DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

Kuchyňka tři krát tři metry sice nebyla nic moc, ale Severusovi stačila.
Z poloprázdné lednice vydoloval kostku sádla.
Přichystal hrnec, vodu, formičky.
Ke sporáku přikopl nízkou stoličku.
Přidal hydroxid sodný, který se mu podařilo nenápadně ztopit v kabinetu cokeworthské základky, kam každé ráno docházel.
Soustředěně míchal. „Mýdlo, mýdlo,“ mumlal přitom jako nějaké zaklínadlo.
„Ty syčáku!“ Dveře kuchyně se s třesknutím rozlétly. „Co zas vyvádíš?“ řval Tobias, kterého ten puch málem porazil.
Severus hbitě uhnul před napřaženou paží a jako blesk vyletěl na ulici.
K hrudníku přitom oběma rukama tiskl formičku plnou podivně mazlavé hmoty.
Vlastnoručně vyrobený dárek k máminým narozeninám.
***

Odviedol jej sestru. Teraz sa vrátil, aby vzal Harryho. Petunia nemala svojho synovca rada. Ale na toto ho nechovala.
"Okamžite odíď," vyhŕkla.
"Tiež nemôžem povedať, že ťa rád vidím, Petunia." Snapeovie chlapec vyrástol. Dospelosť mu nesvedčala. Bol hrozivejší a zanedbanejší.
Čierne oči Harryho prepichli a chvíľu držali. Snape sa pohŕdavo zaškľabil.
"Ako som si myslel. Vôbec nič nevie."
"A-ale..." zajachtal Harry. Cítil sa, akoby mu práve vyrabovali hlavu. "Niečo predsa viem. Písať, počítať..."
"Veľmi ma teší, že pán Potter vie, koľko je tri krát tri."
Snape namieril prst na Petuniu.
"Nečakaj, že budem robiť vašu prácu. Vysvetlíte mu to. Hneď."

„V téhle díře trčíme už druhý den,“ ozvalo se hotelovým pokojem. „Jen proto, že ti nějaký rádoby anděl řekl, abychom šli za nějakou pochybnou hvězdou a poklonili se novému zachránci lidstva.“
„Jeruzalém není žádná díra,“ přerušil Melicharův monolog Baltazar. „Mají tu i wellness. Všimli jste si mezi místními lazebnicemi té malé černé vzadu? Vždycky na mě roztomile vystrkuje bradu.“
„Nech toho,“ okřikl ho třetí mudrc. „Melichare, ty si uvědom, že naše poslání tady je důležité. Tak neremcej.“
Třetího dne se tři perští mudrci konečně dočkali. V blízkém Betlémě pozdravili novorozeného Spasitele a předali mu vzácné dary – zlato, myrhu a kadidlo.

Poprvé.
Vlastně byli čtyři. Ale trable vždy způsobili jen tři. Buď jeden ztratil odvahu, nebo tři bránili čtvrtého. Výčet toho, co způsobili, byl neuvěřitelný. Známý i neznámý. Vlastně se nikdy pořádně nezlobila, vždyť se stali zvěromágy.
Podruhé.
Katastrofa od prvního ročníku, kterou nikdo nepředpokládal. Měli být vzorní, místo toho zvládli rozpoutat během pěti minut peklo kdekoliv.
Vlastně se nikdy pořádně nezlobila, protože dělali školu veselejší i v těch nejtěžší časech.
Potřetí.
Snažili se vyhýbat průšvihům, ale vždycky do nich zahučeli po hlavě. Našlo si je vše - od bájného tvora po Pána zla.
Vlastně se nikdy pořádně nezlobila, protože byli hrdiny.

Celý PARPAT byl důkladně připraven. Jeho konstruktéři použili starou dobrou bolševickou poučku: nejprv rozvrat, potom převrat. Rozbití Prahy překážela na prvním místě veřejná doprava, kterou se metropole donedávna chlubila. Jako bílí koně posloužili tři užiteční idioti: primátorka, její zástupce pro dopravu - a pražský Dopravní podnik.
Rozvrat měl rovněž tři fáze.
Nejprve vchody metra: Anděl, Palmovka, Náměstí republiky, Muzeum, Budějovická...
Pak mosty: Troja, Libeň…
Do třetice TSK zahájila řadu devastačních uzavírek. Zenklova, Jeremiášova, Opatovská, Kunratická spojka, Kolbenova, Husitská…
FUCK OFF PRAHA! nasprejoval kdosi v Seifertově, poté, co tu zcela zkolabovala tramvajová doprava.
TŘETÍ DEFENESTRACI!! Připsal další.
ŽIŽKOV SOBĚ!!! Byl logický závěr.

