DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

„...takže jak jsme už nesli raněné po střetu s trpaslíky, museli jsme sebou hodit, než nás dostihnou elfi. K tomu před námi řeka. Rozvodněná, jak jinak, takhle na jaře..."
Vzdechnu.
„Copak?" podiví se Jugháš. Už mi přece řekl, že to nakonec dokázali. Promočení a prostydlí, pokrytí šrámy, s dvěma raněnými navíc... ale vrátili se všichni.
„Jak ráda bych tam byla."
„Tak hrozná je služba na posádce?"
„Jako přijít poprvé do Mordoru. Víš, že můj oddíl je pro mě můj kmen, a tady..."
„Teď nemůžeš do boje," namítne jemně.
„Já vím. Jenže jsem strašlivě sama."
Pohladí mi břicho. „Právě že nejsi."

Ráno vstát před zazvoněním budíku.
Vypravit děti do školy.
Sbalit jídlo připravené den předem.
Snaha soustředit se na cestu z Ostravy na hematoonkologické oddělení Fakultní nemocnice Olomouc.
Předat sestřičkám balíček, možná se s ním vidět, cestu zpět do Ostravy jako by odřídil někdo jiný.
Osm hodin v práci.
Vyzvednout děti z kroužků.
Udělat s nimi úkoly.
Uklidit.
Uvařit večeři.
Uspat děti.
Připravit jídlo na zítřek. Vysterilizovat to.
Dodělat resty.
Umýt se.
Ležet sama v posteli a bodavě cítit to prázdné místo vedle sebe.
Děsit se dalšího okamžiku.
Snažit se usnout. Marně.
Vypsat to do veršů.
Dvě hodiny spánku.
Vstát.
Opakovat.

"Ne, strom s tak hlubokými kořeny přece nemůže být smrk!"
vybavoval si Petr své znalosti dendrologie, které letmo zachytil
mezi jednotlivými zdřímnutími na gymnaziálních hodinách.

"Jo, určitě to bude něco jiného", ozvalo se v jeho hlavě a zároveň odněkud
zvenku, zatímco se okolní temnota začala postupně prosvětlovat a jakoby vlnit.

Nad ním se skláněla ustaraná tvář Lucky, o kousek dál stáli další dva bardi.
"Kamaráde, tys tam mezi těma bedlama měl muchomůrku zelenou!" Vyhrkla Lucka zděšeně.

"To by vysvětlovalo ty halušky, ale jaks to poznala?"

"Ženská intuice."

"Nebo spíš znalosti studentky medicíny," napadlo v duchu Petra,
"bedly mají nahnědlý klobouk".

Zdálky slyší zpívat Toma. Vede hosty. Usměje se a v zadní místnosti přichystá matrace, připraví připrývky a do umyvadel nanosí teplou a studenou vodu.V kuchyni dá měknout máslo, slije smetanu, vytáhne plástve medu a ukrojí tlusté krajíce chleba. Do džbánu nalije čerstvu vodu a na stole prostře ubrus. Tomův zpěv je slyšet hlasitěji - už je u domu. Zanedlouho klepají hosté.
Další den uklízí a pere. Sam to nevydrží a zeptá se: „Jak se stane, že se dcera Řeky stará o domácnost a ne o lekníny a ryby v řece?"
„Jsem přece Tomova žena," odpoví Zlatěnka, jakoby to vysvětlovalo vše.

Silvia po špičkách prešla cez kuchyňu a snažila sa vyhnúť balíkom substrátu, naskladaným kvetináčom aj kaktusom čakajúcim na presadenie. Jej muž Florián vyzbrojený hrubými koženými rukavicami sa práve pustil do každoročnej jarnej roboty.
Spočiatku jej tá záľuba pripadala divná. Florián bol schopný upadnúť do vytrženia nad každým výhonkom tŕňov a latinské mená kaktusov sypal spamäti. Ale potom sa jej zapáčilo chodiť na výstavy kaktusov a časom usúdila, že údelom kaktusárovej ženy je kaktusy aspoň potichu tolerovať. Napokon neprotestovala ani keď jej Florián na narodeniny daroval miesto kytice ruží kaktus.
Tie malé pichľavé potvory totiž každoročne parádne kvitli lepšie než ruže.

