DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Šeherezáda se svezla na postel. Měla by se prospat, ale po každé noci, kdy vyprávěla příběhy, se třásla. Byla vyklepaná jako… Už ji nenapadala ani přirovnání.
Duchové jejích předchůdkyň se na ni zvědavě podívali.
„Pomozte mi,“ pošeptala jim. „Docházejí mi pohádky.“
„To chceš vyprávět historky z našeho života?“ nadhodila jedna. „Začne tě kritizovat, že mají stejné konce.“
„Ta moje je o touze dostat se na dobrou školu,“ dodala druhá.
„V mojí je odporná zrada. Ale taky kočky,“ přidala se třetí.
„Beru všechno,“ odpověděla Šeherezáda. Zdálo se, že je to potěšilo.
Vyprávěly si a v hlasech jim kvetla hořkost pelyňkových dívek.

Nastalo léto a háďátko se radostně prohánělo po louce. Miluji léto. Běželo spokojenému háďátku v hlavě.
To teplo. Ta krása. Uvažovalo. Tak hezké květy, počkat... Zarazilo se háďátko. Všimlo si kytky, kterou zatím nevidělo, pelyňku.
Tak tahle kytka vůbec není hezká. Hned ji zkritizovalo. Avšak nevoní tak špatně. Pokusilo se zlepšit svůj názor.
Nevypadá pěkně, voní dobře, jakpak asi bude chutnat? Začalo háďátko přemýšlet.
Zatímco se rozhodovalo, tak svým pohledem pelyněk probodávalo.
Jedovaté to není, to vím, tak proč bych to nemohlo ochutnat? Rozhodlo se.
Utrhlo lístek. Ochutnalo.
„Fuj to je hořké!” zasyčelo a k pelyňku se už nikdy nepřiblížilo.

Rozloučili se hned ráno, poděkovali za stravu i nocleh. Zachráněný kupec ještě spal. Jeho dcera je pozorovala oknem.
Znovu kráčeli mlčky, ale tentokrát to bylo ticho napjaté. Oba věděli, že dál předstírat nemá cenu. Ale co přesně říct? Kolik toho říct? Kdo má začít? Když začnu já, bude mluvit i ten druhý?
Sešli z cesty, pryč od obydleného okolí kupecké stezky, stoupali dál do hloubi vrchoviny.
Zastavili se na prosluněné kamenité stráni. Léčitelka prohodila cosi o léčivkách.
Čaroděj si sedl na placatý kámen. Kámen příjemně hřál.
A zatímco ji pozoroval, jak sbírá hořké byliny, odhodlal se sám nakousnout kyselé jablko.

Lyžař si nasazuje helmu na lysou hlavu a rozjíždí se po sněhu hebkém jako plyš. Neplýtvá časem. Polyká odlétající vločky sněhu. Míjí zlomený strom, z kmene zlověstně trčí lýko. Stále zrychluje. Jestli něco neudělá, napálí to do mlýna v údolí. Brzdí pádem. Pár kotrmelců, slyší rupnutí.
Vstát nedokáže, jednoznačná zlomenina lýtka. Vzlyká a volá o pomoc. Čas plyne, pomoc nepřichází. Noha v prachu, lyže též, ještě aby tam tak dostal zápal plic. Konečně se v dáli zablýskají světlomety záchranářského sněžného skútru, slyší motor. Je zachráněn.
Absint dnes nebude, v nemocnici se fasují jiné nápoje. Den je však hořký jako pelyněk.

Bylo jí třináct a půl, když se poprvé přistihla při úplně nové a zjevně zakázané myšlence. Od té chvíle ji pronásledovala všude.
Angelina Johnsonová, ve famfrpálovém dresu, tvář ošlehanou větrem, několik neposedných pramínků vlasů rámujících její zářivý úsměv.
Držet Angelinu Johnsonovou za ruku při procházce kolem jezera.
Mít hlavu v jejím klíně a dívat se jí do očí.
Líbat ji mezi schnoucími svazky pelyňku v rohu skleníku...

