DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

V optice mi dali falešný slzy.
Chtěla jsem se zasmát,
ale to by bylo asi drzý.
Nic nebolí, když je všechno komedie.
Často si zakazuju brečet,
to je vtipná ironie.
Prej to balení vydží až tři měsíce.
Asi budu kapat třikrát tři kapky denně,
tak aby jich tam bylo aspoň tři tisíce.
Abych vypadala, že mám nějaký city.
To se přece klukům líbí.
Takovýhle divný shity.
Dostanu brejle na čtení.
Prej s nima vypadám jak pornohvězda.
Nevim, je to super, nebo není?
Aspoň si přečtu líp tvoje zprávy.
Který mi teda nepíšeš.
Kdo by se taky chtěl dovolat takový krávy.

Odemkl domovní dveře a překročil práh.
Jakmile se podrážka boty dotkla ošlapané rohožky, ozvalo se mu v pravém uchu tiché zacinkání. Zbystřil.
Dál už pokračoval s vytaženou hůlkou, obezřetně postupoval tmavou předsíní, dech zatajený...
„Už jsem se bála, že tu nebydlíš,“ zazněl z obýváku ženský hlas.
Využil zadržovaný vzduch k podrážděnému zavrčení, zatímco schovával hůlku zpět do kabátu.
Proti oknu se rýsovala štíhlá silueta.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Lily...“
Měkké oslovení vystřídal drsný skřek, když se vedle ní objevil Potter. Následoval dlouhý němý výkřik. Všude kolem se zhmotňovaly další figury.
Celkem devět namířených hůlek.
Jen jeho vězela v kapse.

(Řím, šesté před)
„Tři stovky? Za devět knih? Navíc v takovém stavu! Umatlané, očtené, ještě k tomu řecky … dám maximálně padesát.“
Stařena se usmála a hodila tři knihy do ohně.
„Tři sta.“
„Pomátla ses? Za nekompletní řadu?“
V ohni skončily další tři.
„Tři sta.“
Král se chystal něco znovu namítnout, ale než otevřel pusu, raději se zamyslel.
„Beru! … Odneste knihy na Kapitol. Ustanovím jim několik vykladačů a strážců. A opatrně, ať je nepoškodíte!“
(Řím, 1600, vězení Tor di Nona)
Řekli mu, že se dnes budou pálit před Petrovou bazilikou jeho spisy.
Nu což, jak ukázala Sibylla, ohněm hodnota knihy roste.

Krčí se za chatrnou barikádou a ostražitě sleduje okolí. Všude kolem číhá nebezpečí. Rychle se ohlédne – munice není mnoho. Co když nebude stačit?
V tom zaregistruje kradmý pohyb. Je to tady, nepřítel útočí! Zásoba střel je brzy vyčerpána a nezbývá než přelézt bariéru a jít bojovat muž proti muži.
Zápas je urputný a dlouhý, síly jsou velice vyrovnané. Oba se rvou s plným nasazením, bez ohledu na šrámy, které si odnesou. Hroutí se obranná věž i zákop útočníka. Nakonec boj ukončí zásah zvenčí a je sjednáno příměří. Aspoň pro čas oběda.
Kdo ví, v co se dětský pokoj promění potom.

Tři bílé halenky, tři bleděmodré, tři dlouhé tmavé sukně, devět kapesníků…
Paulína Krásová pozoruje plnící se kufr nejstarší dcery. Marii Cosette je dvacet dva let. Paulína chápe její touhu osamostatnit se. Ví, že se o sebe dokáže postarat. Je hrdá, že má vlastní zaměstnání: úspěšně složila zkoušku způsobilosti, stane se učitelkou na dívčí měšťanské škole. Přesto je Paulíně těžko u srdce - Klatovy jsou tak daleko!
Netuší, jak šťastná tam Cosette bude.
Netuší, že za rok se zasnoubí s důstojníkem od dragounů.
Netuší, že za dva roky vypukne válka.
Netuší, že za tři roky se Cosette vrátí domů. Nikdy se nevdá.

