Originální

Dostal se mu do rukou deník nalezený v pozůstalosti. Právě v něm se dozvěděl o existenci toho kmene kdesi v nejodlehlejším koutě sibiřské tajgy. Prý mluví neznámým starým jazykem. Nikdy o nich neslyšel, proto se rozhodl místo najít.
Deník byl více než padesát let starý, přesto se nevzdal. Neznámý jazyk ho naplňoval nadšením.
Odlehlé hluboké lesy, v nich jakási mýtina. Pár polorozpadlých chatrčí. A ticho. V neblahé předtuše postupně vbíhal do každé chatrče. Prázdno. Teprve v poslední našel starou ženu. V smrtelné agónii pronesla několik neznámých slov. Poslední slova z úst jejich posledního mluvčího.
Zaplavil ho smutek. Jazyk nenávratně zanikl.

Ještě jeden bonbón, mamííí
Ještě jeden pokus na zkoušku
Ještě jedna šance se omluvit

Ještě jedno pivo a půjdu domů
Ještě jeden hřích a polepším se
Ještě jeden zázrak a uvěřím

Ještě jeden den na dovolené u moře
Ještě jeden den na dovolené
Ještě jeden den
Jeden jediný, prosím

Ještě jedno drabble a půjdu spát
Ještě jednou si vsadím a vyhraju
Ještě jedna pochvala a budu spokojená

Ještě jedna koupená zbytečnost
Ještě jedna příležitost milovat
Ještě jeden smích dítěte

Ještě alespoň jeden den na světě, prosím

Ještě jeden bonbón, mamííí
Pak budu hodná

Tak ale už opravdu úplně poslední, ano?

“Přistupte blíže, nejčerstvější ovoce v říších!”
Snědý stařík stál nad stánkem plným exotického ovoce. Z davu se vynořila dvojice zákazníků a zamířila ke stánku.
“Co tu máte, dědo,” zeptal se první.
“Rozplývavé hrušky z Pobřeží Slonů!” ukázal stařík na plato. “Nebo snad nadýchané melouny z plání Armaku?”
“Nevypadají nejčerstvěji,” komentoval druhý.
“A co třeba expresní jablíčka. Hotová exploze chutí,” usmál se na ně prodavač. “Ochutnávka pro vzácné pány, na účet podniku.”
Zákazníci odcházeli, každý v ruce jablíčko. První si kousl, chvíli sousto převaloval v ústech a polkl. A potom explodoval.
Druhý se otočil hledajíc staříka, ale stánek byl ten tam.

Zazvonil budík.

Františkovi se zrovna zdál nepřijemný sen - něco mezi zaspáním zkoušky, přednáškou před plným sálem bez oblečení a jednou jinou katastrofou, na kterou se teď vůbec nemohl rozpomenout.

V polospánku zamáčkl budík a jal se začít svojí přepracovní rutinu. Dnes měl důležitou pracovní schůzku, takže si dával zaležet. Celou dobu mu ale vrtalo hlavou, o čem se mu zdálo.

Cestou v autě se ještě kontroloval, oblek byl v pořádku.

V zasedačce byl první. Připravil si podklady pěkně na stůl, jenže když se prudčeji posadil..

TRRRRRRRH

Jenže zakázník je již ve dveřích. Hold se k nim tentokrát opravdu neotočí zády.

Zlodej v úzkych.. sa vždy snaží vykecať.
"Grimoár? Nestačí vám ona?" ukázal som na sochu.
Černokňažník mlčal. Frustrujúce.
"To ho za tie roky neviete spamäti?"
To už reakciu vyvolalo.
Pristál som bolestivo veďla Soni.
Rana na hlave jej krvácala a nehýbala sa.
"Vieš, jak zložité je toto kúzlo udržovať, ty biedny červ?" zahrmel vlkolinský vládca.
Preblesklo mi mysľou, že keď ho zamestnám na dvesto rokov, spraví kúzlo puf.
Chcelo to lepší plán..
Pozrel som na sochu. Po tvári jej stekala voda. Alebo ... slzy?
Vtedy ma to napadlo. Nebezpečné, neisté, všetko dokopy. Čo už. Moja koža bola na trhu už dávno.

