Originální

„Tak jak pokračuje vývoj?“ zahájila šéfka poradu.
Podřízený bezradně pokrčil rameny. „Nic moc. Zatím se nám to vždycky nakonec rozpadlo.“
Žena se zamyslela. „Med by nešel? Aby se to trochu slepilo dohromady a tolik se to...“
„Med?!“ skočil jí jeden z kolegů do řeči. „Víte, kolik je v tom sacharidů? To ani náhodou! A než se zeptáte, datle jsme taky vyškrtli.“
Žena si povzdechla. „Dobře, takže co vlastně máme k dispozici?“
Muž zalistoval papíry, aby našel příslušné poznámky. „Ovesné vločky. Zrní. A možná pár rozinek.“

Tři roky po zpřísnění pamlskové vyhlášky
„Nevzdáme to už? Z tohohle sušenky fakt nikdy nebudou...“

Nikdo se přece nebude snažit obelstít lišku a vypisovat na ni odměnu!

Dorazila na náměstí vesnice jako černý liščí obr s žhnoucími uhlíky namísto očí, plné zloby a pomsty.

Vesničané spatřivše rozzlobené magické zvíře se jali na úprk. Avšak nebylo jim to nic platné. Liška se rozzářila nabitou energií nepředstavitelných rozměrů a vmžiku ji uvolnila v jednu ohromnou, temnou vlnu, která brala vše, co jí stálo v cestě. Pohltila cokoli živé. Zmizely domy. Spolkla hospodářská stavení. Nebylo už hospody. Ani památky po kostele. Tam, kde bývala osada, bylo prázdné, ožehnuté místo.

Liška se ušklíbla s pocitem zadostiučinění a byla pryč.

„Je tady,“ starý strážce majáku se obrátil na mladšího. Přistoupili k okénku.
V pravidelných záblescích viděli mezi vlnami hadovitý krk zakončený úzkou hlavou.
„Vylézá z vody,“ roztřeseně pronesl mladík. „To minule neudělal!“
Vyděšeně sledovali, jak z rozbouřených vln vylézá na skaliska protáhlé tělo. Tvor chvíli hleděl na maják, pak se k němu vrhl.
„Musíme pryč!“ Oba muži se rozběhli ke schodišti.
Stihli to taktak. Skryti za skaliskem pozorovali, jak se celá stavba majáku za ohlušujícího rachotu sype k zemi, doprovázená skučením rozbouřeného moře.
Tma.
Trhlinou v mracích vysvitl měsíc. V jeho záři uviděli, jak tvor hadovitým pohybem mizí mezi vlnami.

Bytem se line příjemná vůně.

Honza se celý den tešil domů. Dneska měl totiž narozeniny a to pro něj jeho milovaná Evička vždy připraví jeho neho nejloblíbenější pochoutku - slaninové proužky.

Honza vstupuje do dveří a hned s prvním nádechem cítí, že je něco jinak. Ve vzuchu bylo cítít něco smaženého, ale nebyla to úplně slanina.

Evička ho přivítala polibkem v jídelně. Zaznamenala Honzovu nejistotu.

"Tentokrát mám pro tebe něco speciálního - tentokrát mám pro Tebe tofu. Ale neboj, je speciální, s příchutí slaniny."

Honza nevěřícně ochutnal.

Bylo to úplně magické.

Honza od té doby každé narozeniny chtěl jen a pouze tofu.

“Matko! Nehrabala ses mi ve skříni?”
Vousatý muž v plášti posetém hvězdami se hrabal v obstarožní almaře.
“Matko!”
Do dveří vešla postarší žena s natáčkami ve vlasech.
“No co, udělala jsem ti tam pořádek. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat pořádek. Až se odstěhuješ, dělej si co chceš. Doufám že to bude brzo…” dodala potichu.
“Měl jsem tady boty! Kde jsou?”
“Ty starý adidasky, s proužkama? Chtěla jsem je vyhodit, ale klukovi od sousedů se líbily…”
Muž se chytil za hlavu.
“To byly moje sedmimílové boty! Rozchází se, každá ukročí sedm mil na jinou stranu!”
Zvenku se ozval výkřik.