Jsou tři a život je fajn.
Teda, umřel mu šéf. Ale Pavel má pro sebe ženu, kterou miluje, a s Karlem určitě vymyslí, co se studiem teď.
Pavel se snaží.
S Davidem a Ladou dělají, co můžou, aby jim studio nespadlo na hlavu - bohužel vždy končí neúspěchem: nahé holky v novinách, kondomy na mixáku, zlomená ruka, Filcka na černém trhu, neposlaný film.
Karel drží s Evou, která všechny pokusy odsuzuje jako hlouposti.
Je konec. Studio je namáčklé v Pavlově dodávce, režisér mrtvý, Karel v cizině a David… kde jen je Davidovi konec.
Pavel s Ladou zůstanou sami dva.
S Paštikou.

Ayre převzal z rukou mistra Josselina svou flétnu. Okamžitě ji přiložil ke rtům; chtěl vyzkoušet, jakou má barvu tónu a rozsah. Ale než stačil fouknout, mistr řekl: "Je nová."
Ayre oddálil nástroj od úst. Mírně se uklonil. Znovu se nadechl a velmi přesně zahrál nejjednodušší, nejzákladnější cvičení: tercie. Do-mi-sol, mi-sol-si, sol-si-re a zpět.
Mistr se spokojeně usmál.
Ayre pak strávil zbytek dne přetvářením solmizačních slabik do básničky. O slunci. To ho tady ve Francii fascinovalo nejvíc.
Donum mihi sole datum,
mihi soli singulo:
sollus sidus renovatus.
A úplně mimochodem přitom pochopil, jaký je rozdíl mezi čtvercovou a trojiční stavbou skladby.

Tři krát tři je devět
už tu nechci dřepět
počty nesnáším ze srdce
zadek mě bolí velice
tenhle systém nemá smysl
zatěžuje mojí mysl
duše skuhrá
záda ztuhlá
ťukám si na čelo
kéž by zapršelo
abych se mohla nadechnout
nemůžu se ani hnout
zakořenila jsem
bojuji se svým vnitřním hlasem
co křičí abych utekla
sama jsem si tenhle život upekla
nebo ne?
lepší to asi nebude
už nevěřím
ale ještě si to prověřím
tak tu bdím
přeplněná nenaplněním
smutek mení se ve zlost
sedím tady celou věčnost
mléko za tu dobu by zkyslo
ještě že je devět moje oblíbené číslo

Teddy se trápí s násobilkou. Vlasy má frustrací celé fialové.
„Šest krát osm je...“ podívá se do pergamenu, „čtyřicet osm, čtyřicet osm, čtyřicet osm,“ buší hlavou do stolu. „Šest krát devět...“
Kolem poskakuje Megan. Prozpěvuje si: „Či klát či je dévět, kdo blučí je médvěd.“
„Tohle je snadné,“ osopí se na ni. „Ale kolik je šest krát osm, nevíš, co?“
Megan nezaváhá a odpapouškuje: „Štylycet osm.“
Teddymu vzteky vlasy zrudnou. Holka jedna nesnesitelná, přemoudřelá. Nesnesitelně přemoudřelá.
„Radši se nauč správně vyslovovat!“ zahuláká.
Megan si z toho nic nedělá. Pokračuje v prozpěvování: „Či klát či je dévět, kdo blučí je médvěd...“

Natřikrát zamčený les, aby sem nikdo nevlez.
Třikrát smočit prsty v kaluži ze srnčí stopy.
Třikrát se otočit pod lískou.
Třikrát zaťukat na bezový kořen.
A už jsou tu všichni tři, vážní a obezřetní a zároveň dychtiví poznat taje začarovaného lesa. Natrhat ty nejsladší jahody. Najít devatero divotvorných bylin a sedmero zázračných hub. Nakouknout do měsícem postříbřené studánky a spatřit vlastní budoucnost. Přeskočit bludný kořen. Dotknout se rozpraskaného kmene tisíciletého mluvícího dubu. Možná i tajně pozorovat víly, z bezpečné dálky rozeznat ohnivý tanec fajermonů. Hrdinsky snést vytí hejkala a poprosit skřítka o šálivý zlaťák.
Temný les tiše šumí. Láká. Varuje.