Když drak viděl dalšího prince mizet v prachu cest, poplakal si.
„Nevěš hlavy, chytíme zlatou rybku a najdeme si lepšího!“, řekla mu princezna.
A tak se vydali. V pohádkovém rybníce není o zlaté rybky nouze a tak už za chvíli drak drmolil.
„Chtěl bych krásného prince.“ řekla pravá hlava optimisticky.
„Já prince nechci ani vidět.“ řekla levá zpruzeně.
„Dejte už chvíli pokoj.“ zasyčela prostřední.
A bylo po přáních.
„Nic si z toho nedělej, stejně se z každého prince po letech stane žabák, ať ho líbáš, jak chceš.“ zašeptal mu do uší nějaký dědek a ze zvyku přihodil tři zlaté vlasy.

"Řeknu vám tajemství," Koljuška, Jelen i Snílka bez dechu poslouchali.
"Líbí se mi Rejsek."
"Kobro, chceš něco slyšet?" Zašeptala Snílka do tmy Drchničky.
"Jasně."
Žabákovo tajemství zaslechli bohužel i zdánlivě spící Lžička s Pampeliškou.
Koljuška se prořekla před Houbou a Hrošice obě zaslechla.
Jelen také tajemství neudržel.
"Rejsku, Žabáku, pojďte mi pomoct do kuchyně," zavolala ráno Hrošice, pak se nenápadně vypařila.
Pampeliška na ně hodil znechucený pohled a přidal tiché "fuj".
"Žabáku, nechceš mi něco říct? Umím si dát jedna a jedna dohromady,"lehce vzal Žabáka za ruku.
"Spíš tři krát tři," utrousil, usmál se a šel s pravdou ven.

Důstojní strážci dimenze si rozdali plácačky na mouchy a důstojnost byla tatam.
Co jiného s nebezpečnými vetřelci?
"Aspoň to nemusím dělat sám," zavrčel první, který se tvářil jako vyhazovač v klubu nepatřičně vysoké cenové kategorie.
"Kdoví, jak se to sem dostalo," nadhodila druhá, která se tvářila jako znuděná recepční.
"Já to sem nepřinesl."
"I bez toho budeme tvůj průšvih žehlit ještě dvě stě let," usekl hádku postarší budečský vrátný. "Budečská brána si vždycky dělala, co chtěla. Ještě jsme se nezeptali spirálové chodby."
"Někdo mě hledá?" ozvalo se stočeně za nimi.
"Mlčte a tlučte," uzavřel konverzaci vyhazovač a podal chodbě plácačku.

Dějepisný seminář na základní škole. Stojím před tabulí a povídám o heraldice. Míří na mě jeden mrzutý pohled neohlášeného hospitujícího, jeden povzbudivý od učitelky a čtyři prázdné od zombie deváťáků.
"A proč mají Hrabišici asi ve znaku hrábě?"
Ticho.
Vrhám pohled na žákyni, o které vím, že je chytrá.
"Protože maj ve méně hrabání?"
"Jasně!" zvolám a pustím na promítačku ach tak příliš složitý znak Berlína.
"Všichni máte němčinu, čeho by tohle mohl být znak?"
Cvrčci cvrkají.
"Co je tohle za zviřátko?"
Třídou proletí keř hnaný větrem.
"Třikrát tři je?"
Jednomu ze zombíků ukápne slina.
"...devět, a kdo bručí je?"

Nejdřív panikařila. Vrhala se ode zdi ke zdi v marné snaze je prorazit.
Potom plakala. Nemohla tomu uvěřit. To nemohla být ona, jí by se to nestalo...
Následně vymýšlela dokonalé plány. Tak dokonalé a tak k ničemu.
Nakonec jen přežívala, dívala se do prázdna a občas se odvážila snít. Nikdy vzpomínat.
Nejdřív křičela. Kopala, škrábala a kousala. Nesvedla nic.
Potom plakala. Dostalo se jí pohrdání, ale výsledek byl stejný.
Nakonec se na něj začala těšit. Na chvíle fyzického kontaktu, bez lásky, o to reálnější. Bylo to vytržení z prázdna v plechovém kontejneru bez oken, s plochou přibližně devět metrů čtverečných.