Originální

Občas se dejí zázraky.
Někdy se dějí i bohům.
Obzvlášť, když se nudí.
Pak je o zázrak postaráno.

Jednoho krásneho... dne? Těžko říct, ve Vesmíru.
Budiž.
Prostě jednoho dne se bůh nudil.
Není podstatné který, on se pořád nejaký nudí.
Mozná proto je na Zemi takový bordel.

Tenhle bůh si řekl, že stvoří paradoxní bytost a bude koukat,
jak dlouho dokáže přěžít v realite kolem sebe.
Premýšlel nad originální a vhodnou kombinací osobnostních rysů.
Napokon mu blyslo – ohleduplný sobec!

S nadšením to stvořil a poslal na Zem.
Byl však sklamaný.
Jeho nová hračka po 24 letech zešílela
a spáchala sebevraždu.

"Dobrý den, pošťák Ondra, vy jste paní Eržika?" zeptá se pošťák, který není ve skutečnosti pošťák a už vůbec to není Ondra.

Mohutná a dobře živená Eržika vše odkýve.
"Kontrolní otázka. Pracovala jste?"
Eržika ihned "Ne! Nikdy."
Ondra s nadějí "tak jsem tu správně."

Přichází několik dotazů, kdo si myslí,že si ji pozval, jestli je s dětmi v kontaktu ("ne nejsem.."), kolik jich má ("nepamatuji si") a jestli dorazí....

To nemohla slíbit. Nesnášela moc lidi a hlavně televizi!

"Tak si blbá ne? Co když jsou ty děcka tvoje bohatý?" křikne Laco.

"No jo, maš pravdu, to tam musim jit."

"Man, this stuff's so good. Where do they get it?"
The two petty thieves sat in a properly shady inn and feasted on an extra large pineapple pizza.
"Don't take my word for it, but I heard this place is backed by the Resistance itself. Scratching each other's back, you know."
"Sounds right. I think I recognise the bloke in the corner. They say three inquisitors came for him and he just popped them, one shot each."
"That guy? I heard he lured the top Inquisition agent to a warehouse and blew her up."
"The things they do for pineapple..."

Ztracené dítě, zmizelá žena,
bůh svržen ze skály, bohyně zatracená,
osoby žijící mimo dění světa,
stíny drží je jako klepeta.

Taky jsi měl či měla někoho ráda?
Dej si pozor koho zde považuješ za kamaráda,
příběhy různé jsou, tak jako lidi,
ti dole jsou všichni neklidní.

Čekají, doufají, že někdo zaslechne jejich hlas,
vyslechne jejich příběh, do světla uvede je zas.
že vyslyší jejich tajná přání, prosbu o pomoc,
vzdyt na ně samotné už je to trochu moc.

Každý má příběh, jak dolů se dostal,
málokdo chtěl, ale osud to rozdal,
bůh, člověk, dítě, pták,
neodsuzuj, dokud nebudeš příběh znát.

„I těm nejopatrnějším z nás se mohou stát nepříjemné věci,“ uznal muž, který připomínal chrta a melancholicky podrbal za uchem věrného dobrmana. „Vzpomínáte si přece, co před rokem postihlo Vincenta.“
Jozef, který byl pouhým pěšákem, zatřásl hlavou.
„Sebrali mu všechno, co měl. Všechno podstatné. Někdo přišel k němu domů a jako by mu vyrval trezor ze zdi holýma rukama. Měla v tom prsty ta jeho čubka.“
„Myslíš chlap. Celou dobu spal s chlapem,“ opravil ho někdo. „Zasranej teplouš.“
„A jak to dopadlo?“ zeptal se Jozef; coby snaživý nováček v organizaci poslouchal přímo zbožně.
„Dobře. Naštěstí měla ta nepříjemnost dobrý konec...“

