Originální

„Dobře poslouchej,“ přikázal Pán z Prahy a tiskl Lauřin krk.
Začínal se k ní chovat hrubě a panovačně, byl nervózní a nesmlouvavý, a všechno se to seběhlo po tom nedávném nočním incidentu. Ví? ptala se.
Přestával si ji vážit.
„Obchod s Igorem je důležitý. A ty jsi jeho součástí. Takže uděláš všechno, co ti přikáže. Klidně se k němu připlazíš po kolenou a olížeš mu podrážky, když si řekne.“
Chtěl se o ni dělit s podivnými lidmi a říkal špatné věci.
Laura zůstávala klidná.
To on ani netušil, kdo další může jeho slova slyšet a že by nemusela zůstat nepotrestána.

Sníval som. Pred očami sa mi znova premietlo moje prvé stretnutie so Soňou. Len jej vďačím za to, že som neprišiel o ruku. Znamenie, čo mám na dlani...nerobilo mi vtedy dobre. Rada päť, nikdy sa nehrajte so začarovanými predmetmi!
Keď za mnou Soňa prišla s prosbou o pomoc, nemohol som odmietnuť.
Jej manžel umieral. Nejaká kliatba z neho vysávala život. Soňa nedala pokoj dokiaľ nezistila, kde k nej prišiel a ako sa jej zbaviť. Dokonca sa znížila ku použitiu Splynutia uší, vyzvedačskému kúzlu, ktoré je zakázané pod hrozbou vysokej pokuty. Ale svoj účel splnilo.
Boli sme skoro u cieľa..

Na mou duši, nosit uši,
to je volba, která sluší,
hned tak z módy nevyjde.
Kdo své uši denně nosí
věřte tomu, na toho si,
jen tak někdo nepřijde.
K tomu ovšem třeba říci,
oslí uši na zajíci
nejsou žádná paráda.
Navíc byste měli vědět,
kde vám budou uši sedět,
nedávat je na záda.
Až když jsou, kde mají být
to vás mohu ujistit
pak se stanou zázraky.
Uslyšíte hukot vln,
šepot písku z pouštních dun,
řev letadel nad mraky.
Zpěv i smích i kapku pláče,
šelest větví, povzdech spáče.
A pak večer pod peřinou
stovky zvuků v ticho splynou.

Nervozitou se celý klepal. Otočil se na bráchu a ten na něj povzbudivě mávl. Nepomohlo to. Ale když už došel až sem, musí to udělat.

„Máš hezké uši,“ řekl dívce před sebou. „Vlastně náušnice, chtěl jsem říct náušnice,“ opravil se vyděšeně a okamžitě zrudl. Takovou blbost! Musel jsem říct takovou blbost?

„Hezky ti splývají dolů,“ pokusil se to neúspěšně napravit. „Tedy, ono je to normální, za to může gravitace, ale prostě... chci říct, že...,“ bezradně se odmlčel. Právě jsem to katastrofálně podělal!

Dívka se na něj zářivě usmála. „Já jsem Kačka,“ natáhla k němu ruku, „a ty?“

„Michal,“ odpověděl šťastně.

Their reality had three layers.
One: the personal meeting. A month ago he touched her arm by accident, or on purpose - or did she? He wasn't sure. Nothing happpened. He was painfully sure of that.
Two: the text messages. He tried, she responded. He was rereading the virtual sex that happened. Twice.
Three: the phone calls. They read to each other literature, discussed their lives in quarantine, never even brushed the other layers of the world.
Until one day when he opened a bottle of red wine, she opened a white one, and they drank rose wine together until dawn.

Celá chata byla jen jejich. Naštěstí stála trochu stranou, až na konci chatové osady, takže nehrozilo, že se rodiče Moniky dozví od sousedů, co se tu dělo, až se vrátí z francouzské riviéry.

Známá melodie ,,Žijeme len raz, právě tu a právě teraz" otřásala okenními tabulkami. Pivo i panáky tekly proudem. Osm teenagerů, někteří s cigaretou, se zmítalo v rytmu muziky.