Vánoce u tety a strýce. Lin sedí před krbem a umírá hrůzou. Ale potřebuje – musí to někomu říct. Musí.
„Teto?“
Narcissa vzhlédne od knihy.
„Já myslím...“ Chvíli ticho. „Můžu se zamilovat do holky?“

PELYŇKU, na pohled tak sladký, však v ústech hořkneš, proč se vypínáš? Nepřipadáš si najednou hrozně sám? Tvá hvězda padá, stále padá, tebe následujíc. Pozdě bude, až tě podetnou, plakat, že pohled zdola je o tolik hvězdnatější.

AGÁVE, když už přestaneš kvést jen sama pro sebe? Tvá krása je přece pro druhé. Nebo může žít květina, kterou nikdo neobdivoval? Zrno, které nezemře, zůstane samo. Zemři.

ŘEPENI, tak dobře tě znám, vždyť mě každodenně dusíš. Smiluj se, nekaž už půdu, dala život i tobě. Nech mé ruce zhojit alespoň dnes a můžeme spát vedle sebe. Vím, jak je těžké být nemilovanou.

Jane se viděla s Ruby po delší době a rozhodly se vypravit na bylinky. Ruby totiž měla podrážděný žaludek a poblíž Vrbového jezírka rostl pelyněk, který by jí mohl pomoci.

„Škoda, že jsi včera nebyla na večírku, bylo to božské! Všichni chlapci se mnou chtěli tancovat, představ si to!" švitořila vesele Ruby, třebaže vyprávění bylo přerušované kašlem.

„Ruby, opravdu je to jen žaludek?" zajímala se Jane.

Kamarádka nevypadala vůbec dobře. Samosebou byla pořád krasavice, ale přeci jen o dost zhubla.

„Ale samozřejmě, co jiného by to bylo?"

Jane přikývla. Přesto si pomyslela, že tady bude i pelyněk krátký. Souchotiny poznala.

Při cestách Vietnamem se určitě, dřív nebo později, nevyhnete návštěvě restaurace, kde mají pouze Gỏi cuốn. Já jsem se při prvních pokusech o umotání rolky cítil jak ten pes v memu "I have no idea what I'm doing".

Obvykle dostanete nějaké opečené kousky masa, případně vajíčko, nebo krevety. Na další misce kusy zeleniny: mrkev, okurky a další. K tomu ještě bambusový tác plný listí. Od známých věcí, jako je ledový salát nebo máta po divný listí hořký jak pelyněk. To nežerou ani místní. Ale třeba to někomu chutná. Poslední nedílnou součástí je hromádka slepených rýžových papírů. Hodně štěstí je oddělit ...

"Je tu taková vzácná bylina, co by nám mohla zachránit krky," navrhl Letadlo.
"Beru cokoliv! Kytky, magický artefakty, svitky..."
"Jako, nezaručuju, že si to dobře pamatuju!"
"Můj život by byl o dost jednodušší, kdybys nebyl idiot a pamatoval by sis, co si sám napsal!"
Letadlo naštvaně zrudl. "Jak jsem měl tušit, že skončím ve vlastní knížce?"
"Co mám říkat já, když jsem skončil v cizí knížce a ještě tak mizerné? A jako záporák, kterého hlavní hrdina odkrágluje na cestě za slávou?"
"Když tak kytka bude fungovat, oba přežijeme! Jak se jmenovala... Pleblyněk?"
"Tímhle stylem už se vážně loučím se životem."

Noc voní senem. Tma je řídká, stříbřitá, dokonalá pro svatojánské čarování. Tonka se brodí mokrou kostřavou, rosa studí do bosých nohou. K hrudi tiskne svazeček devatera býlí.

Pelyněk, co svou hořkostí zahání hořkost osudu. Květ bezu, aby bezinky odehnaly jezinky. Kapradí, co ukazuje poklady a řebříček, co ukazuje cestu k lidem. Čarovník, aby přičaroval lásku. Řimbabu pro sílu. Zvonek, aby rozhoupal kostelní zvony. Čičmundíček tučmužíček, aby chránil před bouřkou i před hádkami. A řepíček, bylin tatíček, který je úplně na všechno.

Tonka je nedočkavá a trochu se bojí. S kouzly není radno si zahrávat.
Ale zítra, zítra bude mít jistotu.