoří ani návsi ani ulice. Skoro všecky domy jsou stejné, o dvou světnicích (větší a menší) majíce stodoly uprostřed zahrad.
„Mně se zaslíbila!“ Vysoký muž udeří pěstí do stolu.
Menší chlapík se zle usměje. „Správně. Slíby se mají dodržovat.“
„Pozor,“ přitáhne si vyšší muž menšího, „nevěstě se nesmí nic stát!“
Svatební průvod se blíží lesem domů, na Hlubokou. Zničehonic padne rána, druhá, sedmá… V tratolišti krve leží nevěsta, ženich, nevěstin otec, další čtyři lidé. Strůjce hrozné chvíle vyjeveně zírá na mrtvou nevěstu, pak obrací svou zbraň proti tomu, komu zaplatil pobít svatební průvod.
„Ona měla žít!“ křičí nepříčetně a tiskne spoušť.
Když si uvědomí, že svou milou už nikdy neobejme, obrátí zbraň proti sobě.
Kousek od Brna stojí devět křížů…
Myslím, že jste téměř všichni poznali, že se jedná o příběh, připisovaný do míst, kudy nyní vede dálnice z Brna do Prahy a kde je známý motorest U devíti křížů.
Celé to proběhlo v kostce takto: Sedlák nalezl na cestě muže v bezvědomí. Zavezl ho k sobě domů, kde se o nemocného starala jeho krásná dcera. Když se muž - koňský handlíř - uzdravil, zamiloval se do své ošetřovatelky a ona do něj také. Dali si slovo, handlíř odešel "do světa" vydělat peníze s tím, že za rok se vrátí a vezme si dívku za ženu. Sedlákovi se to pranic nelíbilo a donutil dceru, aby si vzala jiného, syna bohatého sedláka ze sousedství. Zda se o tom handlíř dozvěděl náhodou nebo mu vzkázala sama nevěsta, to nikdo neví. Další průběh je popsán v drabbleti - handlíř s jeho pomocníkem postříleli svatební průvod, bohužel pomocník zastřelil i handlířovu milou. Zaplatil za to životem svým a sám handlíř, když si uvědomil, co všechno spáchal a stejně ničeho nedosáhl, zabil sám sebe také.
Od té doby, jak je psáno, stojí na místě tragédie devět vysokých křížů. Pod prostředním měla ležet nevěsta, vlevo a vpravo těsně vedle ní její ženichové a pak další svatebčané. K místu se samozřejmě začalo vázat spousta dalších pověstí, například, že levý kříž (kde leží vrah) uhnívá častěji, lidé tu vídali přízrak nevěsty, která se zjevuje těm, co mají něco společného se svatbou a dostanou se do blízkosti křížů.
V okolí se opravdu stalo několik nehod, při kterých svědci vypověděli, že viděli "ducha", bílou postavu. Jedna z nich je z roku 1989, kdy voják, který obdržel telegram, že jeho dívka čeká dítě a rodiny chystají svatbu, oslavoval toto ve Velké Bíteši. Při zpáteční cestě vyjelo jejich auto ze silnice a havarovalo - naštěstí vyvázli všichni jen s drobnými poraněními. Nejhůře dopadl řidič, který tvrdil, že uhýbal postavě v bílém. Vyhnout se jí však nedokázal a postava prošla jeho tělem. Od té chvíle měl voják pocit, že má "ducha" v sobě a nedokázal se uklidnit. Utekl do lesa a druhý den ho našli na nedaleké železniční trati, sraženého vlakem...
Podobnými historkami se internet jen hemží. Podle svědectví Ing. Ryšánka, starosty obce Hluboká v roce 2012, bylo místo, kde byly kříže původně, již několikrát překopáno a přeoráno. Kronika obce z té doby se nedochovala, pouze ústní pověsti. Pod kříži kdysi prý opravdu kosti byly, ale po staletích oprav a přemisťování schránek by bylo k potvrzení této pověsti zapotřebí důkladného archeologického průzkumu. Ten zatím proveden nebyl.
Při průjezdu kolem motorestu si vždy na tento příběh vzpomenu, ale ještě ani jednou jsem se tam nezastavila a nedošla se ke křížům podívat. Popravdě, moc mě to ani neláká...
Téma nepřálo pokračování tajemného Mlátičko/Sousedského shipu, nicméně jaro pokračuje.
"Tyvole Brajgle, trioly! Ty jedeš furt čtyři doby!"
"Čtyřdoběk neskončil, čtyřdoběk trvááá."
"Kurva anarchie!"
"Ani kurva, ani anarchie. TRIOLY!"
"Trioly šmioly," Brajgl si založí ruce na hrudi, Pepank ho napodobí. "Normální tatataBUMTŘÍSKPRÁSKbumbumbám.."
"Jdu taky bumbat, tohle se nedá," uzavře Mrmla.
Mlátička zírá na balení cukru s včerejším datem výroby.
