DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Kay ji nepřestával hladit po zádech, i když jí už slzy dávno došly. Nedotáhla se, právě naopak. Seděli, opření jeden o druhého, a čekali.
Klid se k jejich vzájemnému vztahu nehodil. Buď se hádali, anebo se líbali, ale nikdy nic mezi tím. Neuměli zpomalit, neuměli jeden druhému naslouchat, navzájem se utěšovat.
A přesto Lila stále dokola v duchu slyšela, jak jí Kay, vykreslující utěšující kroužky na záda, přirovnává k růži. Krásná, ale s trny.
„Ty . . . ty jsi jako pelyněk, víš?“ zašeptala, když se její tiché vzlyky konečně vytratily. Kay ze zkušenosti čekal, až vysvětlí své vrzení.
„Hořký, ale všechno vyléčíš.“

„Slyšet - mlýn - blýskat se - polykat - plynout - plýtvat - vzlykat - lysý - lýtko - lýko ... - plyš“ odříkal pejsek.
„No tak pejsku, snaž se, takhle tě ta vyjmenovaná slova nenaučím, zapamatuj si, že za „lýko“ je „pelyněk,“ napomenula ho kočička.
„Zatracenej pelyněk ... už popátý jsem na něj zapomněl, k čemu tam vúbec je?“ mračil se pejsek.
„K tomu, abys věděl, že se tam píše y, pejsku“ usmála se kočička.
„A vlastně jsme se tě chtěla zeptat, když píšete zítra tu písemku z přírodopisu, co je to pelyněk,“ nasadila vyptávací tón kočička.
Pejsek samozřejmě nevěděl, tak radši mlčel.

(mami, dodělej mi tam sedm slov, řekl Tyfónek)

Ace Doktorovi ukázala obrázek s polonahou majestátní postavou. Klobouk byl povědomý; hůl, o kterou se opírala, vypadala podezřele jako nějaká vysoká kytka; světlým sakem připomínal spíše anglického gentlemana, ale kalhoty neměl; přes oko měl pásku.

„Je to ve středověké sekci omylem?“ zeptala se nevinně.

Doktor se tajemně usmál.

„Wodan... Cestuje mezi světy... Merkur, bůh obchodu... Mazaný šibal,“ mumlala Ace tak, aby jí Doktor slyšel.

Doktor si povzdechl: „Nemůžu za to, že jsem nejdřív nevěděl, jak byly alergičtí na pelyněk.“

„Kdo?“

Doktor ji ignoroval: „Vyhnal jsem je, ale někdo mě viděl.“

„Můžu za to, že si mě nárokují Anglo-Sasové i Římani?“

Pelyněk pravý postačí pro prožluklé potěšení pohříchu provinilého pána. Pouhých pět pint pelyňkového pití pomůže překrvit pánev, působit potrat přebytečného potomka. Ponejprv podráždění pokožky, porucha paměti, pochabnutí požeráku, podruhé poškození pajšlu - přichází poslední půlhodinka? Přiotrávený, poleptané půnebí, pomatený puls, pasivně přijímající pochybné požehnání proklínané pramáti pelyňkového patoku, pomlč před pány, prosím, protože předzvěst protialkoholní - později paliativní - péče příliš poděsí průměrného pivaře.
Prastará pramáti pokolení pitoreskních polonahotin petrolejově pableskujících před pianinem, pomyslný plode pelyňkově páchnoucích pixií, proč posloucháš pitomé průpovídky postaršího pijáka pelyňku? Povolej posly půvabně pránické poezie! Pojď, potrestej Palivce, protože pančuje pití, pelyněk pozvolna pozbývá pravosti. Pivaři poznají prd!

„Dobré ráno,“ pozdravila madam Pomfreyová všechny kolegy a bez zaváhání zabrala volné místo vedle nejméně oblíbeného bradavického profesora.
„Severusi, donesl byste mi, prosím, odpoledne nějaký pelyněk? Potřebuji z něj odvar.“
„Jistě,“ přikývl muž a sklonil se ke svému hrnku čaje.

