DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

„Se satyrama jsem skončila,“ zamumlala nymfa, ruce vzdorně založené na prsou.
„Zas na tebe nějakej kozel zkoušel ten trik se stromem?“ zeptala se druhá chápavě.
„Mhm…“
„To je prostě náš úděl, snášet je.“
„Třeba nejsou všichni stejní,“ namítla nymfa nadějně. Druhá se ušklíbla.
„Myslíš někoho konkrétního?“
„Echo říkala, že se na mě ptal Apollón,“ řekla nevinně a namotala si na prst pramínek vlasů.
Druhá nymfa se zarazila. „Počkej, Dafne, to není dobrej nápad. Apollón-“
„A proč by ne? Je to přece bůh!“
„No to sice je, ale my jsme v Řecku, drahá,“ odvětil Thetis suše. „Tady je to samej idiot.“

Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

Kinder, Küche, Kirche.

A jaká lavice v kostele to bude, už záleží výhradně na manželovi.

Konečně měla práci, která ji opravdu naplňovala. Venku na vzduchu, stále někde lítala, takže měla dost pohybu, a její práce nesla zjevné výsledky. Jisté, i předtím dělala něco užitečného, stejně jako všechny ostatní, jinak to ani nešlo.
Jenom občas ji napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby měla jiný úděl. Kdyby mohla mít vlastní potomky a starat se o ně. Kdyby jí tahle možnost, tak jako ostatním, nebyla odňata.
Jinak to nešlo, dostalo se vždycky jen na jedinou z nich.
Jenže ani jí není co závidět. Ta už se ven nikdy nedostane.
Ostatně všechno lepší, než se narodit jako sameček.

Stačil mu jeden pohled na ni a věděl, že už z ní nikdy nechce spustit oči. Byla to nejkrásnější žena v celé galaxii. Vlasy měla tmavší než hlubiny černé díry, pleť bledou jako ledové prstence obíhající jeho domovský svět, rty červenější než povrch rudého obra. Napadlo ho, že se možná narodila proto, aby byla krásná. Jako by ji vymodeloval mistr sochař a ona rozbila své sádrové vězení. Jako by se prodrala na svět z malířova plátna. Jako by se zhmotnila z tónů nebeské symfonie.

Ona naopak ráda rozbíjela zrcadla a schovávala se za závoje, aby mohla svému krásnému prokletí uniknout.

Mluvčí hřímala:
"Po staletí! Staletí! Stovky generací žen utlačovaných patriarchálním systémem. Pod taktovkou církve, ne náhodou plné mužů, se vtloukalo nám ženám do hlavy, že jsme rodící stroje. Automaty na děti. Vzdělání? Ne! Kariéra? Žena u plotny a kolíbky! Samozřejmě, že celé epochy tohoto ideového mrzačení na nás zanechaly následky. Chápu, že některou z vás by mohlo někdy napadnout, že chce mít děti, ale jste svobodné, rozumíte? Nezahazujte svůj život. Nepřeplňujte přelidněnou planetu. Budujte kariéru, bojujte za práva zvířat, odhalujte skryté násilníky, chraňte..."
Vzpomněla si, jak jí před pár lety babička věnovala svou starou panenku. Musí ji doma rituálně spálit!

Leželi spolu na polním lůžku, ona schoulená na jeho… hrudi, on upírající spokojený pohled do střechy stanu.
„Ach, Franku… to bylo… osvěžující,“ vzdechla Margaret blaženě.
Frank se samolibě zaksichtil. „To říká i moje žena.“
„Franku…“
„Ne, vážně, Margaret. A pak jde do kuchyně a udělá mi sendvič,“ pronesl významně.
„To jako že ti mám teď jít udělat sendvič?“ zeptala se výhružně Margaret.
Frank její tón vyignoroval. „Ale ne krůtí, ten nemám rád.“
„Jak myslíš, Franku,“ řekla chladně. „Ven!“
Frank se vypotácel ze stanu dřív, než stihl říct krůta.
Venku potkal Hawkeyho.
„Máš moc hezký trenky, Franku. Oblečení ti snědl tygr?“

Procházet lodí bylo jako navštívit muzeum, jako proskočit oknem do minulosti. Museli však našlapovat opatrně, protože našli zcela výjimečný exponát. Všichni čtyři se kolem něj shlukli.

SVB, stálo na boku hibernační jednotky. Pátrač dlaní setřel špínu z okýnka na horní straně. Uvnitř ležela mladá žena. Se zatajeným dechem se po sobě podívali. Stáli nad ní jako pozůstalí nad rakví.

„Vezmeme ji s sebou na povrch,“ rozhodl Prince, vedoucí výpravy.

„Ale...“ začal namítat Hledač, Prince ho však umlčel.

Ať už to ona neznámá zamýšlela či nikoli, jejím údělem teď bylo býti zachráněna. K ženě z královské krve se to koneckonců hodí.

Na nádraží bylo narváno. Perón plný žen, starších, mladších; sem tam stárnoucí muž v klobouku či dospívající chlapec. Otcové vyprovázející syny, synové otce. Nicméně matek, manželek a dcer tu postávalo mnohem víc. Také snoubenek. Jako ona.
V okně vlaku zahlédla Josífkovu tvář. Důstojníci cestovali vozem druhé třídy, nikoli v dobytčáku jako mužstvo. Zjevně ji také uviděl, zamával jí. Usmíval se. Ostatně, byl voják. Tohle byl jeho úděl, jet do války.
Poručila si být statečná a také se usmát. Josífek nesmí poznat, jak se jí svírá srdce a jak uvnitř ní všechno křičí. Její zoufalý, bolestný smutek mu na frontě nepomůže.

Byl pěkný, slunečný den a mraky poklidně pluly po obloze.
„To byla za dnešek už třetí drbna. To snad možný tohleto,“ povzdechl si muž.
„Ale prosím tě, nefilozofuj a pojď hrát,“ mávl na něj jeho společník. „No tak jsou ženský drbny, to je toho. Já osobně proti tomu vůbec nic nenamítám.“
Přesunuli se ke stolu a pokračovali ve hře. Karty svižně střídaly jedna druhou.
„Já to stejně nechápu...“
Muž protočil oči v sloup. „To nemusíš to chápat. Děláš svoji práci? Děláš. Zbytek nech klidně na mě. Každý nakonec má, co si zaslouží.“

„Petroneli, Uriáši, vy jste se snad úplně zbláznili!“

Mám ji já, máš ji ty.
Tuhle tkáň máme v těle úplně všichni. Jen teda u mě lékařům trvalo až do 16. století, než si jí všimli.
Většina z ní u mě není vidět. Její velikost si poprvé Západ přiznal až roce 1998.
Ale samozřejmě: staří Řekové ji znali. Říkali jí klíč. Bez klíče dveře neotevřeš a do Říše divů nevstoupíš.

Mám ho já, ale nemáš ho ty.
Kvůli testosteronu jsi skončil s penisem. Prakticky ho potřebuješ pro přežití.
Ale můj klitoris je stejně tak velký, má dvakrát tolik nervových buněk - a mám ho jen pro svoje potěšení.

Trumfni to.