Originální

Mnohdy si jako dítě přála mít pejska nebo kočičku, ale okolnosti tomu nikdy nebyly nakloněny. Ale kdo si počká, ten se dočká, a Laura v dospělosti zjistila, že mít vlastního golema je mnohem, mnohem lepší.
Pan Klobouk ji dopodrobna zasvětil do staropražské legendy, a byť to Lauře znělo jako fantaskní pohádka, ten obr před ní byl reálný. Jen co popatřil dívku, která ho přivedla k životu, zjihnul jako beránek, připravený plnit její příkazy. Přines, odnes, počkej, práce všeho druhu vykonej.
Avšak jeho zásadní roli Laura pochopila, až když na ni Pán z Prahy poprvé vztáhl ruku.
Bude jejím osobním strážcem.

Prasečím tancem slunojasu, co odrazilo zrcátko,
že býval kancem toho času, zaujal slečnu zakrátko.

To bylo tenkrát na základce, z kňourka se stává kanec,
později slečnu mámí sladce na vlastní zpěv a tanec.

Jenže se cosi porouchalo v tom zaběhaném soukolí,
Tři čuníci jsou náhle málo, nervíky dívce povolí.

Nechtěla žíti na hromádce, večer jen sukni vykasat,
manželstvím bylo po pohádce, teď mu jen laje do prasat.

Zprasil se Pepa do němoty, čuňácky denně chlastá dál,
utekly před ním všechny noty, jinak by vám to zazpíval.

Jak prasečí tanec slunojasu a zpropadené zrcátko,
zprasí vám život dokonale a nenávratně zakrátko.

K-or-in procházel širokou chodbou. Jeho průvodce mu ukazoval jednotlivá místa - dílnu na výrobu skleněných čoček, chráněné pole i s jeho hlídačem Zer-setem, magickou dílnu Yr-u-nui, olejovou místnost Unar-si a mnohé další.

Chodba byla opravdu dlouhá.

„Teď K-or-ine si půjdeš každé místo vyzkoušet, zjistíš, která práce se ti líbí, jak tě zajímá a co ti přináší. Závěrem u vstupu oboduješ svůj výsledek. Tak budeš pokračovat dále, den po dni, celý měsíc. Poslední den znovu oboduješ jednotlivá místa. To, které získá nejvíce bodů, stane se ti tvým osudem, tvou prací, tvým životem. To a žádné jiné. Nic jiného už nikdy dělat nebudeš."

Pomáhat a chránit znělo z policejní porady,
pár přítomných vyjádřilo ke své práci výhrady.

"Mám tu dělat zápisy a zatím..." kdosi kňourá,
""šéfové mě používaj jako uchošťoura.""

"O razii u bezďáků jistě víte z doslechu,
po šichtě mám ještě melouch u majora v pelechu."

"Děláš práci všeho druhu, asi ti to láme tuhu,
politoval kdosi tužku. I pouta maj pěknou fušku -
- na smrdutých zápěstích i ve službičkách lásky,
nejtěžší je ale šichta pro výplatní pásky.
Tohle vůbec není k žití,
přináším prý čísla k zblití.
Vlčí vytí ozývá se z policejních hrdel,
když si se mnou na služebně vytírají... (B) "

„... na shledanou,“ dořekl, zatímco přemýšlel, jak často se asi paní Veselá ušklíbá nad ironií svého jména.
„Na shledanou,“ řekla a zamířila zpět ke svým dveřím. Pomalu za sebou zavřel. Praštil by do nich hlavou, ale to by udělalo hroznou ránu. Zkus být chvíli zas ohleduplný, tichý soused, ano?
Nesoustředěným pohledem zabloudil na hodiny. Měl by si už pohnout.
Svižně prošel bytem, otevřel ledničku, aha, zapomněl, bude si muset něco koupit cestou, krátce si vyčistil zuby (napadlo ho, jestli z něj chudák paní Veselá náhodou necítila tu šílenou směsku, co zkonzumoval), zapnul pračku, sebral batoh pohozený do rohu a vyrazil ven.