Stěží se dostal k bráně, Temný pán nebývá shovívavý k těm, kteří ho zklamou. Poppy se k němu přemístila téměř okamžitě a sevřela ho v náručí.
„Co ti to provedl?“ zhrozila se, její něžné dlaně tišily bolest lépe než mumlaná kouzla.
„To nevadí,“ usmál se vyčerpaně, „zasloužím si to.“
Neřekla nic.
„Promiň, Poppy,“ zašeptal, „ten pelyněk ti přinesu až zítra.“

Jsem celebrita, víte? Mám portrét v kavárně Slavia. Sedím na něm na stole, skláním se k dalšímu intoxikovanému nebožákovi a samozřejmě přitom vypadám úžasně, zatímco kousek od nás nevhodně očumuje jakýsi pingl a nemá ani dost slušnosti, aby nám dopřál kapku soukromí.
Svět už není co býval.
Mnohem víc smradu.
Mnohem méně intoxikace.
Ovšem pozor - nemluvím o obyčejné otravě. Otrávit se totiž můžete kdejakým bejlím a maximálně se poblijete. Jen thujon vás ale přiměje, aby váš mozek vzplál a začal produkovat umělecká díla. Jen opravdový pelyněk zařídí, abych přišla blíž. A pište si, že na dvousetletou stařenku vážně nevypadám nejhůř.

V osmé denní hodině je správce sbírek velice rád, že právě neučí.
„Siegfriede!“ zavolá a duch se objeví. „Co se tu stalo?“
„Vybíjená. Poplašňák byl míč,“ vysvětlí Siegfried.
„Dobrovolně?!“ pozdvihne správce obočí.
„Neptali se ho,“ připustí duch. Opomene již dodat, že to byl on, kdo poltergeista dočasně zneschopnil. Nemusí. Správci je to jasné.
Jedno ovšem Danielovi jasné není. Jak shledat rozházené kosti v horizontu vlastního života. Vyšle střelnou modlitbu ke svatému Antonínovi, pomocníkovi při hledání ztracených věcí.
Na stole v kabinetě leží kytice pelyňku pravého. Plánoval ji použít jako učební pomůcku. Nyní by z ní nejraději vyrobil slavný opojný nápoj.

Na stole leží dvě složky. Nechce se do nich dívat, připomínají jí její největší vinu. Ale musí. Pro tu nepatrnou kapku naděje.

První složka je červená. Červená jako krev, kterou všichni neseme na rukou. Má stovky, možná tisíce stran.
Tak velký je náš hřích? ptá se zděšeně. Chtěla by zavřít oči, ale neudělá to.

Druhá složka je černá. Černá jako smrt nevinných.

Střídavě prochází obě, snaží se zapamatovat si co nejvíce. Možná bláhově věří, že dokud na nás někdo vzpomíná, nemůžeme doopravdy zmizet.

Margaritifera margaritifera, Falco peregrinus, Spermophilus citellus, Artemisia alba.

Pláče. A déšť za okny bubnuje do vyprahlé země.

Stan Červeného kříže, vedle něj roste osamělá Artemisia absintium. Kousek stranou uhnívají listy Artemisie abrotanum. Za latrínami několik trsů Artemisia dracunculus, ta roste i u nedalekého potoka. Vedle kuchyně uvadá Artemisia vulgaris. Artemisia ludoviciana roste v každé zahradě a na každé stráni v okolí.
Všechno to stojí, nebo možná plave, na odpudivé vrstvě mazlavého bláta. V bahně klečí muž středního věku a vyprošťuje ze země jednotlivé rostliny. Ve stanu je pečlivě očistí, vysuší, popíše a uloží do herbáře.
Netuší, že právě jeho herbářové položky sesbírané na Gallipoli se v Botanickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně uchovají až do roku 2019.

Na predmestí Káhiry sa v slnečnej páľave krčilo niekoľko stánkov. Osamelý turista prehľadával suveníry, až kým nenašiel plechové škatuľky s nápisom „Anti migraine tea“. Oči mu zažiarili.
„I take it all!“ oznámil beduínskemu predavačovi.

***

V kancelárii bratislavskej firmy ostro rozvoniaval bylinkový čaj.
„Fakt to funguje,“ rozprával kolega. „Ale ostáva mi posledná plechovka a neviem, kde zohnať ďalší. Neviem ani, čo to vlastne je!“
„Švagrová vyštudovala farmáciu, možno to zistí,“ navrhol druhý.

***

Zuzka si obzrela pod lupou drobné lístky, nazrela do atlasu a ovoňala výluh.
„Je to palina,“ vyhlásila. „Kde to kúpil?“
„Vraj v Egypte, od Beduína.“
„Tak teda palina africká.“