Soňa niečo zamrmlala a vzduch zapraskal mágiou.
"To je ona." povedala prekvapene.
"Na to si potrebovala čarovať?"
"Náš nesmrteľný zdroj." dodala Soňa.
Predstieral som, že som nepočul.
Zopakovala to.
Pozrel som sa do tváre sochy a hľadal som niečo, čo by mi povedalo, že je to aspoň démon, keď už ho máme zničiť. Nič v také v tvári nemala a mne sa neodbytne drala do hlavy stará historka z podsvetia o jednej z posledných víl v tomto kraji.
Čo ak sa stratila sem? Zakliata černokňažníkom, aby mu poskytovala svoju moc?
Moje myšlienky ukončil prudký náraz o stenu. Stratil som vedomie.

Všichni L-en-aové netrpělivě vyčkávali.

Dalekohled byl připraven, cíl zaměřen. Za chvíli mělo dojít ke konjunkci, odkryjí se hvězdy jindy neviděné, zjeví se svět za jejich světem. Planeta, o které dávné disky vyprávějí, že odtud přišli první J-oh-uiové.

Zatmění přišlo najednou, jako lusknutí prstem.

Byla tam, malá, bílá tečka. Okem sotva viditelná.

„Bratři, všichni teď vidíme planetu, počátek naší cesty, místo zaslíbené, námi opuštěné, nedosažitelné. Slavme zážitek zrození a naději budoucnosti. Přijde den, kdy se k ní navrátíme."

K-or-in nevěřil těm řečem, byla to pro něj báchorka, hloupá stejně jako povídačky o podsvětí, pokladech či princeznách. Nikdo na J-oh-ui neuměl létat.

Dveře tramvaje se za ní zavřely. Odjížděla. Otočil se a už se neohlédl.
Nevěřila mu, pochopitelně. Kdo by vložil osud rodiny do rukou zrádce? A tím přece byl...
Kdysi se k nim hrdě hlásil, poslušně následoval. Pak pochopil, ale utéct nedokázal. Jen tiše pozoroval, poslouchal, sledoval nálepky, které přibývaly v její složce. Kriminální živel. Odpadlík. Nutno odstranit.
Dávno věděl, že skutečnost je někde jinde - tolik odvahy a obyčejných příběhů se skrývalo za jmény odsouzenými k zániku.
Našel a připravil úkryt, zajistil všechno potřebné.
Když za ním přišla do parku, věřil, že ji zachrání.
Ale důvěra je křehká. On ji rozbil.

Stojí Hádés v podsvětí a v ruce drží lístek...
"Proč tu máme, do čerta, tolik feministek?"

Malinko orosen, na líci zbledlý,
chce slyšet historky, co je sem vedly.

"Můj chlap si furt před ledničkou hrával na Travoltu,
za poslední "Kde je máslo?" dostal ránu z koltu."

"Ten můj šlapal po vytřeném, dostal varování
a pak kafe od Maryši - dík za nezouvání."

"Já klohnila tomu svému s láskou zdravou stravu,
že odmítal jídlo pozřít, dal na špalek hlavu."

"Byl alergik na bodnutí, já na věčný kulohryz,
jednou jsem mu do trenýrek vypustila vhodný hmyz."

Hádes tiše zakleje:
"Kam to lidstvo dospěje?!"

Je to obchod, nic víc, opakovala si Laura, a Pán z Prahy by ji přece nepropůjčil někomu nebezpečnému.
Ne, neuklidnilo ji to.
Propůjčil ji... seleti. Igor Menšikov z diamantového dolu Mir nebyl nijak zvlášť tučný, ale měl holou lesklou hlavu a tlustý zátylek. Sele.
Když se jí přitiskl k nahým zádům a mokře se jí přisál ke krku, dokonce nohama natěšeně podupával jako rozštěpenými kopýtky. Prasečí tanec.
Pomyslela na zásilku surových diamantů, kterou Pán z Prahy dostane a pak ji těmi nejkrásnějšími kousky podaruje.
Je to jen obchod, nic víc, a kdyby se cokoliv zvrtlo, má po ruce svého golema.

