AU

Ryko stál na balkoně pod stropem velkého sálu a sledoval počínající ples hluboko pod sebou. Vzhůru se k němu nesla kakofonie hlasů a hudby, ale zatím mezi ně nechtěl sestoupit.
„Co ty tady, mezku?“ ozvalo se za ním.
„Neměl bych se ptát já tebe?“ opáčil unaveně.
Marysa se opřela o zábradlí vedle něj a odfrkla si. „Myslíš, že mě baví sledovat, jak se užíráš kvůli Její Výsosti? Mám zprávy. Do sharmské delegace někdo nastrčil špeha z Theosu.“
„Proč?“ zamračil se Ryko.
„Protože pokud by se našemu malému králi něco stalo, může se Theos pokusit skrz královnu vdovu ovládnout náš trůn.“

Chvíli se s Irenou mlčky dívali do tmy. Její poslední věta v něm probudila zrníčko naděje a tak se odvážil vzít ji za ruku.
„Zítra si na ples vezmi zelené šaty. Ta barva ti sluší.“
Irena se mu vytrhla.
„Chci, aby mezi námi něco bylo naprosto jasné, Ryko. To, co se stalo a nestalo, a to, co se mohlo stát, je všechno deset let v minulosti. Jsem vdaná a svého muže mám ráda. Od tebe nechci nic, ze všeho nejméně radu, jak se mám oblékat.“
Zavrávoral, jako by ho udeřila. Pak se otočil a odkulhal pryč. Její tiché počkej přeslechl.

„Proč jsi přijela?“ zeptal se Ryko.
„Protože mě Simeon pozval.“
„Nemusela jsi, mohla ses vymluvit.“
Vlastně ani sám nevěděl, co chce slyšet.
„Chtěla jsem vidět Simiho, jeho ženu a chlapečka. Chtěla jsem vidět i jak se daří Tristu. Ale hlavně jsem deset let slýchávala zvěsti o tristenolském markýzi, který je tvrdý jako křemen a chladný jako led. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli je to pravda, nebo jestli v jeho očích uvidím aspoň záblesk Ryka Nimana, kterého jsem znala.“
„A uviděla?“
Usmála se, uvolněně a spokojeně. „Ryko Niman přežil horší věci než deset let míru. Myslím, že není ještě připravený odejít.“

„Vidíš, kam jsi za ta léta dospěla,“ řekl Ryko. „Sharmská královna, jedna z nejvlivnějších žen v Tezárii. A já jsem pořád tam, jde jsem byl před válkou.“
„Nejvlivnější muž v Tristenolu?“ nadhodila.
„To se pleteš, nad sebou mám ještě toho spratka, který tě pozval a ani mi o tom neřekl,“ ušklíbl se. „A není to někdy málo, mít moc a přepych a nic víc?“
„Co bys chtěl víc?“
Vzpomněl si na sen, který se mu zdál krátce předtím, než se dozvěděl, že přijede Irena. O poklidném společném životě, o dětském smíchu a probuzení do vůně skořice. Nahlas ale neřekl nic.

„Když oblehli Kent, poslal jsem Simeona se Samuelem a Marysou pryč. Na Maurent. Doufal jsem, že tam najdou pomoc.“
„Ale ten přece vypálili Dauthovi vojáci.“
„Přesně tak.“
Irena si zakryla ústa rukama. „Samuel padl… že ne… prosím, řekni, že neumřel tam…“
Jeho mlčení bylo odpovědí samo o sobě. Místo odpovědi přejel rukou po květinách, které se pnuly po zdi. Purpurové květy byly na noc zavřené.
„Tyhle jsem ti kdysi dával pro Maurent. Jestlipak tam ještě rostou?“
„Nevím,“ hlesla, „od války jsem tam byla jen jednou. Ale vzala jsem si jich pár s sebou do Sharmy. Rostou tam na mojí besídce.“