S blížícím se svítáním jejich řady prořídly. Konkrétně dvě dvojice se vytratily do pokojů v podkroví.

,,Slyšíš to?" Zašeptala Monika Honzovi, který ji líbal na krk. ,,Vedle je Simča s Radkem?"

~~~~~~~~~~~~~~

,,Radku, slyšíš to? To je Monča s Honzou...?"

Ben na levé ucho neslyšel od narození. Kde přišla o pravé ucho Bana, se nikdy nezeptal. Jizvy, které se jí táhly po tváři až k zátylku, nedávaly naději na nebolestivou odpověď.
Potkali se na jedné z mála bezpečných cest a rozhodli se pokračovat spolu. Skrývali se před zřídka projíždějící obrněnci. Ruku v ruce utíkali zvuku výstřelů. Vyhýbali se zbytkům měst, odkud k nim doléhaly výbuchy.
Nakonec dosáhli svého cíle.
Kontinent spálený válkou jim zůstal za zády a oni se posadili na mořské pobřeží. V objetí, hlavy pevně přitisknuté ucho na ucho, si, zaliti paprsky zapadajícího slunce, společně vychutnávali požehnané ticho.

Bolo raz jedno ucho.

Cítilo osamelosť.

Našlo si preto druhé ucho.

Zrazu boli uši dve.

Chytili sa za lalôčky a pomaly sa k sebe približovali.
Chceli si dať pusu. Chceli zažiť splynutie uší.
Nakoniec, po dlhom, úmornom boji, k tomu došlo!

Bola to dlhá pusa! Na jej konci uši videli čosi nevídané.
Medzi nimi zrazu bol niekto tretí, ktosi, kto ich pevne prepájal.
Už sa nikdy nemohli dotknúť jeden druhého.
Nemohli sa ani vidieť.
Mohli sa len počuť. Zvuku našťastie hlava neprekážala.

Horšie bolo, keď hlava začala vymýšľať hlúposti.
Veď, čo iné by sa dalo čakať od dieťaťa dvoch uší?

Spal, když do jeho království vtrhla jako velká voda potřeštěná bosá holka. Její příchod provázely zlostné výkřiky zvenčí a vzdálené burácení hromu.
Chvíli na něj zírala jako na zjevení; vypadal spíš jako prašivý toulavý pes než člověk, ona jako princezna.
Nakonec cizí řečí vyhrkla „Pomoc!“ a on jí tou cizí řečí odpověděl.
Když ji vedl na starodávnou půdu zapečetěnou masivním zámkem, všiml si na jejích rukou, že je spíš princ než princezna, ale panu Kloboukovi záleželo jen na tom, že se ho ta osoba neštítí.
„Na nás si nepřijdou,“ uklidnil ji, šťastný, že po dlouhé době bude někomu k užitku.

Jsme v malé místnosti. Já, Petr, Anička, Marcel a Lucka. Jediným zdrojem světla je žárovka u stropu, baterky i mobily nám sebrali.

Anička s Marcelem zkouší odemkout zámek, ale asi měli špatnou kombinaci. Lucka se věnuje místní knihovně (její specialita). Mezitím s Petrem zkoumáme zbytek místnosti, třeba jsme napoprvé něco přehlédli.

To je ale divná skulinka v boku knihovny.

Lucka najednou hlásí, že našla klíč v knize s dvojitým dnem. A přesně pasuje do té skulinky!

Zasouvám klíč.

Cvak.

Knihovna odjela do strany - máme další místnost!

Všichni se radujeme. Čas máme dobrý a věříme, že i odsud "unikneme po našem".