Tržiště zelo prázdnotou jako ostatně vždy v tuto brzkou ranní hodinu.
Nebyli tu ani prodavači ani nakupující, jen lehký větřík si pohrával se stanovými plachtami obchůdků, rosa stékala z ocelových konstrukcí a paprsky měsíců se odrážely na sklenících.

Rušno bylo před tržištěm.

Davy trhovců čekaly na peníze. Bez peněz nemohl existovat ani nákup ani prodej.

Dokud L-en-aové neprovedli rozdělení, nemělo smysl na trh přicházet.
Peníze byly předány za ranního splynutí, ve chvíli, kdy se světlo slunce spojilo se světlem měsíců, aby jej přehlušilo a začal nový den.

Ten magický okamžik znamenal počátek trhu a smýval všechnu trpkost z provedeného rozdělení.

Chodí na středeční trh pravidelně. Nakupují čerstvé ovoce a zralé olivy a lidé už si jich tolik nevšímají.
Poprvé vzbudili pozdvižení – Laura v červených šatech s vysokým rozparkem a s ní obrovský muž zvláštních mechanických pohybů.
Ale postupně zapadají. Laura si uvědomí, že už není v Praze, přehlízena v nekonečných proudech turistů z celého světa, a přeorientuje se na garderóbu střízlivých bavlněných šatů. Golem se den ode dne víc podobá skutečnému muži. Tvář pod hrubou kůží dokonce začíná získávat a napodobovat lidskou mimiku.
Když ho Laura chytí za ruku, vypadají jako pár.
Na trhu je začínají zdravit. Už jsou "jejich".

Vítejte na našem trhu, vždy tu rádi vidíme nováčky!
Pojďte, ukážu vám, jak to tady funguje... Každý stánek nabízí jiné vzpomínky k zakoupení. Toužíte po prvních láskách? Možná důležitých historických událostech? Nebo snad zažít pomstu na někom, kdo vám ublížil? Či vzpomínka na úžasný úspěch? Jen vybírejte, možností je dost!
Cena, ptáte se? Inu, jen taková drobnost. Za každou vzpomínku, kterou si odnesete, zde musíte jednu ponechat. Zda si můžete vybrat? Nákupčí jen těžko posoudí cenu, kdepak. Prodejce si vybere, co mu za vzpomínku dlužíte.
Utéct bez placení se nedoporučuje. Mohli byste tu pak zanechat víc než jen pár vzpomínek...

Na trhoch bolo od rána rušno.
Boli to prvé trhy od zrušenia globálnej pandemickej krízy a lode z celej galaxie
potrebovali zúfalo doplniť palivo, jedlo, lieky a ďalší materiál.

Lietalo sa hore-dolu, uzatvárali sa obchody a tí šťastnejší odchádzali s plnými zásobami.
„Trhni si, takúto zlodejinu nekúpim!“
„Za 50 kreditov si môžeš utrhúť tri kusy.“
„Ako dlho pôsobíte na trhu?“
„Vyhodený kĺb sa lieči trhom smerom ku stoličke!“

Čo však nikto netušil bola prítomnosť, byť nevedomá, jedného prenášača.
Z neho sa vírus rozšíril do všetkých kútov galaxie.
Tešil sa. Konečne z neho bude
SKUTOČNÁ GALAKTICKÁ POHROMA!

Neprežila to ani Mlhumila.

Prodíral se pestrobarevným světem zvuků a vůní. Na souku v úzkých uličkách prodávali všechno možné i nemožné. Na mísách se dávalo na odiv krásně velké a šťavnaté mango, pomeranče, fíky a datle. Nahoře visely v trsech banány. Na jiných stolech byly naskládány pyramidy baklav a koláče kunafeh. Vedle oblečení lákaly hory mandlí a pistácií.

Avšak jeho nezajímaly ani tepané věci, kolem kterých bez povšimnutí prošel, ani ho neupoutalo opojné volání koření, které se hlásilo o jeho přízeň v podobě šafránu, hřebíčku a skořice. Sledoval ženskou postavu oděnou v lehkou bílou tuniku kráčející před ním. Znenadání zahnula do postranní temné uličky.

