Originální

Honza seděl u stolu. Hlavu měl v dlaních.

Zase se dostal do situace, kdy se mu nešlo rozhodnout. Jet s kamarádkou na totálně nepřipravenou dovolenou, co by primárně platil on, řídil on a když by kamarádka řekla, že to nedává, hodil jí na vlak?

Prý "jdi za svým snem". Jeden sen byl s ní mít hezkou dovolenou. Ale za těhle podmínek, byla by to vůbec dovolená?

Dalším snem bylo být spokojený a štastný. Tohle mělo naději. Při přihmouření očí. Ale každá jeho buňka mu jasně dávala najevo, že spíš sám potřebuje opečovat, než se o někoho starat.

Šel jí napsat..

Kráčel po kamenité cestě vinoucí se jako had mezi šípky starých časů minulého roku, jež černé a scvrklé připomínaly spálené vzpomínky doutnající pod orlojem čisté oblohy. 

Zaskřehotal dravec vida nějakého hlodavce mezi svinutými baly slámy. Slunce nad hlavou mu otevřelo svou žlutou náruč. Stoupání vběhlo do dubového lesa, temno-světlého jako jeho prokletá duše, která nejde už vyčistit.

Nahoře se otevřel výhled dolů do údolí; na obzoru splývala sytá zeleň s okrově zabarvenými poli. Vál svěží vánek, chlad studil na tvářích.

Med se kroutil ve vzduchu s průsvitnými listy. Sedl si a opřel si nohy o skalisko.

Krásný to ale den…!

S omezením tělesného pohybu se naplno rozpohybovaly duševní procesy. Teď, v okamžicích před rozhodnutím, bojovaly obě podstaty za své zachování. Zvířecí radila ponechat si přímočarost, jednoduchost a vědomí sounáležitosti, lidská radila pochybovat a hledat. Někteří od lidské existence nepotřebovali utíkat a jiní se k ní nepotřebovali vracet. Kolik lidí, tolik příběhů a každý jiný, jiné premisy, intermezza i závěry. Někomu bylo snáze v lidské kůži, někomu ve zvířecí, někomu v obou a jinému ani v jedné. Hora jim zaujatě četla v duších a ptala se, kolik jsou schopni poznat, obětovat, změnit, nést dál a zapomenout. Mlha dál houstla a uspávala.

"Dobrý den," pozdravil pán obří obrazovku.

"Dobrý den, čím mohu posloužit?"

"Jsem tady pro radu?"

"Samozřejmě, vyberte si prosím jeden z přednastavených balíčků," odpověděla obrazovka a nabídla možnosti.

"Neexistují ještě další možnosti?"

"Je mi líto. Mé možnosti jsou omezené. Jsem umělá inteligence vyvinutá společností KREBLOM. Kontaktujte prosím danou společnost."

"V tom případě si vezmu ten poslední balíček..."

"Je mi líto, ale na vašem kontě není dostatek financí. Ruším vaši objednávku." 

***

Pán procházel ulicí, když najednou vrazil do překvapeného žebráka. "Omlouvám se," řekl prostě.

"Nic se neděje! Určitě jste tady také, abyste vystál frontu. Rozdávají dobré rady druhé kategorie zcela zdarma!" 

"Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem. Co jsem?"

"Gauč!" řekne Mareček. "Jste gauč."

"Gauč? Jak mohu být gauč? Vždyť to nedává smysl."

"Úplně jednoduše," usmál se šibalsky. "Six seven!"

Celá třída vybuchla smíchy a začala opakovat stejná slova. Pořád a pořád, dokud je paní učitelka neokřikla.

"Nemohl sis pomoct, viď, Marku? A teď mi řekni, proč jsem krucinál gauč..."

"To je úplně jednoduché... 'kdybyste tady nebyla', to znamená, že jste tady byla. 'Už tady nejsem' znamená, že máte nějakou předchozí zkušenost. Mezi námi, paní učitelko, ten gauč na chodbě opravdu nechce, aby na něm seděla tlustá prdel pana ředitele."

