DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Bylo mnoho věcí, které jste mohli o práci čarodějky říkat. Bylo i pár těch, které jste mohli říkat v její přítomnosti. Samozřejmě za předpokladu, že jste v diáři neměli na příštích pár dní jen plavání v hrnku vody a občasné zakvákání. Nikdo ale nemohl o čarodějkách říci, že jsou ve stínu mužů.

Jistě, našly se i takové, které byste v něm našly, ale v takovém případě na dotyčného muže z jeho stínu nakonec vždy vyšlo něco ošklivého. To byl, jak ráda říkala Stařenka Oggová, módus u verandy čarodějek. Když už na vás mělo být vidět, muselo to stát za vidění.

"Nechápu tě, Felicity. Chtěla jsi na školu a teď si stěžuješ."
Neodpověděla. Monty zkrátka nechápal, co je špatně na dívčím internátu. Naučí se tam pouze jak vyšívat. A jak si hledat-
"Měla by sis najít manžela, Felicity," řekla s klidem matka, jako by jí četla myšlenky. "Ženy vzdělání nepotřebují."
Felicity se raději pohledem vrátila k otevřené knize. Nemá se v plánu vdávat. Nikdy.
"Víš, že po čtení dámám měkne mozek?!" ušklíbl se Monty.
Nevěděl, že se pod obálkou z červené knihovny schovává odborná kniha o lidské anatomii. Jednou z ní bude první ženský chirurg. A nikdo jí v tom nezabrání.

"To víte, to je takový ženský úděl, u nás v horách. Ženská se musí prostě otáčet, o všechno se starat, protože tam na venkově je to prostě na vás a musíte zaopatřit celou rodinu. Ale já si nestěžuji, všechna tu těžkou dřinu prostě beru jako svou povinnost," ozval se od vedlejšího stolu rozšafný hlas stařenky Oggové.
Bábi se sice snažila chovat nenápadně, ale stejně na ní nevěřícně pohlédla. Každou chvilku ji musel srazit za tu nehoráznost blesk. Ne, že by to nebyla obecně vzato pravda, ale zrovna Gyta Oggová neváhala bezostyšně využívat své četné potomky, aby doma nemusela hnout prstem.

„... Den sotva začal a já už byla na pokraji sil.“ Vždycky mě tady trochu uklidní ta podivná, trochu podezřelá kouřová vůně. „Mám strach podívat se do zrcadla...“ Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem zase něco zapomněla. „... Pořád mi zvoní telefon. Bojím se neznámých čísel.“ Bojím se i tikotu hodin. „... Už mě ta přetvářka nebaví." Večer mám vždy ve tváři křeč. „... K obědu jsem měla zbytek pizzy, kterou jsem včera nedojedla v autě.“ Potlačím vzpomínku. „Ale aspoň už nebyla mražená.“
Zapípají mi hodinky.
„Už musím jít, za 5 minut vyzvedávám syna.“ Nasadím masku.

„Bude to 500 korun.“

„Děkuji. Zase za týden.“

Přejel pomalu rukou po jejích plných křivkách. Zálibně ji poplácal po boku.
Po dlouhé době si nestěžoval, neprotestoval a dokonce ani nepanikařil.
Bledule byl jako vyměněný. Jako by něco zapadlo do rozbitých částí jeho duše. S ní byl kompletní.
Dlouho hledal tu správnou. Byl možná až přehnaně náročný.
Vyplatilo se ale počkat, teď měl tu pravou.
Laskal se s ní.
Vezme ji na dlouhou jízdu.
Zhluboka se nadechl a ucítil její vůni. Voněla dálkou, dobrodružstvím... a benzínem.

Cisterna je rodu ženského a jako taková dokáže změnit muže v hrdiny.
Motor zařval a za chvíli se rozburácely další tři.
Kolona vyrazila.

Vždy po ránu, jak zvyk ti velí
urovnáš přehoz na posteli,
naklepeš slehlé polštáře.
Pak vzbudíš děti ze spaní,
a uchystáš jim snídani,
s úsměvem vtisklým do tváře.

Den za dnem tančíš zas a znova
ten stejný tanec na stejná slova,
a kroky dávno znáš.
To vpřed tě žene povinnost,
té jediné máš stále dost,
halí tě jako plášť.

Točíš se v kruhu bez úniku
v zajetí společenských zvyků
v zajetí všedních dnů.
Jen v šerém tichu večera,
šeptáš, že tohles nechtěla,
než usneš beze snů.

A příští ráno, zas jak včera,
poslušně děláš co bys měla,
až do večera.

Řidičky tramvaje stále stejně dnes jako před desítkami let vnášejí do našeho světa půvab, dělají ho pestřejší a tak nějak hezčí. Dámy na kolejích se třeba častěji usmívají. A střídat kolegyni ve většině případů znamená sednout si do čisté kabiny, kde ještě dvě kolečka cítíte dozvuky jejího parfému.
A přestože tyto ženy nejsou žádná ořezávátka a dokážou bez problémů odtlačit jazyky neudržované čepové výhybky, někteří problematičtí cestující si na ně z pozice mužů vyskakují.
Kdyby ten opilý hrubián tušil, co je zač Vanda, určitě by si to rozmyslel.
Srovnala ho tágem tak důkladně, že ho na Podbabě nakládali do sanitky.

Údělem ženy je snít.
A přežít setkání s realitou.
Údělem ženy je věřit.
A i přes pochybnosti se nevzdávat.
Údělem ženy je přechovávat naději.
A zvednout se pokaždé, když ji život srazí na kolena.
Údělem ženy je milovat.
A navzdory strachu řídit svou loď životem dál.

Sním? Jo, večeři bych snědla.
Přežívám? Ano, zatím díky popírání existence reality.
Věřím? Samozřejmě, ve věčné Peklo.
Nevzdávám se? Jistě, bez řádného vyhlášení války se vzdát nelze.
Mám naději? Určitě, běžná součást mikulášské nadílky.
Zvedám se? Ano, každé ráno z postele.
Miluji? Jistě, s Kofolou nic neřeším.
Řídím? Jo. Držte se, cílová stanice krematorium!

Být milou a podporující ženou, může být někdy výzva i v normální domácnosti. Ovšem pokud je vaším mužem mírně střelený vědátor, který si nosí práci domů, stává se z toho úkol jen pro ty nejotrlejší z vás.
Výpadky elektrického proudu v celé ulici způsobené nezdařenými pokusy jsou pro takový život téměř rutinou. Klid ovšem nemůžete mít ani v kuchyni, protože vašeho vědátora při shánění součástek jen tak něco nezastaví. Například si chcete připravit nějaký výborný dezert, ale váš vědátor nutně potřeboval součástky z vašeho mixéru na jeho veledůležitý vynález a musíte si těsto ušlehat vrtačkou.

No, kdo tohle dokáže vydržet?

"Nežer toho červa, vždyť bys byl jako slepice!" rozohnila se maminka.

Děti se na sebe zděšeně podívaly, zda její ustaraná zloba mířila tam, co vždy. A ano, na nejmladšího. Byly mu teprve tři, ale vždycky se loudal notný kousek za svými sourozenci.

"Dělej, vždyť táta čeká aspoň dvacet minut, nejspíš si může krk vykroutit, jak nás vyhlíží," dodala.

"LOL," odpověděl synek a prohlédl si s nezájmem matku a následně své podpaždí.

"Na takové drzosti nejsem stavěná, dělej si, co chceš," naštvala se už vážně znavená mamina.

Skočila do vody, za ní všichni ostatní. Jen nejmenší kačátko zůstalo na břehu samo.