"Tři nový cukry," vypne Brajgl hruď a Pepank ho napodobí. "Jak jsi napsala."
"Třtinový cukr!"
"Já jsem dyslektik, mám na to bylinky!"
"Trojka je zbytečný číslo."
Sedí na lavičce, pozorují samičky.
"Úplně zbytečný-"
Kolem plují výstavní trojky. A v tu chvíli bere Brajgl číslo tři na milost a Pepank ho napodobí.
A zkrátit to z 300 slov na sto... byla též (ra)dost.
Tři příběhy, v každém tři postavy. Snad jsem se do tématu vešla. ;)
„Ty dveře byly tady!“ hleděl James nevěřícně do slepé uličky. Školníkovy kroky se ozývaly stále hlasitěji.
„Klid,“ prohodil Sirius nejistě. „V nejhorším můžeme tvrdit, že jsme se ztratili.“
*
„Lily, máš dneska volný večer?“
„Ehm,“ začervenala se. „To záleží na-“
„Jamesi, brácho!“ vyřítil se Sirius zpoza rohu. „Co tady děláš?“ James značně rozmrzele odstoupil od zrzky.
„To víš, ztratil jsem se…“ dodal sarkasticky.
*
„Ještě máme tři minuty. Stíháme!“ ubezpečil Remus ostatní. Za zmíněné tři minuty bezradně stáli na neznámé chodbě. „Kluci, nerad to říkám. Asi jsme se ztratili.“
„Tady aby měl člověk mapu…“ nadhodil James. Sirius se usmál:
„Něco mě napadlo.“
Pro neznalé... Samozřejmě ho napadl Pobertův plánek. :)
"V Khitaji prodávají nakládané švestky. V dárkových krabičkách po devíti. Připomínáte mi je. Takové šťavnaté, měkoučké švestičky. Smlsnu si na vás."
Skupinka, která stála uprostřed té rozlehlé dvorany, připomínala švestky maximálně počtem. Protože to nakládané peckovité ovoce netřímá meče a rozhodně se zuřivým řevem nevyráží do útoku.
"Amro! Ne!"
Dva chlapi ze skupinky popadli Amru za ruce a skutečně se jim ho podařilo zastavit.
"Už jsi jich zabil dost. Nech nám taky něco."
Se zaševelením kovu otírajícím se o kov dvojice tasila. Čepele proťaly vzduch. Nepřítel pozvedl mocnou hůl, ale jak se nakonec ukázalo, tyhle švestky byly pro něho příliš.
No, tak to bude trochu napřeskáčku, ale stejně by vám mohlo být jasné, že já svoje hrdiny prostě zabít nedokážu.
Kjú: první slovo, které se naučíš.
Kjú: nekonečné čekání. Horko a žízeň. A lidé, lidé, lidé jako v panoptiku. Muži s copánkem a ženy bez vlasů. Starci v sukních. Dívky v buřinkách.
Konečně první komise: tři doktoři. Na rukáv ti kreslí značku křídou. Je to dobře nebo špatně? Pak ti strčí do oka kovový háček a obrátí víčko naruby. Bolí to děsně. Skoro nevidíš, jak ukazují: "Kjú!"
Tak čekáš dál. Hodiny. Nějaká žena strašlivě naříká, rvou jí z náručí kluka, posílají ho pryč. Je horko. Další tříčlenná komise.
Nakonec ještě jedna.
"Vilkam tuemérika" ani nevnímáš. Stejně nevíš, co to znamená.
Drabble popisuje imigrační proces do USA přibližně tak, jak probíhal na přelomu 19./20. století. Jen na Ellis Island jím prošlo každý den několik tisíc přistěhovalců. Tou dobou žilo v Americe už víc než čtvrt milionu imigrantů z českých zemí a další přijížděli každým dnem.
Událost z větší části smyšlená.
Jména vystupujících osob byla v jejich (a hlavně v mém) zájmu změněna ;)
„Vážně si ťukáš do kalkulačky tři krát tři?“ nahnula se ke mně Vendy. Uraženě jsem se odsunula na kraj lavice.
„Když ty kalkulačky můžeme mít, tak si chci být jistá, no!“ sykla jsem a dvakrát podtrhla výsledek.
Zpoza nás se ozvalo: „Hej, co máte u té pětky? Poloha přímky a roviny?“
Vzdychla jsem a šeptem nadiktovala Aničce odpovědi.
„A ta šestka?“ žďuchla do mě Vendy.
„Svobodová, Horáková, Pospíšilová! Vaše testy! Tohle není debatní kroužek!“ zahřímal matikář a posbíral naše papíry.
…
„Jo, za tři!“ vykřikla Anička.
„Taky trojka, dobrý,“ usmála se Vendy, „co ty?“
Naštvaně jsem mrskla písemkou: „Trojec. Díky moc.“
Pro neznalé: trojec, za tři a trojka ve studentském slangu označují jednu a tutéž známku, a to dobrou (3).