Soňa mi vzrušene vykladala svoj objav. Chápavo som prikyvoval.
Nerozumel som ani slovo.

"blablabla organické sedimenty.." kto vymyslel slovo organické sedimenty?
"blabla krvavá mágia.." Tomu som pre zmenu rozumieť nechcel.
"blabla viskozita erupcie .." Isteže! Za všetko môže viskozita erupcie!
"blabla prizmatický vír.." dospel som k názoru, že si tie slová vymýšľa.
"U prameňa!" dokončila víťazoslávne.
"Preložené do ľudštiny to znamená..?"
"Veď to celú dobu..." pozrela na mňa.. a rezignovala.
"Rubín som našla v tekto rieke.". Strčila do vody ruku a niečo zakúzlila. Proti prúdu vody sa rozbehli malé červené prúžky.
"Na ich konci je to, čo hľadáme." prikývla Soňa spokojne.

Nad rozpálenou savanou se mihotá vzduch. V dáli se pase jakýsi rozostřený flek. Prochází se kolem a přežvykuje. Když se dost přiblížíme, zjistíme, že tento optický klam je ve skutečnosti koňovitý lichokopytník. Proč má toto krásné zvíře černé a bílé pruhy, které jsou způsobené obsahem, anebo absencí melaninu v srsti? Na tuto otázku nikdo nezná jistou odpověď, přestože existuje mnoho teorií. S nejpravděpodobnější z nich přišel americký vědec Tim Caro, podle něhož je to kvůli bodavým mouchám, které na zebry přenášejí nemoci a připravují je o krev. Jisté je jen to, že jejich pruhy jsou stejně vzácné jako otisky prstů.

Jindřich nepředpokládal, že se tohle stane zrovna jemu. Koneckonců, vždycky se počítal k mužům když už ne vysloveně racionálním, pak alespoň praktickým. Každopádně se to ale dělo a on nestačil žasnout
Seděl na koberci, když z koupelny vyšel ten jednorožec. Frkal a z pusy mu vycházela pěna. Voněla po meruňkách a Jindřich se přistihl, že také sliní. Pak se vyplazil had. Fialový. S magickými proužky v odstínu o chlup světlejším. Chlupy měl mimochodem taky. Jak Jindřichovi přelézal přes holé chodidlo, šimralo to.
Jindřicha to bavilo a děsilo zároveň.
Těch hub, co má Sára na projekt z etnobotaniky, už se nedotkne.

„Co bečíš?“ zeptala se babička.
„Nebečím,“ zasupěla Peťa a vyrazila ze dveří koupelny. „Zuřím.“ Rozbalila tmavou zmuchlaninu. „Pračka mi roztrhala jediný slušný kalhoty.“
„Neprdol. Máš kalhot.“
„Tyhle jsou běžecký! Zítra mám závody!“
„Tak si vemeš nějaky ty leginy.“
„Byly značkový. Je to pohár. Budou tam děcka z půl republiky. Všichni budou samej Nike a Puma a…“
Babička se chopila košíku se šitím.

Peťa se postavila na start. Nervózně se poplácala po bocích a zavadila prsty o tři proužky na nohavicích. Na jedné z přišitých stuh byl rádoby lidový motiv. Bylo to praštěný, ale bude to brát jako amulet pro štěstí.

Proč jsme to tehdy udělali? Proč od té doby nade mnou slunce nesvítilo? Proč i v pravé poledne jsem měla pocit, že kolem je noc?
Tys v té tmě byl jediné světlo naděje, jiskřička v temnotách. Pak přišla strašná věc, tvůj pád ze střechy a smrt. Nemohla jsem se k tobě znát, přestože se mi srdce svíralo, když jsem od tvého mrtvého těla odcházela. Přišli by na náš dávný zločin.
Mé jediné světlo pohaslo. Den se změní v magicky přitažlivé blikající pruhy neonových světel barů nočních ulic. Slunce už mi nikdy nezasvítí a já padnu do černého světla věčné půlnoci.

