DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Všichni se chovají, jako by osmnácté narozeniny byly bůhvíjak vzrušující.
To je teda zábava, když se vám pít ani trochu nechce, tím pádem nemáte tušení, jak ten důležitý rok oslavit a přece by se to nějak oslavit mělo.
Když bylo vaší babičce tolik jako teď vám, tak se vdávala.
O vás nikdo tímhle způsobem nestojí.
Stejně bude pohodlnější starat se do konce života jen sama o sebe.
Musíte volit
(no, nemusíte, ale nechcete přece být za toho lenocha, co to nechal všechno na ostatních).
Asi byste si měli udělat řidičák.
Celé je to takové trapné.
Proč nemůžu být pořád dítě?

As a teacher, Ian was used to outbursts. To the eye rolls and "But, Mr. Chesterton!"'s. However, one "I'm not a child anymore!" sent shivers down his spine.
That voice carried more than the superiority of a fifteen-year-old.
"Come, John Smith."
Ian's respect-instilling tone didn't work.
"Father?" The boy smirked.
Ian hesitated. Doctor John Smith was somewhat eccentric.
"Yes, bring him," he said finally.
"I'm not good enough. He wants the millennia younger model. I'll visit my Susan. Her old fool of a grandfather should teach the teacher manners!"
Ian caught the whispered tirade. Now, what was this about?

Mladý dědic trůnu předstoupil před císaře: „Volal jsi mě, otče?“
„Nalej mi víno, synu.“
Ten úslužně poslechl.
„Zítra vyrazíš do provincií. Je zapotřebí přítomnosti císařského majestátu a ty se potřebuješ naučit jak řídit impérium.“
„Ne.“
„Cože? To nebyla prosba, ale rozkaz!“
Císař praštil poloprázdným pohárem do desky stolu, až víno vyšplíchlo.
„Nebudu jezdit po provinciích jako nějaký tvůj sluha. Jsem už dost starý, abych vládnul.“
„Nikdy! Trůn je můj a ty budeš dělat, co ti říkám, jestli na něj někdy chceš dosednout.“
Následník se trpce usmál.
„Ale otče, to nebyla prosba.“
Na stůl mezi ně postavil prázdnou ampuli od jedu.

Tři dny mlčení.
Tři dny, ve kterých otce něco tížilo a zároveň hnalo slepě vpřed.
Sotva zůstali sami dva, musel se zeptat.
Věděl, že otec nebude lhát.
Jeho odpověď, plná víry, nedávala smysl.
Nebo ji možná jenom jeho srdce chápat nechtělo.
Přesto tušil, že se jedná o zkoušku.
Pro ně oba.
U oltáře na hoře shodil z ramen dřevo a postavil se otci tváří v tvář.
Něco mu šeptalo, že když se vzepře, starý muž ho nepřemůže.
Jeho ruce se samy od sebe natáhly před něj a zkřížily v gestu oddané rezignace.
Naděje, připravená se obětovat.
"Raději mě spoutej, otče."

„Listere, už by ses vážně mohl začít chovat trochu dospěle! Je ti přes tři miliony let a pořád jsi jako tříletý!“
„Říká chlap, co si ještě po smrti hraje s vojáčkama.“
„Je to vysoce strategická sofistikovaná hra pro dospělé, které bys nerozuměl! Ale podívej se na sebe! Vůbec se nestaráš o svoje tělo, nemáš žádnou zodpovědnost! Kdybychom nenašli Krytona, můžeš si být jistý, že už bys byl mrtvý taky.
„O čem to žvaníš Rimmere? Nejsem malý dítě, dokážu se o sebe postarat,“ prohlásil Lister, zatímco mu Kryton upravoval ubrousek na krku, aby se mohl pustit do chlebových vagónků s kari.