Naděje visela ve vzduchu. Aspoň takový měla Hanka pocit, když na gauči čekala večer na Michala.

Potřebovala si s ním promluvit. A Michal to věděl. Několik posledních společných dní a večerů směřovalo k této chvíli.

Michal byl Hance nevěrný. Přiznal se hned druhý den. Slzy tekly na obou stranách. Byla potřeba změna. V komunikaci, pozornosti. Hlavně na straně Michala, ale i Hanka měla na čem zapracovat.

Teď je jen otázka, jestli to zkusí. Pro sebe i pro toho druhého. Prostě pro ně.

Dnes přes den měli prostor kažý sám.

Když by se večer nepotkali, je rovnou konec.

Michal otevřel dveře.

Anluan usilovně hledal ten správný klíč pro odpojení těžkého železného řetězu. Zkoušel jeden po druhém ze sady, které sebral strážci, ale ani jeden nepasoval.

Zbývalo jich už jen pár, když se konečně ozvalo slibné šťuknutí, když klíč úspěšně vplul do klíčové dírky. Nový problém nastal s odemčením. Ať se snažil sebelíp, klíč se ani nehnul. Zkoušel to i Fergus, ale mechanismus se snad rzí kompletně znehybnil. 

Hned padlo několik velmi platných rad z obou stran, jako použití paklíče, který neměli, naolejování zámku, což bylo jen zbožné přání, nebo dokonce jeho vylomení, na což ani jeden neměl potřebnou sílu.

Úporně přemýšleli.

Kámen byl hodinu od hodiny teplejší a horkost, která z něj stoupala, se spolu s nočním vlhkem postarala o hutnou rosolovitou mlhu, ve které bylo čím dál více zatěžko se pohybovat nejen zvířatům, ale i zvukům, které vydávala. Zahalilo je ticho. Ač tušili blízkost mnoha těl, přece najednou tápali v osamění a nenacházeli. Možná už nikdo nikde není. Obavy z boje s druhými byly bezpředmětné, skutečný boj nebude probíhat mezi nimi, ale odehraje se v nich samotných. Někdo se porazí a někdo nad sebou zvítězit nedokáže. Hora navařila mlhu. Kde zůstane nedůvěra, neupřímnost, neláska a malověrnost, tam hora přidá zapomnění.

"Do prdele!" zaklela Alex. Vytáhla z kapsy kapesníček, kterým se snažila setřít kávovou skvrnu z nových šatů. Bylo teprve osm ráno, ale už byla na pokraji nervového zhroucení.

"Nejdřív jsem zaspala, takže mi samozřejmě ujel bus. Potom začalo pršet a zjistila jsem, že nemám deštník. A pak jsem špatně odbočila a skončila v jiné dimenzi. A teď tohle," řekla a ukázala na polité šaty. "Kdybych tady ještě nebyla, tak bych na to normálně vykašlala."

Kolegyně, na kterou tohle všechno vychrlila, mlčela. Teď asi nebyla vhodná chvíle na to, aby jí řekla o tom, že i ona má dneska den blbec.

Král Jeremiáš stál na hradbách. Shlížel na louku, kde již brzy bude prolito mnoho krve.

Pěšci se již řadili do formace. Jeremiáš pro ně pronesl připravenou motivační řeč. Ale popravdě jí ani on sám nevěřil.

Královna mu stála po boku. Připravená za něj bojovat. A i zemřít.

Ale Jeremiáš nebyl připravený zemřít. Ani za vlast, ani za lásku, ani za pravdu. Nic z toho pro něj nebylo důležité. Jen jeho vlastní život.

Střelci vystřelili první salvu. Kavalérie tryskem vyrazila vpadnout do boku nepřítele.

Mezitím Jeremiáš potají utíkal věží až k připravenému únikovému koni u cesty.

Město Carcassonne nechal za sebou.