DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

Seděla zvířátka na paloučku v lese a vyprávěla, proč utekla svým pánům.
"Měla jsem koťata. Třikrát. Pokaždé tři dětičky. Utopili je všechny, ani jediné mi nezůstalo," říká kočka.
"Já patřil cirkusákům. Dávali mi početní příklady, kopytem jsem měl vydupávat výsledky. Když jsem se spletl, dostával jsem bití," povídá kůň.
"Já žil v kotci 3x3 metry. Měl jsem štěkat a hlídat. Jednou denně mi nosili žrádlo, jinak jsem byl neustále sám," tesknil pes.
"A co nás čeká teď?"
Hlad.
Nejistota.
Možná když budeme roztomilejší... užitečnější... třeba nám ubližovat nebudou.
A tak se s bolestí v srdcích a marnou nadějí vrátili zpátky.

"Takže ještě jednou. Jamese samozřejmě znám. Takže... James, Arthur, Thomas..."
Henryho znovu přerušil usměvavě shovívavý smích.
"Thomas je přece nejmladší, pane Tilney."
"Henry."
"Dobře, Henry. Thomas je náš benjamínek. Ale jména jste trefil, pokračujte."
"Je vás hodně, má milá. Tak tedy znovu. James, Arthur... William?"
pokývnutí
"Pak následuje má nejmilejší Catherine, že? A potom Harriet, John... zase špatně?"
Catherine se usmívala. Natáhla před sebe dlaně obou rukou.
"Začátek umíte správně. Je to snadné. Tři krát tři. Plus já. James, Arthur, William. Harriet, Sarah, George. John, Mary, Thomas. Je nás deset."
"A k tomu vaši milí rodičové."
"A vy, můj milý."

Kdyby přístěnek na košťata mohl mluvit, ti počestnější z nás by si pravděpodobně museli zacpat uši.
Když ho stavěli, zdálo se totiž pánům stavitelům tři na tři metry jako dost prostoru. Jenže to nepočítali se studentskou vypočítavostí…
Přístěnek na košťata poskytl mnoha generacím spolehlivé zázemí. Ne zrovna útulné, ale na úkryt před rozzuřeným Filchem dostatečné.
Název – to byla vlastně jeho jediná nevýhoda. Přístěnek na košťata. Nezní to zlé, ale na „cool“ název moc dlouhé. Mnozí se ho snažili zkrátit do přijatelné podoby, bohužel neúspěšně.
Nakonec zlidověl dokonale výstižný termín, vynalezený a hojně používaný profesorkou McGonagallovou a madam Pomfreyovou.
Doupě neřesti.

"Koší, řekni mi pohádku..."
"Tak třeba... jak přišly kočky ke svým barvám. Jednoho dne Prakošín, matkootec všech koček..."
"Praželvík."
"Budiž. Takže Praželvík jednou po obědě kýchl, a k zemi se snesly tři hromádky chlupů. Černá, bílá a zrzavá. Tak vznikly jednobarevné kočky. I oddělil Prakošín...."
"Praželvík."
"Já vím. Oddělil z každé hromádky půlku a udělal další tři: černobílou, bílozrzavou a černobílozrzavou, čili májovou. Tak vznikly dvoubarevné a trojbarevné kočky."
"A potom?"
"Z každé hromádky vzal zase polovinu a tu smíchal. Tak vznikla mourovatá, mourozrzavá a želvovinová. A želvovinová, to jsme my."
"To má moc hezký konec. Tak dobrou noc."
"Dobrou."

Dívka letí, touha.
Po čem? Dýchat?
Marné cesty - bezduchost.
Být dějiny. Tvořit.
Škrtám sám sebe.
Nový svět běžce.
Zlatý prsten zkázy.
Nech si mě.
Promiň, lásko. Nesmím.
Magie sirotka. Alohomora.
Jsem on? NIKDY!
Milovat a chránit.
Bílá stvoření. Smutek.
Jinakost je krásná.
Máme rádi maminku.
Kůň. Běh. Pád.
Bolest. Snést. Hlad.
Spát. Navěky. Žít?
Vlk je bezzubý.
Medailon. Dráp emocí.
Hladíš vlasy rád.
Buď přítelkyně vzteku.
Jsem lepší. Člověk?
Otrávená Neapol. Uteč!
Row row row
your boat. Sestro.
Bratře. Vlaštovky. Svobodo.
Srdce lva, zhyň.
Po životě pohádka.
Matka sedmibolestná.
Hrdina - krev nevinných.
Hlavně hlaď mě.
Staletí, všude, nikde.
Nečíst bolí.

