DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

„Margo!“
„Co? Filori je prakticky středověk. Nehodlám pít vodu.“
„Chápu, ale tohle je evokace.“
„Amdusias?“
„Ano, Bambi. A teď musím nalít znova.“
„Neplýtvejme vodkou,“ pokrčila Margo rameny a v dokonalé shodě do sebe hodili zbývající dva panáky.
„Q!“
„Promiň, Eliote, že utápím…“
„Amdusias,“ zvedla obočí Margo.
„Sakra, promiň.“
„No nic,“ povzdechl si Eliot. „Tak na zdraví.“
„Penny!“
„Promiň, že nežiju!“
„Alice!“
„Nechte mě všichni na pokoji!“
„Julie! Kady!“
„Opravdu nám to chceš vyčítat?!“
„Pane děkane…“
„Zkurvený víly!“
„Zajíci pijí vodku?“
„Bambi,“ zašermoval Eliot prstem, protože devět vodek bylo hodně i na něj. „Myslím, že rituál vyžadující tři netknuté panáky nevzládneme.“

"Dostal jsem ho!" křičí Poe do rádia.
"Jen tak dál! Pořád je jich ještě plný nebe!" odpovídám mu.
Není čas si vydechnout. Němci nás tentokrát pěkně zaskočili. Vrhli se na nás shora s osmi stodevítkami. Já sám už napočítal třetí sestřel. Jak jsou na tom ostatní z formace, nevím.
Po dvaceti pěti minutách a dalších dvou poškozených stodevítkách se nám konečně podařilo zase se zformovat a zamířit domů. Po přistání nacházím Poa a Tima, mého kamaráda, a zvu je všechny na pivo.
"Tak kolik teda?" ptám se jich.
"Tři každej," odpovídají jednohlasně.
"Tak to máme tři krát tři piva, pánové!"

Grumpy, Clown and Dandy met on the road. Walking on, they argued.
Three figures loomed in the distance. Grumpy clasped his lapels, tutting. Clown rubbed his hands, saying "Oh, dear." Dandy frowned, sighing. Being the Doctor, they greeted themselves and argued on.
Suddenly, a tut, an "oh, dear," and a sigh came from behind. The Doctors turned, greeting the third trio.
The universe decided enough is enough and blinked out of existence.
Being the Doctor, they frowned majestically, acted silly and reversed the polarity of the neutron flow.
The universe, having no choice, blinked back into existence.
They argued on.

Popelka opatrně nanášela polevu na devět koláčků před ní.
Tři bílé - jako šaty, které měla v den, kdy si brala prince.
Tři modré - jako mlha tu noc, kdy mu dala sbohem a každý si šel svou cestou.
Tři růžové - jako tvářičky toho krásného chlapečka, který jí právě v touze po pozornosti tahal za sukni, a kterého měla to štěstí s jeho otcem vychovávat.
Zvedla ho a dala mu pusu na čelíčko. Život s Pekařem nebyl vždycky jednoduchý a občas se přistihla, jak toužebně vzpomíná na pohodlí paláce, ale přesto mohla poprvé od smrti své matky říci, že je opravdu spokojená.

Bylo nebylo, kdesi v dalekých zemích panoval jeden král a měl tři syny.
Všichni se do světa vydali, dva starší zahynuli, jen nejmladší se vrátil i s nevěstou. I nastoupil na trůn po svém otci.
Také nový král vychoval tři syny. Všichni se vydali vysvobodit krásnou princeznu. Nakonec se kvůli ní dva bratři pozabíjeli, třetí ji získal.
Třetí král vládl dobře a mohl by být šťastný. Ale stále vzpomínal na osud bratrů a strýců. Bál se, aby stejný osud nepotkal jeho děti.
První dvě uvítal radostně, ale třetí…
Nakonec nezbylo než se podvolit osudu. I on měl vychovat tři… dcery.

Velká slavnost. Kolem rozjívený povyk dvanáctiletých vrstevníků. Šli přece do Města. Když spatřil nedaleký kopec, smutek mu projel celým tělem jako blesk. Láskyplný úsměv na okamžik zmizel. Tři. Jako v ten den.
Blížily se Svátky. Velká sláva. Jejím předmětem on. Podél cesty jásající lid. V očích vzrušení, že ho vidí. Za hlavami se jim rýsoval pahorek. Slzy mu vstoupily do očí.
Zase tři. Jako v ten den.
Shlížel dolů na ten samý lid. Nadšení a radost? Tatam. Zbyla nenávist a opovržení. Úšklebky. Pod ním Lebka. Po každé straně zločinec. Ten den bylo dnes. A na třetím kříži visel on sám.

"Ale mami, jak si to mám pamatovat."
"No rýmuje se to tři krát tři je devět, kdo bručí je medvěd."
"Aha, ale my nesmíme u tabule říkat tyhle říkačky."
"No, tak si to musíš zapamatovat normálně."
"Jak normálně?"
"Prostě normálně."
"Aha. Ale stejně si to nemůžu zapamatovat."
"No to máš celkem problém."
"Mě to nebaví!"
"Dodělej už ten úkol."
"Já mám hlad."
"Přestaň se vymlouvat."
"A kolik je to tři krát tři?"
"Tak to vypočítej!"
"Ale jak?"
"Jak? To bys měl vědět!"
"Ale já si to pořád nemůžu zapamatovat."
"Tři plus tři plus tři."
Tak zní rozhovor maminky a druháčka.

Every time I feel in my mind
that you again make my thoughts intertwined
I focus on three different things
.....
Morning: tea, yellow trousers and braids
instead of the time we played charades.
But then you liked my instagram photo.
Piss off, social media!
Afternoon: dogs, sun and new camera lens
instead of the time you made no sense.
You never really did, to be honest.
Fuck, I don’t get it!
Evening: cleaning, tomorrow and beer
instead of the time you told me your fear.
That no one likes you.
Damn, that’s relatable.
.....
Then you come to my dreams.
Shit.

„Vítku, Matěji! Rychle... musíte zavřít bránu!“ hartusí Ctibor, a co mu jeho kratší noha stačí, spěchá naproti vozu přijíždějícímu k hradu. V ruce pevně svírá sukovici.
„Panno Svatavo,“ výhružný výraz čeledínovy tváře střídá trojzubý úsměv, když poznává osobu držící otěže, „vlastně paní Svatavo,“ rychle se opravuje při pohledu na vyklenuté bříško mladé ženy. „Kde máš pana Jiřího?“
Vyčerpaná žena se obrací do vozu, vedle nějž už stojí pohotový Vítek a bere z její náruče malého klučíka. Svatava k sobě tiskne menší děťátko a tiše šeptá:
„Útočiště s dětmi hledáme... dvakrát nám dům přepadli... Jiří... s čeledí... nový útok čekají... pomozte...

„Tři krát tři je devět, kdo bručí je medvěd,“ pokřikovala Ithunn pod okny, zapálená do hry, nevědomky sršící jiskřičkami dětské magie.
Lily seděla nad papíry, Incendio na jazyku, člověk nemůže být nikdy dost opatrný, a sepisovala plán. Jednou z jeho výhod bylo, že se jmenoval právě plán a zatím o něm věděla jen Lily, propiska a papír. Papír hoří lépe než pergamen, to členové odboje věděli až příliš dobře, a propisky nerozumí šifrám.
Inspirována zvuky zvenčí, sepsala Lily toto:
Tři krát tři medvědi musejí vylézt z brlohu a přinést med na ohavnou vyrážku. Trubci pro ně přiletí v den sklizně.