"Hele Hans, prostě přijdeš, zazvoníš, povol si ten opasek, ať je to víc geil, ja? So..." dokončil monolog režisér a doufal, že vše půjde dle plánu.

"Lena, ten župánek trošku z těch ramínek, ja?" mrkne na slečinku s luxusním tělem.

"Ach so. Připraveni?" pro jistotu se dotáže nervózních herců.

Kamera! AKCE!

Ťuk Ťuk

"Oh, dobrý den, vy už jste tady?" svůdným hlasem prohodí Lena, mezitím ji sklouzne více látky županu z ramene.

"Dobrej paninko, hodinový manžel, Johann" řekne sebevědomý Hans s hrudí Dia a úsměvem hollywoodským.

O pět minut později...

Propletená těla, výkřiky rozkoše.

Johann je pracovitý v různých odvětvích.

Bylo to dávno. Než se stal ochráncem Systému, tak byl ještě kluk. Ani jeden ze světů, ve kterém teď žije, neexistoval. Byla to jiná doba, kterou tenkrát ani nevnímal. Hroutil se dosavadní řád, on se ale staral o autíčka…

Povzdechl si. Teď dělá obávaného prostředníka. Čistí Systém od nepohodlných, což byl široký pojem – od členů podsvětí, přes příliš hlasité kritiky, po zrádce a podvratné živly. Stal se pilířem Systému, aby držel pevně pohromadě.

Konečně držel datový disk s citlivými údaji. Zemřelo kvůli němu pět lidí. Systém neodpouští.

Vyšel tajným východem do úhledného města. Jaká změna oproti zatuchlým rozvalinám sousedního sektoru.

Korzovali ulicemi jako dva ohaři. Jaromír napřed: znal zkratky, zákoutí a plácky, přístupy do zapečetěných dvorů.
Když na něj konečně narazili, vandala terorizujícího Prahu 1, jak uváděly noviny, setkali se s nečekaným.
Jako by se hora utrhla z kůry zemské, nabyla podoby muže a postavila se proti nim. V lesklých očích zuřivost a zmatek. Museli útect; lidské údy a těla jim poskytla hbitost, kterou golem postrádal.
„Něco je špatně,“ mínil Jaromír. „Ten, kdo mu do úst vloží šém, by měl získat schopnost ovládnout ho.“
Zkoumavě si prohlédl den neholeného Billa.
Ne, tohle nebyla osoba, kterou golem pamatoval ze svého procitnutí.

K umeniu zlodejskému patrí mnoho vecí. Aj vedieť tančiť. Plesy sú vôbec pre mňa báječná príležitosť.
Sonine priority boli, ako sa ukázalo, trochu iné. Sálom sme nakoniec pretančili v trochu tesnejšom zovretí než sa na protokol sluší. Ono zakopaný pes pri tanci je viesť dámu tak, aby nemala možnosť dať nohy tam, kde ich nečakáte. Napríklad na vašu nohu.
S poslednými taktami krásnej hudby sme, trúfam si povedať celkom obstojne, pretančili až k dverám na druhom konci sálu, kde sme sa, za burácajúceho potlesku muzikantom, stratili.
Privítalo nás hrobové ticho, len kvapky vody stekali po perfektne vytesanej soche z rubínu.

Zabloudil v lese. Šel kdovíkolik hodin a padala na něho únava. Slunce dávno zapadlo a tma ještě zhoustla.
Najednou uslyšel štěkání. Přibližovalo se a pak se mu něco otřelo o nohu. Velký bílý pes kolem poskakoval a vesele štěkal. Rozhodl se. Vydal se za ním a dával pozor, aby ho neztratil z dohledu.
Pak zahlédl rozsvícená světla nějakého domu. Byl zachráněn.
Pes zmizel mezi stromy.
Lidé uvnitř ho vzali mezi sebe. Když uviděl na stěně fotku bílého psa a zeptal se na něj, majitel domu smutně zavrtěl hlavou. „Ten pes umřel už dávno. Zakopali jsme ho v zahradě pod stromem.“

Cítíš se být v křeči?
zpívej, hudba léčí!

