My z podhůří

„Nás z podhůří první mrazík nespálí.“ říkali si, když poprvé opouštěli svůj domov, s věcmi sbalenými ve dvou kufrech.
Když je o půl roku později vytrhlo ze spánku v jejich provizorním obydlí dupání vojenských bot a povely, vyštěkávané do nočního ticha, šeptali si, že je, z podhůří, bouře z kořenů nevytrhne.
Když se po letech vraceli, děti už nebyly dětmi a dočasní dobyvatelé kvapně opouštěli jejich obydlí. Už zase chodili po své zemi. Noví pánové s ní ale měli plány a z hor postupně ukusovali černé zlato, aby nasytili svá volata. „My z podhůří se nedáme.“ mumlali, už trochu unaveně.