DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Je krásný den, v Piešťanech zrovna kvete pelyněk a vír roznáší jeho pyl po okolí. Pár zrníček pylu se doletělo podívat i do nově postavené továrny Tesly, kde se právě pokoušejí okopírovat integrovaný obvod dovezený ze západu.
Technici odbrousili ochranné pouzdro a pod elektronovým mikroskopem nasnímali vnitřní strukturu čipu, podle které nakreslili okopírovaný motiv pro výrobu. Ten potom s velkou radostí předali kolegům do výroby.
Jenže ouha! Všechny vyrobené kusy na drahém křemíkovém waferu jsou vadné. Zvědavá zrníčka pylu se totiž díky chybějící filtraci vzduchu dostala do struktury křemíku. Od té doby soudruzi věděli, že zanedbávání údržby filtrace se nevyplácí.

Známy mi poradil na moje nechutenstvo čaj z paliny. Pil som ho teda každý večer a pozeral z okna kuchyne na mladé brezy, zarastajúce mi na pozemok a neďaleký tmavý les.

Zvláštne tiene mi kalili kraj zorného poľa a najprv som to pričítal tomu, že tak málo jem.

V starom herbári som sa dočítal, že palina môže mať halucinogénne účinky.

Keď som videl na kraji lesa otrhanú postavu, ktorá akoby vypadla z filmu o Jánošíkovi, vysadil som čaj, aj keď sa chuť vrátila.

Po mesiaci som sa snažil horúčkovito nájsť, či má palina trvalé následky.

Knihy však mlčali.

Les volal.

Objevil ji mezi žebráky a přivedl do Paláce.
První léčitelka.
Navštívila ho po měsíci.
„Hlavně artemisia, takže hořké. Ale na vaše nechutenství není nic lepšího.“
„Raději si ponechám své nechutenství, děvče.“
Ruka s pohárem bezmocně klesla.
„Jak se k tobě chovají kolegové?“
„Mluví se mnou blahosklonně a moje postupy je nezajímají,“ pokrčila rameny. „Chovají se stejně jako vy, můj pane.“
Vévoda strnul.
„Dej to sem!“
Vypil pohár naráz.
Ústa zkřivil škleb.
„Urazila jsem vás?“
„Nikoliv, paní,“ pousmál se „Poskytlas mi léčbu. Trpkou, ale věřím, že účinnou.“
Odpověděla mu rozpačitou úklonou.
Dal si záležet, aby ji oplatil s úctou a vážností.

Jednoho dne přišla nečekaně na návštěvu a upekla štrúdl. Pak udělala čaj a nehleděla na protesty. Neměla dnes co dělat. Zašla na hřbitov a zpátky domů se jí nechtělo. A pan Stern je milý mladý muž, ten neodmítne starou osobu. Tak mu to řekla. Vlastně mu to vůbec nevadilo.
„Tak mne napadlo,“ začal rozvláčně. Upřela na něj zelené oči jako lampiony. „Neznám vaše celé jméno.“
„Beatrix Marie Dvorak. Můj manžel byl Čech.“
„Čím se živil?“ Slušní lidé baží po bezpečných konverzacích.
„Byl krejčí,“ řekla. „Sezónně vařil pelyňkové likéry.“
„Zajímavé.“
„Ano.“
Podnětné hovory živí duši. Ty pelyňkové zase smysl pro absurdno.

Zasnil se, když uslyšel dusot koňských kopyt,
nedíval se na cestu, o pelyněk klopýt.

Princeznu vysnil si z plyše a hedvábí,
mlynáři tvrdil, že jiná ho nevábí.

Před Eliškou chrupem blýskl, tehdy ještě ňáký měl,
plýtval silou, by dokázal, že je mužný všeuměl.

Lýkové střevíce obul si na paty,
kalhoty zakryly i lýtka chlupatý.

Chodil bosý, neb chodila vešla jenom do lyžáků,
jestli tehdy přece jenom neměl radši skončit v láku.

Jak čas plynul, oba stárli, Eliška dnes jenom vzlyká,
nerudný chlap s lysou hlavou je z jejího nápadníka.