Proč já blbá začala si něco s hloupým hercem,
zakoupil nám Renaulta - to auto s kosočtvercem.

V znaku chybí jedna čárka, vážně mě to ničí,
všichni se mi posmívají, že mám auto s pi...

a s pi... a s pitomým motorem, měla jsem žít s doktorem.

Když v testu vyšly mi dva proužky magický,
byla to stvrzenka na osud tragický.

Mám muže, co nechce nosit triko s pruhy, burák,
"tři proužky jsou pro teploušky, nejsem žádný ču..."

a ču... a čupr fanda kapely co zpívá písně veselý.

Aspoň mi Tři sestry netrhaj uši,
kéž pruhy na zebře spasí mou duši.

Vzpomínka byla stále živá: Lauře stačilo zavřít oči a vše si za víčky přehrát.
Slyšela pana Klobouka říkat „Tady jsme v bezpečí“, a hned nato upadla. Do cesty se jí postavil objekt; když se zvedala, jako by pod sebou cítila tvary lidského těla, ale bez masa a kůže. Sáhla po prvním záchytném bodu.
„Au!“
Něco jí skouslo prsty a strhlo prsten. Byl od Pána z Prahy, zdobený pravou perlou.
Klobouk škrtl zapalovačem.
Pod Laurou se objevil hliněný obr s mužskými rysy. Prsten se jedinkrát zaleskl v otvoru představujícím ústa a zapalovač zase zhasl.
Neviděli puklinky, které zformovaly nemotorná oční víčka.

A Vesmír došel do svého konce. Dalo by se říct, že už nebylo kam dál se rozpínat, co dalšího tvořit, ale to by samozřejmě byla lež. Vždycky toho bude tolik a moc dalšího co se dá udělat. Ale už to nešlo tak jak to doposud bylo. Něco muselo se změnit. A tak se Vesmír zarazil, chvilinku setrval, aby si uchoval vzpomínku jaké to bylo, než se celý stáhl do toho nejmenšího možného kousku bytí jaký může vůbec existovat, jen aby v zářné explozi znovu expandoval. Jen tentokrát trochu jinak. Nově. Ale přesto s pamětí na staré základy. Rekonstruoval staronové dění.

Stál před ní. Konečně. Po tolika dobrodružstvích, po tolika letech. Byl někým jiným, než když se vydal ji zachránit. Co se podepsalo na jeho duši, tak to se podepsalo na jejím věku. Z mladé dívky se stala vrásčitá stařena, sedící apaticky v křesle. Zatímco on nestárnul, tak jí roky ubíhaly v jejím prokletí, v jejím světě. Přinesl lék, ale bylo snad pozdě?

„Nedá se to vrátit. Žádná kouzla jí nenavrátí roky, o které přišla,“ pošeptala mu víla.

Sluneční paprsky se vedraly dovnitř a ozářily jí tvář. Mihotaly se, jako hravé proužky. Na chvíli se zdálo, že omládla. Byla jako dřív.

Když ho zlost přešla, mladík stál uprostřed zahrady a v rukou svíral trsy kytek.

Muž se na něj díval a řekl: „Tvé duši něco chybí. Tvá pýcha tě přivedla sem, do zahrady Osudu. Každý květ zde představuje jeden život. A byl jsi to právě ty, kdo sem vtrhnul a vyrval jejich každodenní kořeny z půdy lidstva. Osm neznámých jsi změnil k nepoznání, osm ovlivněných údělů. Využij to k tomu, abys tvoje hodnoty přestavěl od základů. Obroď svou mysl, vyleč svou bolavou duši. Najdi, co se jim stalo a najdeš i odpověď, jak se změnit. Teď už jdi. Najdi sebe sama.“