V záblesku poznání ji ze sebe strhne a vyskočí. Zářivě směje se tvář už ženy, nohy roztaženy: a je to škleb démona a krvavá řeka. Rozeběhne se ke dveřím, uklouzne a padne s rukou nataženou k úniku, který se sám od sebe uzavírá.
Na kratičký okamžik, přitahován svou zkázou jak Lotova polovička, pohlédne zpět a vidí jen dva do sebe v kolmici zakleslé chrlící chřtány: řehot a moře. Pohyb vzhůru, na nohy, zarazí teplá vlna příboje. Znovu klesne, tentokrát tváří rozstříkne rudou hladinu.
Zvedne se, červený novorozenec, dobrodí se k dobru?
Okno jak trhovkyně nabízí hvězdy a prostor a únik.

Propůjčil Lauru na výlet do Moskvy.
Původně to nebylo v plánu – vypravil ji do hotelu, tam měla být Menšikovovi po vůli a ráno se vrátit domů. Jenže co by Pán z Prahy neudělal pro dobro obchodních vztahů.
„Je úžasná, jedinečná,“ básnil Menšikov do telefonu, „rád bych s ní strávil ještě trochu času.“
Laura skutečně byla jedinečná – a také chápavá, poslušná a v mnohém jako on. Pro peníze udělá všechno a bez řečí. Proto ji měl mimořádně rád, a proto měl i on pro Igora své podmínky.
„Můžeš s ní být jak dlouho chceš,“ oznámil mu, „ale budeš na ni hodný.“

Pohladil ji po tváři a když jeho dotyky zabloudily níž, Adina začala roztávat.

Tečka. Dnešní kapitola ukončena, tu zítřejší zahájím probuzením a teď můžu do parku na pivo.

Klid. Ticho. Čerstvý vzduch. Sakra, támhlety dvě slepice míří k vedlejší lavičce! Kurnik!

“A Adina je úplně nejlepší hrdinka! A má vyjít další díl!”

Sákryš. Fanynky.

“No já se už nemůžu dočkat! Akorát by nemusela skončit kapitola pokaždý, když na to chtěj vlítnout!”
“Tak von je autor asi ohleduplnej a chce jim dopřát trochu soukromí.”
“Fakt myslíš?”

Ále houby, milé dámy, autor je sobec, co se nechce otravovat psaním hloupých milostných scén.

Sbíhal do metra a málem srazil muže vybíhajícího po schodech.
„Promiňte,“ usmál se úlevou, protože se ho nedotkl. Promiňte, ale nechci vědět, jestli a co vám je. Dneska ne.
„To nic,“ usmál se na něj neznámý a pokračoval ve svém honu na čas.
Ta smířlivá reakce ho nečekaně rozradostnila. Nemusí přece ausgerechnet pomáhat jenom uzdravováním.
Šel dál, usmíval se, dal mladé ženě přednost ve dveřích a matce pomohl vynést kočár do schodů a měl hloupou, pošetilou radost, že je víc než lék, víc než jeho schopnosti a že je tolik cest, jak se může dát. A ne všechny ho zabíjejí.

Skrčená, chvěje se, nohy zoufale tiskne k hrudi v chabé náhražce objetí, které nemá. Brečí, pro vzlyky nemůže dýchat, ale počínající astmatický záchvat je v té kakofonii hrůzy téměř zanedbatelný.

Nejvíc nadávek se naučila od matky, to když ji slyšela, jak skrz příliš tenké dveře řve na otce. On jí seznam moc nerozšířil, vystačil si s tou jednou, stokrát opakovanou.

Milující rodiče, jistě, proč ne. Na ostatní vždycky milí, vždycky ohleduplní, úsměv na tváři. Vůči sobě? Sobci, možná. I když cílem dávno nebylo získat. Cílem bylo zranit.

Sedí, dusí se, srdce v hrudi se chvěje.
Poslouchá.
A úplně potichu trpí.