Vešel dovnitř. Oblečený elegantně jako vždycky.

Lola stála za pultem a usmála se. Kráčel sebevědomě, jako by sem chodil odnepaměti a znal tady každý obláček dýmu, který vypouštěly desítky cigaret patřící celé směsici hostů.

Zastavil se u jednoho stolu a prohodil pár slov. Nakonec zakotvil u barového pultu vedle silně potícího se muže.

Bez objednání dostal drink, který si bez zájmu vzal a upil si. Poklepal muže na rameno, aby ho následoval. Vzadu za dubovými dveřmi byla svázaná dívka.

„Mějte rozum. Cena za ochranu činí pět tisíc za měsíc. Tak domluvíme se? Udělejte to kvůli vaší dceři. Pak může jít.“

Prasečí tanec, ušklíbla se v duchu, když pozorovala borečky na parketu. Jeden ji chtěl dokonce oslovit, ale hodila na něj takový pohled, že se dal za řehotu svých kamarádíčků na ústup. To tak, prasáku!
Potřásla hlavou, byl to zajímavý sociologický experiment, ale co si sakra myslela? Ti borečci a jejich slepice byli úplně jiný živočišný druh!
Dopila svůj Shirley Tample a zvedla se k odchodu, když v tom spatřila dívku u protější stěny, která jako by sem také nepatřila. Byla vyzývavá, ale elegantní, kolem sebe auru nezúčastněnosti. Dívka si všimla, že na ni zírá a usmála se.
"A sakra," zašeptala.

Byl to velkolepý večírek. Obrovský dům, prostorné místnosti, luxusní jídlo a spousta hostů. Všichni měli masky. Všechny byly prasečí. Přivázali mě k židli a do pusy mi nacpali roubík.
Mluvili spolu, smáli se, jedli a tancovali. Matně si vzpomínám, jak mě donutili vypít sklenici vína. Musely v něm být drogy. Když jsem začal být malátný, přeřízli mi pouta a vytáhli mé tělo na taneční parket. Všechno se se mnou točilo. Chtělo se mi zvracet.
Pak už si jen pamatuju, jak běžím nahý po silnici a snažím se zastavit projíždějící auta.
Ostatní prý zabili. Doteď nevím, jak jsem to tehdy přežil.

Amatérski tvorcov pascí mám najradšej. Vždy niečo prehliadnu. Nie je náhodou, že zlodejská gilda má svoj vlastný cech pastiarov.
Steny jaskyne neboli chránené vôbec. A použiteľných úchytov by sa tam našlo...
Stačilo zistiť, kde je podlaha bezpečná, ale to zaistili naše zvyšné topánky a Sonino levitačné kúzlo.
Následný horolezecký výstup bol trošku ťažší. Lúče prenikajúce štrbinami skál si z našich tvárí spravili parket pre svoj tanec prasiatok, a niektoré úchyty sa ukázali ako nie úplne kvalitné.. trvalo večnosť a asi liter potu, kým sme skočili dole na označené miesto pred sochu, dokonale vytvarovanú do podoby rubínového dievčaťa so smutnými očami.

Socha bola len pár metrov pred nami. Skoro sme rozoznávali detaily... Ledva sme spravili krok k nej, prepadol ma pocit akútneho nebezpečia. Sykol som a strhol Soňu dozadu. Zlostne na mňa pozrela, ale mlčala. Vyzerám strašne, keď sa sústredím.
Zobul som sa a hodil topánku pár metrov pred seba. Zo zeme vyletely kôly, zadunely o strop a zaliezli zase dolu, ako keby sa nič nestalo. Len topánka bola úplne rozbitá.
Milujem rozmanitosť mojej práce. Z plesu pod lis, no kto to má.
Najtažšia časť je zistiť, s čím sa dá pracovať.
Pozrel som sa na strop a usmial som sa.