Když má tvoje žena splíny,
nefunguje žádný vtip,
pořiď domů malé štěně,
neb s pivem jde všechno líp!

Náladu vám zachrání
možná také dělání.

Práce mysl zaměstnává,
odvede ji od pláče,
stačí upéct třeba chleba
či zadělat koláče.

Chceš-li úspěch stoprocentní, promni ženě spánky,
v nestřežené chvíli přidej hrstku majoránky.

Vylepši si karmu třeba konfrontací s drakem,
někdy stačí ke štěstíčku hojně sypat mákem.

V čem je čokl zakopaný učí guru Pedro,
"vždy měj smíchu plný ranec, s optimismem vědro!"

Mýtil všechen pesimismus a příbuzné hříchy,
jako správný optimista zemřel proto smíchy.

Muž vstal z postele. Slunce sotva vylezlo nad obzor a už byl připraven čelit náporu dnešního dne - snídaně snězená, zuby vyčištěné a kravata narovnaná.

Spící maželce dal polibek na čelo, u dveří si vzal kufřík a vyrazil. Dojel na své soukromé místo - nenápadný domek daleko od zvídavých pohledů.

Brána automaticky detekovala muže a umožnila mu vjezd do garáže. Vystoupil z auta a prošel dovnitř.

Na právě zapnuté obrazovce se objevily dvě fotografie s detailními popisky. Kdo dnes muž bude a kdo je jeho cílem.

Jal se připravovat. Příštích několik dní bude diplomatem v Maroku.

Život agentův je precizní a pestrý.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky v dnešní tiskové zprávě aktualizovalo doporučení ohledně dezinfekce bavlněných roušek, které je prý vhodné vyvářet spíše v oleji než ve vodě. Podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha má použití oleje hned několik výhod. Zaprvé jeho vyšší teplota varu zajistí efektivnější likvidaci bakterií a virů, zadruhé promaštěná rouška poslouží jako výborná pleťová maska. „Benefity tohoto řešení se skutečně synergicky umocňují. Je to skvělý příklad toho, jak vláda dokáže nacházet pozitiva i za současné pandemické situace. Dermatologové jásají,“ komentuje Vojtěch a doplňuje: „Vhodné jsou všechny typy potravinářských olejů, ale díky vysokému bodu přepálení a příznivé ceně doporučujeme olej řepkový.“

Sonin nápad fungoval. Pod ohromným vodopádom sme našli malú jaskyňu so vstupom maskovaným ilúziou skaly. Zastavil som Soňu tesne pred tým, než tam nadšene skočila.
"Myslíš, že je to jediné bezpečnostné opatrenie?" sykol som. "Drž sa tesne za mnou." Len ticho prikývla.
Vstúpili sme a.. ocitli sme sa na balkóne, z výšky pozerajúc na maškarný bál. Inštinktívne som sa prikrčil a strhol Soňu so sebou. Poznal som tento druh ilúzie. Jediný spôsob, ako ňou prejsť bolo tváriť sa, že do nej patríte.
"Soni, vieš nám vyčarovať plesové šaty?" zašepkal som. Prikývla. A teraz tá horšia časť.
"A..ehm..vieš tancovať?"

V bludišti obrazy se tříští.
Ve změti zrcadel obraz za obrazem.
Nešvidluj, nekoukej na zem.
Nebuď přízemní.
Díváš se nahoru, místo jasného nebe zašlý strop s pavučinami.

Schizofrenie zevnějšku.

Narážíš na sklo, bojíš se, aby neprasklo.
Rukama tápeš. Saháš na chlad lesklých stěn.
Neboj se, brzy dostaneš se ven.
Nepříjemně bodají odrazy světla do očí.
Prasátka skotačí.
Kolikrát zrcadla naklonovala tvůj obraz?
Namísto masky jen pokřivený odraz.

Vzpomínky opíjí.
Co dítěti se zdálo nekonečně dlouhé, je teď jen pár kroků.
Vůně z venku tě s jistotou vede jak niť Ariadnina.
Už jen pár kroků a octneš se ve slunečních paprscích.