Dveře kajuty zavrzaly.
"Zkus něco a uvidíš!"
"To jsem já," zašeptal ženský hlas. "Taky se těch námořníků bojím... Můžu zůstat?"
"Ehm..."
Neznělo to přesně jako ano, ale příchozí si to tak vyložila.
"Hrozná sebranka. Po našem umí jen klít a klejou hůř než pradleny..."
Na podlaze postupně skončili dvě spodničky a kabátek.
"Co zmůže samotná ženská... Manžel utekl do Ameriky bojovat za svobodu. Vzala jsem děcka a jedu ho najít... A ty?"
"Eh... pravdu díš, dobrá paní, osud žen je krutý," pronesl markýz de Lafayette a upravil výstřih svého převleku. "Proto se začnu za muže vydávat a vstoupím do armády."

Pro malého vědátora - dětskou laboratoř, pro vaši princeznu - panenku...
O pár stránek dál:
Ženy, nezvoní už vaše biologické hodiny?
Listuje a listuje:
Tak je to od přírody
Další odstavec:
Maminka si nemůže vzít dovolenou...
A zase:
Nejdřív děti, jinak vyhyneme.
Zase nějaká neúspěšná nána, co na sebe musí upozorňovat...
A zase...

Alenka znechuceně zaklapla učebnici a radši se šla projít. Potřebovala si trochu pročistit hlavu. Studium historie bylo sice důležité, ale občas ji docela zmáhalo.
Z kosmodromu zrovna startovala odpolední loď k Venuši. Broňťa se ve výběhu cpal banány. Marťanské vlnovníky kvetly.
Byla vážně ráda, že nežije ve 21. století.

Mnich František se probudil s prvním zakokrháním. Slunce vrhalo paprsky na chrám stojící na úpatí horu Fudži. Vzduch voněl po vonných tyčinkách.

František začal svůj celodenní rituál. První meditace ráno, následovaná jemnou snídaní. Po najezení se do do polosyta následovala správa zahrady která plynule přešla ve společnou meditaci. Zbytek dne se věnoval soukromému studiu svitků starých mistrů. Na závěr dne ho čekala drobná večeře následována soukromou meditací a spánkem.

Tak prožíval František svůj život posledních 15 let. Cítil že postupuje, ale už od začátku věděl, že to bude nelehký úděl. Přesvědčeně věřil, že cesta Zenu je pro něj ta správná.

-Jaképak dnes máme téma, kolego?
-Moment, hmmm... Ženský úděl.
-Obávám se, že zcela nerozumím. Můžete mi to vysvětlit podrobněji?
-No, víte přece, že mnozí živočichové mají, jak to říct, oddělená pohlaví, totiž že produkují buďto...
-Ano, děkuji, to je mi známo. Dle mého to činí akt rozmnožování poněkud jednotvárným. Nicméně mám dojem, že takhle přesně téma myšleno nebylo...
-Můžeme se zeptat domácích. Jsou to ženy? Jsou!
-Snad později. A... Vlasto?
-Co že najednou tak důvěrně?
-Dnes je substrát tak voňavý a vlahý... A tobě to tak sluší!

V příslušném čase našla domácí rovnou dvě snůšky. Achatiny si téma evidentně užily.

Pomýšlela ten den na něco civilnějšího: šortky, tričko a především tenisky, určitě nezvládne byť jen jediný další den v podpatcích na pražské dlažbě. Navíc byla neděle! Možná by se ani nemusela malovat.
Pán z Prahy byl jiného názoru.
Přišel už v době odpoledního čaje a začal ji zaměstnávat: půjdeme tam a tam, potkáme důležité lidi, vezmeš si ty stříbrné šaty, nezapomeň na korzet a punčochy, proč ještě nejsi upravená, opovaž se udělat mi ostudu, pojď sem, vyhoň mi ho, než ti uschnou vlasy.
Byla neděle a v neděli ani Pánbůh nepracoval, jen Laura musela být krásná a k mání neustále.