DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Jenovéfa si telefonuje s někým z kolegů:
"...takže teď mám ještě i další povolání: učitelka základní školy, kuchařka; jen z pozice uklízečky jsem se už propustila, to fakt nedávám," nemůže přeslechnout Pankrác.
Uvědomuje si, že je to smutná realita v těchto dnech mimořádných opatření, kdy je Jenovéfa na home office a on v práci dle překopaného systému. Ne, že by doma neudělal pranic, včera dotáhl proviant z hypermarketu, jeho žena má však mnohem těžší úděl.
Pankrác se rozhoduje. Odpoledne umyje všechny podlahy. A zítra i záchod. Snad to Jenovéfu potěší. Byť bude přesvědčena, že k tomu svého chlapa musela nakopnout.

Kolonizace Marsu probíhala, jak se očekávalo, ve ztížených podmínkách. Místa bylo málo a návrh personálních habů pro rodiny jím docela plýtval. Nicméně bylo rozhodnuto, že mít alespoň maličkou vlastní komůrku je lepší než se mačkat s celou skupinou ve veké hale. Žofie však seděla venku ve skafandru právě kvůli tomu. Vytápění skafandru bylo postačující a filtr oxidu uhličitého jí vystačí asi na dvě hodiny, po čemž ji probudí poplašná siréna, ale ty dvě hodiny budou muset stačit. Je těžké ve skafandru usnout, ale je to pořád lepší než po boku hlasitě chrápajícího a mlaskajícího manžela. „No, to je ženský úděl.“

Když se to dozvěděla, první reakcí bylo zděšení. Pak následovaly v těsném sledu panika, vztek, deprese a nakonec odhodlání.
Tu babiznu v Obrtlé navštívila uprostřed hluboké noci, zahalená černou kápí a proměněná k nepoznání. Nesměla dopustit, aby někdo odhalil její záměr.
Lektvar vypila hned, jakmile za něj draze zaplatila. Chutnal stejně hořce jako vzpomínka na poslední chvíle strávené v náručí milenců.
Co by jí teď asi řekli?
A záleží na tom?
Jeden je mrtvý a druhý zavřený.
A čert ví, který za to může.
Možná je údělem ženy stát se matkou, ale Nymfadora Tonksová do tohohle světa dítě přivést nechtěla.

„Řekni mi, Samantho, co se o Brentovi povídá mezi holkama?“
„Riso, nechceš mi něco říct? Nejdřív mi říkáš, jak je ten chlápek namyšlený, jak se nebudeš chovat jako ostatní, podbízet se a nakonec s ním trávíš nejvíc času.“
„No víš. Máš pravdu. Odsoudila jsem ho, aniž bych ho znala. Jenže když se o mne začal víc zajímat, tak jsem si říkala, že ho navnadím a pak se mu vysměju. Jenže se stal pravý opak. Začal mě zajímat a asi jsem se do něj zamilovala. Jenže já ještě nechci svatbu.“
„Ale to pro nás ženy ten úděl. Starat se o rodinu.“

Říkával, že v kuchyni to ženský sluší nejvíc. A když moc remcá, vždycky jí můžete zkrátit řetěz.
Prší.
Tričko se mi lepí na záda.
Zkurvený počasí. Ale co. Je tu ticho, to mám nejradši.
Copak ty jeho kecy, horší byl ten jeho pitomej zvyk přijít, a čumět mi pod ruce. Tak, každej máme nějakej zlozvyk. Já ráda otvírám plátkovej sejra nejostřejším nožem. Zabodnu pod okraj igelitu a švihnu...
Stál úplně blbě, vždyť to říkám.
Co se dá dělat.
Ještě přihrnu trochu hlíny. Nahoru zasadím rajský. A vytřu kuchyni. No jo, no. Uklízet po nich, to už je takovej ženskej úděl.