Jak Markovi kamarádi, tak Patrikovi nohsledi se zvědavostí sledovali,
kam ho to vleče. U Markových kamarádů se ta zvědavost mísila
s rozladěností, u Patrikových patolízalů spíše s jistou dávkou
dobrodružného vzrušení, s otevřenou pusou však zírali všichni.
Marek už nebyl žádné dítě. Vždyť mu táhlo již na jednadvacet
a ten floutek mohl být sotva o dva roky starší.
Modrotričkaři se přece a onou konkurenční partou Červených triček
potýkali už drahnou dobu a on to přece v takto klíčový okamžik nezvoře.
I kdyby měl obšťastnit celou bandu, anebo si pro balón lézt na střechu,
popasuje se s tím jako tvrdej chlap.

Už nejsem dítě! Kristepane!
Milého mého mi verbíři svedli,
když v lese černém jsem sbírala bedly.
Už nejsem dítě! Kristepane!
Plod šílenství dozrál, proč zabíjet jsem chtěl?
Smrt očekává pád, a poslední povel.
Už nejsem dítě! Kristepane!
Já mnichem stát se vždycky chtěl, a rád!
Teď moje přání nikdo nechce znát.
*******************************************
Už nejsem dítě! Kristepane!
Krvavé psaní z nejmilejších dlaní
Kap-kap-kap. Rána vybělených skrání...
Už nejsem dítě! Kristepane!
Kéž mě zastřelí, kéž nemám cit a sluch!
Zohavený mrtvý, a nad ním - hejno much.
Už nejsem dítě! Kristepane!
Jak sám náš grunt mám probůh obstarat?
Kap-kap-kap znovu. Už nikdo nemá hlad.

Můj tatínek je bystrozor. Chrání nás kouzelníky před hordami zlých mudlů. Taky chytá zločince, co sem chtějí mudly pustit. Museli bychom si všichni vzít mudly domů a podrobit se jejich odporným zvykům. Já ještě kouzlit neumím, takže by mi to možná nevadilo, ale tatínek říká, že tomu nerozumím.
Na tyhle dospělácké věci jsem ještě moc malý. Ale abych začal kouzlit, na to už žádný mrně nejsem. Je mi deset pryč. Slyšel jsem v noci tatínka křičet na maminku. Hádali se kvůli tomu motáckýmu parchantovi. Asi mysleli mě.
(z deníku Spuria Yaxleyho, který zemřel pádem ze schodů ve věku jedenácti let)

Všechny ty skvělé nápady, které se mu řadily v hlavě a nepříliš trpělivě čekaly, až budou jejich předchůdci zpracováni mluvidly a odhaleni žasnoucímu světu! Tedy... abychom se pravdě až příliš nezpronevěřovali, pak rozhodně žasnoucímu tichu. Ale nedalo se popřít, že ticho dokázalo žasnout skutečně bez hlesnutí, jak to má být.
Nikdo ho nechápal a pár důslednějších spolužáků už mu předvedlo, že se nehodlají ani pokoušet. Tehdy zažil bolest na několik způsobů a moc si přál být zpět u své matky. Teď už mu ale dávno zněla hlavou jen její slova loučení:
"Nezapomeň si na noc navlékat vlněné ponožky, můj Leonardo!"

V hrobě dítě spinká, zpívej
V hrobě dítě spinká, zpívej dál
V hrobě dítě spinká, zpívej
Dokud hudba zní, matko spanilá
Jaké mělo vlásky, zpívej
Jaké mělo vlásky, zpívej dál
Jaké mělo vlásky, zpívej
Dokud slunce svítí, matko spanilá
V hrobě dítě spinká, zpívej
V hrobě dítě spinká, zpívej dál
V hrobě dítě spinká, zpívej
Dokud ještě dýcháš, matko spanilá
Kde si rádo hrálo, zpívej,
Kde si rádo hrálo, zpívej dál,
Kde si rádo hrálo, zpívej,
Dokud lidé mlčí, matko spanilá
Nad hrobem svítá, zpívej,
Nad hrobem svítá, zpívej dál,
Nad hrobem svítá, zpívej,
Syn má tě rád, matko spanilá