DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Jindra dokončil vaření lektvaru, jehož recept náhodou zachránil z chatrče podivína v lese. Lektvar sestával z vraního oka, pelyňku a konopí rozvařeném v pálence po určenou dobu.
Jindra si nebyl jistý, jestli správně vyluštil v rozmazaném textu účinky lektvaru, ale měli posilovat zrak a bystřit mysl.
Ochutnal tedy.
Krom hořké pachuti ale nezaznamenal žádný zajímavý výsledek.
Mezitím do místnosti vešla Terezka a usadila se na truhlu.
"Rád Tě vidím Terezko,"
Pak přišel Jan Ptáček a zavěsil se za nohy ke stropu.
"Zajímavé,"
Následoval kůň jedoucí na panu Hanušovi.
"Eh..."
Pak dorazily i lesní žínky nesoucí faráře Bohutu.
"Ale proč ne!"

Dveře se otevřely a k Rykovi dolehlo zakvílení větru. Zvedl se, opřel se o hůl a dopajdal do předsíně. Irena si tam právě sundávala klobouk.
„Máš to?“
Zvedla kožený vak. Do vesnice to nebylo daleko, ale celý den zuřila bouře a vichřice, jakou hned tak nepamatovali. A samozřejmě že přesně takový den si jejich děti vybraly, aby onemocněly. Protože Rykovo staré zranění vždycky ve vlhkém počasí zlobilo nejvíc, vydala se do vsi Irena.
„Na žaludeční křeče mi bylinkářka dala jen pelyněk, ten jediný jí nezplesnivěl. A vrbovou kůru proti horečce. Jen co ten liják poleví, přijde se na ně podívat.“

Holofernés se zmítá, snaží se obě ženy ze sebe setřást, ale není mu to nic platné. Judit pracuje soustředěně. Chce to sílu, ale má ji dost.

Mohl by je někdo vidět, je proto třeba kořist zabalit a urychleně zmizet.

Salome si pohrdlivě měří uťatou hlavu Jana Křtitele.

Sísera poklidně spí. Jaél mu nezúčastněně zatlouká do hlavy hřebík, skoro jako by si spravovala sandál.

Někteří by sis o ní myslili, že po tom všem, co prožila, bude nutně zahořklá. Vůbec ne. Ve svém oboru se dokázala dobře uplatnit. Její obrazy byly žádány. Malování ji bavilo. Jen si prostě vybírala určitá témata.

Jsem zoufalá. Jsem totálně zoufalá ze své trapné pubertální patnáctileté dcery. Řekla bych, že už jsem snad zkoušela úplně všechno. Už ale nevím co s ní, jelikož nic nezabírá.
Zkoušela jsem to po dobrém. Hodiny a hodiny jsem do ní hustila moudra o životě a ona stále hledala svůj mozek na druhé straně hlavy. Sebrala jsem jí telefon, řešila to zákazy, dokonce u nás proběhlo i násilí, ale už od prvního roku svého života zkouší nejspíše hru Kdo z koho.
Vše bylo bezúspěšné.
Možná by potřebovala zjistit jaký život ve skutečnosti opravdu je.
Vyřešeno.
Dostane dnes místo večeře pelyňkový čaj.

Azula a Ty Lee seděly na pláži a pozorovaly západ slunce.

"Nechápu, proč mě žádný kluk nechce!" postěžovala si Azula už asi posté. "Jsem perfektní partnerka! Dokonalá a ještě k tomu princezna!"

"No, to je všechno pravda!" začala Ty Lee nervózně. "Víš kluci jsou... Ty jsi totiž jako taková květina-"

"Máš pravdu! Jsem jako růže, krásná, ale taky nebezpečná! Bojí se mě a to je správně. Ale to jim přece nebrání v tom, aby se mnou chodili!"

"Jo... asi máš pravdu," přikývla Ty Lee a byla ráda, že Azula nepřišla na květinu, kterou měla na mysli, totiž jednu hořkou bylinu.

Sady Rukolína Veverky byly velmi oblíbené malými hobiťaty, který chodilá krást zralé třešně, švestky, meruňky, ryngle a jablka. Dospělí hobiti zase chodili kolem a obdivovali letošní bohatou úrodu a rokovali, že tento rok bude kořalka zdaleka znamenitější než loni. Rukolínova kořalka byla vyhlášena široko daleko a jezdili pro ni až z Hůrky.
Letos však Rukolín založil navíc malá políčka poblíž svého domu. V jednom řádku rašil fenykl, v dalším anýz a taky pelyněk.
„Brýtro, Rukolíne, co letos chystáš?“ zeptal se souseda Jindra Peloušek a nahlížel zvědavě za plot.
„Mám takový nápad. Určitě to bude hit letošních dožínek.“ prorokoval Rukolín směle.

Bylo to jako letní jitro nádherné
A slunce jako by prozářilo noc
Myšlenky pokojné i rozverné
Tehdy mě nenapadlo volat o pomoc

Ta čistá radost, jednostranná, já vím
Jevila se jako kouzelný sen
Krásné je necítit na chvíli tíhu vin
A jen tak prožít klidný bezstarostný den

Však stejně tu něco bylo a já to cítila
Něco v koutku duše, co není vidět jasně
Idea ztracená, vytržená, zbloudilá
Co s citem, když nestačí mi básně?

Ale všechno nás jednou dožene
A sladké na jazyku hořkne jako pelyněk
Nikdo nejde cestou života bez břemene
Ale někdo se i přesto tváří nevinně

The first time Javi beats him at Worlds, Yuzuru can't quite believe it. It's surreal, walking backstage without the satisfaction of victory. There is bitterness in his mouth, like the wormwood mother makes him drink for upset stomach, and momentarily, Yuzuru wants to scream.

But then he sees Javi's face, the surprise, the pride, the sheer happiness as Javi steps towards him.

Suddenly, he's crying, even as he insists he's not, so afraid Javi will misunderstand.

"You're always the champion in my heart," Javi says, craddling him close, and Yuzu realizes that even the bitterest pill can taste like heaven.

Symbol vysvobození - beránek - se jí s hořkými bylinami.
Snad aby si uvědomili, že svoboda je vykoupená utrpením.
Tři dny po odchodu z Egypta zjistí, že hořká voda se nedá pít.
Proto se hořkost stává symbolem prokletí, symbolem zla.
Zákon měl být učebním materiálem, jak se hořkosti vyhnout - v komunitě i ve vztazích.
Žárlivý muž mohl předvést svou ženu před kněze, aby vypila číši hořké vody.
Pokud byla žárlivost neoprávněná, nic se jí nestalo.
Pokud se provinila, trestem měla být ztráta plodu a plodnosti.
Snad právě proto ta, která v cizině přišla o své syny, žádá, aby ji sousedé jmenovali Mara.

Po několika divokých nocích, dobrodružném útěku a nocích chladných ale neméně divokých, Maria jaksi doufala.
I když se rozhodli ji rychle uklidit do ústraní, vykázat ji spolu s tetou do téhle mizerné chalupy. Mohl by stačit jeden kratičký dopis. Kdyby měla děťátko, třeba by se jí Henry ještě ujal.
V hloubi duše věděla, jak se rouhá. Přála si to kvůli sobě samé, ne kvůli novému životu.
Dny se přelily ve věčnost, přání uletělo oknem. Svět zhořkl. Maria zahořkla též. Nákaza od tety Norrisové. Dvě zapomenuté navztekané ženy.
Až po letech Marii došlo, kde ta hořkost začínala.
Čaj. Od prvního dne.