Za úsvitu začala súťaž. A búrka. Nikoho to samozrejme neodradilo. Nejaká búrka si s rokom čakania na tento deň ani neškrtla. Malo to však následky. Polka účastníkov sa zranila tesne po vstupe na kameňoch vodopádu, tretina sa snažila použiť batoh ako dáždnik a nám so Soňou trvalo dosť dlho, kým sme našli dostatočne prijateľné miesto na kúzlo vyvolania spomienok. Už to skoro vyzeralo, že budeme musieť strácať čas hrubou improvizáciou, keď sme objavili malý skalný previs, kde sa voda nemala jak dostať.
Soňa vyslovila pár slov, o ktorých môžem akurát tak povedať, že zneli magicky, a potom ma obklopila tma.

„Konečně jsi tady. Tak dlouho jsem na tebe čekala!“
„Přece jsem ti slíbil, že se vrátím.“
„Ano, vím, věřila jsem ti. Všichni chtěli, ať na tebe zapomenu, ale já jsem vytrvala.“
„To je dobře. Splnila jsi, cos mi slíbila.“
„Naši lásku bych přece nezaprodala. Nedáme se, obhájíme si ji.“
„Moc jsem se na tebe těšil.“
„I já. Ale proč tam tak stojíš ve tmě, pojď přece za mnou.“
„Víš, ten stříbrný křížek na krku...“
„Co je s ním? Přece jsi mi ho sám dal.“
„Mohla bys ho na chvíli sundat?“
„Když ti to udělá radost…“
„Ano.“
„...Proč máš červené oči?!“

Při hloubkovém úklidu domácnosti se občas vynoří nečekané věci.
Například 8 rohů, 12 hran, 6 středů — a jádro. 43 252 003 274 489 856 000 kombinací. Neboli Rubikova kostka. Funguje to ještě vůbec?
O pár minut později je všechen úklid zapomenut, zato plastové kostičky přímo létají. A cíl je stejně beznadějně vzdálen jako vždy.
Otočit, posunout, vrátit. Ne, rozhodně nefunguje.
Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece- Moment, špatnej hlavolam.
Zapnout výukové video a nevěřícně zírat. Algoritmy?
R‘ Uw L. F‘ není totéž, co F. Sexy Move.
Zkoušet, opakovat, nevzdávat.
Za ten pocit dokonalého vítězství, když všechno zapadne do sebe, to rozhodně stojí.

"My se prostě nedáme,
ten Atlantik zdoláme!"

TOHLE SMĚLÉ PROHLÁŠENÍ MĚLO VELKOU DÍRU,
KONSTRUKTÉŘI TITANIKU PŘIŠLI O SVOU VÍRU.

"My se toho nebojíme,
jádro hravě rozštěpíme."

PLÁNY NĚKDY VYBOUCHNOU A JE Z NICH JENOM DÝM,
SVÉ O TOM VÍ V ČERNOBYLU KOMPLET CELÝ TÝM.

"My Amíky překvapíme,
vzduchem se k nim doplavíme!"

OBČAS JAKO PAPÍR SHOŘÍ I TEN NEKRÁSNĚJŠÍ SEN,
PRO POSÁDKU VZDUCHOLODI HINDENBURG BYL ČERNÝ DEN.

Proč si lidstvo z historie poučení nebere?
Vždy když předem křičí hurá, tak se něco posere.

Dokud hlavou při výskoku neprorvete strop,
neříkejte, zelenáči, příliš brzy: "hop"!

Pamatujte, Murphy praví,
zpátečnictví tuží zdraví!!!

"Na čem zakládáte svoji žádost o rozvod?"

"Na naprosté změně chování mého manžela po tom, co nechal domů nainstalovat ten idiotský zabezpečovací systém. Ten krám mě odmítal pouštět domů! Vrchol byl, když na moji maminku, když přišla na návštěvu, zavolal policii!"

"Podle dokumentů je to jeden z těch automatických systémů, který vpouští do domu osoby pole nějaké dané vlastnosti. Požádala jste manžela o kontrolu nastavení?"

"Samozřejmě! Nejdřív se tvářil, že to opravdu řeší, ale pak začal být apatický, jen mi chodil otevírat dveře a úplně se mnou přestal mluvit!

"O jaký že to šlo systém?"

"Prý detektor citů, nebo co..."