Zelda konečně zavřela dveře za posledními smutečními hosty.
„Tuhle řeč jsi měla slyšet. Člověk by řekl, že pohřbíváme personifikaci ženského údělu!“
„Opravdu?“ ozvala se Hilda z kuchyně. Chystala se umývat nádobí. Pohlédla dolů. Z linky zírala oční bulva.
„Samá chvála, laskavost, skromnost! Jen děti že jí prý falešný bůh nedal,“ slyšela sestru od skříňky s whiskey. „Vím dobře, že ta stará semetrika děti nesnášela!“
Oko nemrkalo a Hilda s ním držela krok.
„Zeldo, podej mi vidličku.“
„Cože?“
„Vidličku!“
Oko zíralo a jí se chtělo mrknout jako nikdy jindy. ‚Soustřeď se přece!‘
V domě práskly dveře. Mrkla. Vidlička dopadla do prázdna.

Klapnutí dveří, rána školní tašky dopadající do rohu předsíně.
"Kde jsi byla?" zeptám se.
"Učit se matiku." ucedí a protočí oči v sloup.
"Jak to šlo?"
"Blbě. Pořád se mě ptal, co bych s tím dělala teď."
"A co jsi s tím chtěla dělat?"
"Násobit... A on jen zaúpěl a povzdechl si: "Úúú děl! Ženský! Vyděl to!"
Sára se frustrovaně zašklebí a pokračuje: "Přece mu ale po pátém rande neřeknu, že z matiky stejně maturovat nebudu."
"A ví, že to jsou rande, ne doučování?"
"Myslím, že matfyzáci v tom nevidí rozdíl." odtuší zklamaně.
Objekt zamilování si holt žena asi nevybírá.

Od dětství se cvičila ve všech královských uměních. Znala jazyky spřátelených zemí, věděla o slabinách těch ostatních. Uměla vyšívat, tančit, dokonce číst. A samozřejmě magii.
„Jednou budeš královna ty,“ říkal jí vždycky otec. „A pak si budeš moci dělat, cokoli jen budeš chtít.“
Oba věděli, že to není pravda. Mohla vládnout moudře a spravedlivě, ale země bez krále bude vždy někomu trnem v oku.
Nakonec ji svrhla její vlastní garda. Vzali jí korunu, prý to byla jen otázka času.
Byla prý příliš slabá. Příliš milosrdná. Příliš ženská.
Z krvavých rtů jí splynula poslední modlitba za království, které navždy zůstane její.

Pomalu jsem se přibližovala. Mystic Falls už je na dohled. Jaký asi bude můj otec? Bude mě vůbec chtít, až zjistí, kdo je moje matka? Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. „Ano Mončo? Co se děje?“
„Představ si, že se mnou zacházejí jako se služkou! To je samé: uvař, ukliď, myslí si, že když jsem holka, tak se musím taky jako holka chovat! Není to hrozné?“
„Až tam budu, vyřeším to.“
„Tak čau.“
Po chvíli chůze jsem uslyšela nějaký šustot v koruně stromu. Něco mě vtáhlo nahoru. Hned jsem věděla, kdo to je. „Damone!!!“
„Kdo sakra jsi?“
„Jsem tvoje dcera.“

Přijel na motorce, zaprášená kombinéza, vysoký boty.
Dobrodruh.
Poznala jsem ho hned. Nedávno jsem ho viděla v televizi. Vyprávěl, jak objevil v Chile novou jeskyni.

„Sháněl jsem šikovnýho fotografa. Dost jsem koukal, když mi dali kontakt na tebe, kotě!“

„Jak se pořád máš?“
„Říkalas tenkrát, že tě víc láká mít normální rodinu, že to je pravý úděl ženy.“
„Že se mnou to nikdy nebude k žití.“
„Prej teď s nikým nejsi.“

„Jedu na expedici, na pláně.“
„Myslel jsem na tebe.“
„Co kdybys jela se mnou?“
„Máš ráda velbloudy?“

Velbloudy celkem jo, chlapče zlatej, velbloudy jo.
Na co se vymluvím tentokrát?