"A co ty, nějací bratři, sestry?" obrátí se na dívku sedící naproti u sotlu.
"Hele, tři. Dvě sestry a bratr. A k tomu devět synovců a neteří." usměje se tázaná.
"Tři sourozenci s celkem devíti dětmi, to má každý tři?" zeptá se s humorem.
"Kdepak, ale i tak je to zajímavé."
"Tak povídej."
"No, nejtarší sestra, tak ta má vskutku tři, všechny kluky. Bratr má dvě děti, a obě to jsou holky. A to nejlepší na konec, ségra má čtyři, ale tak krásně, holku, kluka a holku a zase kluka. Takhle uspořádané."
Oba se zasmějí.
"A co ty, nějací sourozenci?"

Listí šustilo. Lucie se loudala vzadu. Tahle skupinka se nelišila od předchozích - lovci byli jako přes kopírák. Gothička, zakrývající nervozitu úšklebkem. Etnograf, pracující na své dizertaci - tichý ostrůvek racionality. A samozřejmě konspirační teoretik s těkavým pohledem a něčím, co připomínalo virguli.
"Ty jseš ze sídláku," oslovil ji, "chodíš sem. Vidělas ho někdy?"
"Bubáka? Myslím, že pověst tohohle lesa je... přehnaná." řekla. Zastavila se.
"Hele, co to-"
Ticho. Ptáčci. Past z kořenů a mechu je spolkla bez jediného zapraskání. Poslední trojici, kterou bylo třeba obětovat.
Pár vteřin postála, Les jí hladově dýchal za krk. Pak vykročila domů.
Dluh byl konečně splacen.

Všechno muselo jít jako po drátkách. Nikdo se nesmí opozdit, nikdo nesmí dorazit dřív. Všechno prokonzultovali odborníci. Nejvhodnější časová rozpětí se sumírovala pomocí testů, pozorování, zkušenností, tří babských rad a několika navzájem se rozcházejících hodinek. Seznam vypracovaný v excelu obdrželi všichni účastníci tři dny dopředu. Natankované nádrže, sbalená zavazadla.
Den D.
F1 dorazila k P2 včas, vyřídila, odjela.
F2 cestou k P3 zabloudila.
F3 si popletla čísla a dorazila k P2, který ještě nebyl schopen.
P1 byl tak natěšený, že obšťastnil Fn, která v seznamu vůbec nefigurovala.
F1 dorazila k P1 přesně dle instrukcí, bohužel.
Celý plán byl na hovno.

Dopili láhev vína a Viktor přišel s nápadem rozlévat gin.
Helena nebyla proti – Jakub byl sice její malý bratříček, ale osmnáct už oslavil. Připitý neprotestoval, když o něm vyprávěla roztomilé a trochu trapné historky.
Třikrát gin podruhé.
"...na maturáku se při tanci kymácel jako suchá větev. Nikdo to naše kopýtko tančit nenaučí.“
Třikrát gin potřetí.
„Já ano,“ holedbal se Viktor.
Jakub s rozpálenými tvářemi výzvu přijal. Prsty mu po Viktorovi chňapaly jako přísavky psího vína; držet se ho musel moc pevně, aby náhodou nezakopl.
Večer dal Heleně důležitý poznatek: tři panáky jsou hranice, po které si musí začít Jakuba hlídat.

Dopisy chodí s železnou pravidelností. Každý týden hustě popsaná strana plná stále stejných věcí. Janě se při předčítání drolí mezi zuby pravda; nic se nemění, Kláro, nic a všechno.
Teta však nevidí. Správně, Bobeček píše, Bobeček ji miluje.
Na konci unavené dotazy. Ani doma neprobíhají změny, ale povinnosti musí být učiněno za dost. Jana je rozbolavělá z čtení i psaní, v srdci žal, v prstech touha sevřít tužku pevněji, svěřit, na čem doopravdy záleží.
Jenže teta nechce vědět a otčím nechce sdělovat.
Poslední tři dopisy jsou strohé, každý po třech krátkých odstavcích.
Teta už je nevnímá a Jana vnímat nechce.