„Vaše Výsosti.“
Polekaně se otočila, vydechla, aby se uklidnila, ale pak si uvědomila, že je to Ryko, a do jejího postoje se vkradlo napětí.
„Sharmská královna,“ pronesl tiše. „Jak se to vůbec stalo?“
„Ty nevíš?“
„Ne podrobnosti.“
Sklopila oči a pousmála se. „S Leandrem jsme se přátelili už když jsem byla v Sharmě jako děvče. Když se tady začalo schylovat k válce, šla jsem ho žádat o pomoc. Vychvalovala jsem Simeona jako posedlá, líčila jsem všechny jeho ctnosti… Musela jsem znít jako zamilovaná do dvanáctiletého kluka, který nakonec jejich pomoc nepotřeboval.“
„Tak proto jsi nebyla na Maurentu…“
„Jak to víš?“

Ples na počest sharmského krále a královny se měl konat až další den, proto se všichni šlechtici po večeři odebrali na kutě. Ryko se dlouho převaloval, a i když ho noha nebolela, nedokázal najít pohodlnou polohu. Nakonec vykulhal na terasu, aby si pročistil hlavu.
Postavu, otočenou zády k němu, uviděl přesně ve chvíli, kdy začala odbíjet půlnoc. Na hranici světla a stínu, včerejška a zítřka, toho, co je, a toho, co mělo být, stála jako zjevení z nějaké staré pověsti Irena. Tentokrát se ale nejednalo o sen nebo halucinaci, byla tady ona sama, z masa a kostí.
A byli sami.

„Výsosti, přivezli jsme vám také dar,“ promluvil konečně král Leandros. „Ale do síně ho bohužel vzít nemůžeme.“
Celá společnost tedy vyšla na nádvoří, kam přivedli tři bílé klisny. Rykovi se při pohledu na ně rozbušilo srdce.
„Z vlastních stájí mojí královny,“ políbil Leandros hřbet Ireniny ruky. „Doufáme, že vnesou do vašeho chovu trochu sharmské krásy. To ale není vše…“
Na jeho pokyn přivedli ryzáka, jehož srst se na slunci leskla jako čerstvě vyleštěná měď. Ryko se neudržel, dokulhal až k němu a pohladil ho. Z koně sálal živoucí oheň, jaký doteď cítil z jediného.
Jeho hříbě musím mít, rozhodl se.

Sharmská delegace se setkala s tristenolským králem a královnou ještě ten večer. Pokud při setkání s Rykem Irena zachovala dekorum, když uviděla Simeonova maličkého synka, vypískla a zakryla si ústa rukou.
„A já jsem myslel, že se k vám zpráva o narození našeho dědice dostala,“ poznamenal Simeon s úsměvem.
„Připadá mi to jako ještě včera, když jsem tě učila, jak se drží meč,“ hlesla. „Od té doby jsme oba urazili kus cesty, viď?“
„Možná až moc velký,“ odvětil Simeon. „Omlouvám se, Výsosti,“ obrátil se ke králi Leandrovi, „vím, že přítomnost dítěte je proti etiketě, ale chtěl jsem ho Ireně ukázat.“

Etiketa velela, aby je vítal právě on – aby před krále nemuseli předstupovat v zaprášených cestovních šatech, ale zároveň se jim dostalo odpovídajícího přijetí. Etiketa dovedla být krutá.
Ryko čekal, že se mu udělá slabo, až ji uvidí, ale ne. Uvítal sharmskou delegaci, jak se slušelo, a dokonce se na sošného krále dokázal usmát.
Pak se obrátil k ní. Měla na sobě zelené roucho, stejný odstín jako tehdy na plese, i když sharmský střih.
„Máte krásné šaty,“ pronesl tiše.
„Moje švadlena Eva je velice zručná,“ odpověděla. „Dovede zakrýt všechny moje nedostatky.“
Jaké nedostatky? pomyslel si, ale místo odpovědi je pozval dovnitř.