Za hořký úděl prý pelyněk může,
dneska by volila jiného muže.

Bloumala po domě jako duch, nechtěla nikoho vidět. Pak se, sama nevěděla jak, ocitla na zahradě starého Bulhara. Pátravě se na ni zadíval, zavedl ji do svého polorozpadlého domku, z tyče nad kamny utrhl hrstku sušících se bylinek, rozemnul v dlaních a v květovaném hrnku zalil horkou vodou.
Hořkost pelyňku jí zkřivila ústa, ale současně pocítila úlevu. Rozplakala se. Starý pán ji rozpačitě poplácal po hlavě.

Hned za vrátky ji přepadli kluci: „Tys byla u Bulhara? Dyť muže byt vrah.“
„Ne!!!“ zaječela na ně. „Vrah je někdo jiný. A my vypátráme kdo.“
Kluci vydechli úlevou. Andula je zase v cajku.

Bylo to horké léto, kdy byl hostem na statku v zapadlé gubernii, kde lišky dávaly dobrou noc, kde světla Petrohradu byla jen vzdáleným tušením.
I ona byla horká a voněla mládím, ostružinami, pelyňkem, puškvorcem, když spolu leželi na louce, pod stromy, u řeky.
S podzimním deštěm odlétl jako tažní ptáci, na zimu do Paříže, Říma, Berlína.
Když se vrátil, po létech, byla mrtvá, utopená v řece, na jejímž břehu ji líbával.
Nečekal, že by jej dohnaly výčitky za její smrt, ale ony přišly, naléhavé, s chutí pelyňku v ústech, které se nemohl zbavit, ani když si drhnul rty do krve.

V září jdu poprvé učit na základní školu. Čerstvý, plný nadšení a elánu. Do tříd vcházím s vlídným úsměvem a srdcem otevřeným.

Žáci ale byli drzí. Vyrušovali. Neučili se.

Po půl roce jsem se psychicky zhroutil. Prý vyhoření. Pomohl mi zkušený kolega Kopecký. Na škole mu přezdívají Pelyněk, protože má tvář věčně staženou hořkostí. Nikdo ho nikdy neviděl se usmát. Žáci ho respektují.

Prozradil mi svůj osvědčený recept: Denně tři citrony, nať zeměžluče, odvar z islandského lišejníku, kořen blínu, četba černé kroniky a klasiků existencialismu. Poslechl jsem ho.
…
Už se neusmívám.
Žáci poslouchají jako hodinky.
…
Na hořkost jsem si zvykl.

Seděl v posteli, upíjel čaj, a snažil se nešklebit nad jeho hořkou chutí. Pelyňkový, na uklidnění rozbouřeného žaludku. Poprosil by paní domu o cukr, ale hrdost mu nedala. Jednou chtěl bojovat za ideály, tak musel až do konce.

Hlava ho třeštila ze všeho, co včera vypil, z nevyspání a horečky. Nebyl už tu nikdo, kdo by ho zastavil, nebo se s ním alespoň podělil o pivo a o kocovinu.

Místo vedle něj bylo bolestivě prázdné.

Upíjel čaj, a snažil se nešklebit nad jeho hořkou chutí. Jednou chtěl bojovat za ideály, tak musel až do konce. Třeba sám a bez cukru.

Víla Amálka seděla na břehu rybníka a najednou zaslechla od vrby sdrceryvný pláč. „To je Marjánka,“ špitla Amálka pro sebe a rozběhla se k vrbě. „Co se ti stalo?“ „Amálko, hejtman Nowatchek odvedl mýho Kubu na vojnu a dneska je přísaha.“

„Na přísaze bude i generál, tak hejtmanovi uděláme ostudu,“ řekla Amálka a obě dvě upalovaly k jičínským kasárnám. Doběhly včas. Hejtman právě vyjížděl před mužstvo, když Amálka jeho koni dala do tlamy hrst pelyňku. Zatímco jezdec podával hlášení, jeho kobyla se na generála zašklebila. Dle vojenských regulí dal generál hejtmana zavřít do basy. A Kubu si Marjánka odvedla domů.