DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Obzor se zakulatil. Galileo Galilei měl pravdu.

Mnich, ztěžka oddychuje. Stoupání ho zmáhá. Už nedokáže spěchat. Kamenitá půda mu připomíná Boží kletbu, že půda bude prokletá, plná trní a bodláčí.
Vybavují se mu slova: V potu tváře chléb svůj dobývat budeš… On teď nic nedobývá a přece se zapotil.
Zpytuje svědomí.

Černý panter jako nejposlednější z posledních hříchů je mu v patách.
Za chvíli bude u cíle. Těší se. Starobylost dolmenu v něm vyvolává představu, že jeho modlitby tam budou upřímnější a snadněji doputují k nebesům.

Má pocit, že roky v klášteře ho tolik nepřiblížily ke Stvořiteli, jako tato pouť.

"Pa pa la americano," ozve se SMS.
"Andulky, Alena mi píše, jestli byste mi neodchovali jedno mládě. Má jich moc, rodiče se nemůžou postarat."
"Tome, my máme moc práce, ale dáme ti návod, jak je odchovat," říká Pepinka.
"Dobře, ale zvládnu to vůbec? Já to neumím."
"Tome, začneme tím, že vezmeme kašičku do injekce a pomalu ji začneme strkat do
zobáčku," říká Kiki.
"Potom kápneme vodičku a osvěžíme," říká Honzík.
"To je ta nejposlednější z posledních andulek, které máme doma, protože se nám
tam víc nevejde. Tak si ji musíme vychovat."
"Jasně," říká Pepíček.
"To byl den."
"Jasně," přikyvují andulky.

Na Havaji se pořád něco děje, lidského, různé soutěže v běhu, veslice národní
památeční nebo jen zpívání pro lidi z domovů pro důchodce. Ale stejně to zvířátkům
malým i velkým přijde krásné, proto tam mají v domech občas nadbytek jedovatých hadů
či roztomilých pavoučků.

Zvířata se k nim stěhují jen z jednoho důvodu,
lidé dělají veselí a oni můžou z koutu přihlížet a radovat se taky. Kdyby si
zvířata mohla udělat taky takové veselí, bydlela by v lese, ale nejde to. Copak by
se slušelo, kdyby se soutěžící navzájem pojídali??? To by pak zůstalo jeden druh
nejposlednější z posledních, člověk...

Vyšetřování samozřejmě ještě neskončilo, ale pár věcí už bylo jasných.
Jako třeba to, že Matěj i Veronika si udrží práci, i když budou nejspíš hodně pod drobnohledem. Hlavně Veronika. Ale krátký řetěz je lepší, než skončit na ulici. Snad.
Česťa se v podstatě nemá, čeho bát. Snad jen toho, jak dopadne Karl.
Karlova iniciativa s eutanaziemi, ač ne úplně dobrovolná, nebyla přijata úplně kladně, ale horší bylo to, co si nesl v sobě. Kromě výslechů ho i zkoumali nejlepší z nejlepších. Výsledky nebyly optimistické. Ale i díky tomu jeho případ vypadal nadějně.
Dostali varování. První. A zároveň nejposlednější z posledních.

Tři páry očí se navzájem ostražitě sledují. Tři těla, přikrčená, napružená. Tři mrskající se ocásky.
Vypukla krize!
V misce na dně trčí jedna jediná, poslední, ta úplně nejposlednější ze všech. Poslední granulka.
Přežije jen ten, kdo tuhle dobrotu získá.
Pružná těla vyrazí. Nad miskou zuří lítý boj. Uši, ocásky, tlapky, vše víří v jednom černobílozrzavém chumlu.

„Co tu blbnete?“ vejde domácí. „Jestli zas vylejete vodu, dostanete za uši.“ Sebere misku, vrchovatě ji nasype. „Tady máte, hladovci. Hele, kam jdete? Máte tu čerstvé granule!“
Pcha. Kdo ti o ně stojí? Tohle přece není žádná zábava, když si můžeme nabrat, kolik chceme…

"Uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru."

Kolik slov o tom bylo napsáno, kolik disputací se vedlo.
Kolik výkladů, kolik dohadů, kolik úporného hledání, kolik nekritických přijetí.
Kolik posměchu, kolik zpochybňování, kolik urážek.
Kolik lhostejných pokrčení rameny, kolik roztržitých zapomenutí, kolik uspěchaných odmávnutí.
Kolik se toho ještě musí stát, abychom se spolu s nejhůř zkoušeným věrným podívali na svoji situaci a konstatovali, že zbývá jenom jedna jistota - ta nejdůležitější.

"Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem."

"Tak odjíždíme! Dnes se fasuje munice a my to nestihneme!"
"Hele, tamhle z bunkru, jak jsme ho srovnali se zemí, čouhá něčí pozadí!"
"To je naše, nebo německé? Je od hlíny! A hejbe se!"
Čichám, že naše, ale jak to zjistí oni?
"Tak do toho kopnem a počkáme, jakou řečí to zařve."
"Au!"
"Z toho moudrý nejsem."
Ze suti se vyškrábal zaprášený Polák.
"Konečně jsem ho našel! Hrrr na ně!"
"Má granát! Pryč!"
Všichni jsme naskákali za vyřazeného tygra.
"Nech toho! Už jsme vyhráli!"
"To jsem tu zůstal zase poslední? Ještěže ten granát není odjištěný, schovám si ho na příště."

Geralt si vyslechl celou historku. Takováhle absurdní verze byla nejposlednější z posledních, co ho mohla napadnout.

Jen nad tím zakroutil hlavou a povzdechl si. Naproti němu seděli ti dva, pořád se k sobě tulili. Sbalil si věci, a vrátil se do hostince, v němž přespával. Hospodskému zaplatil a koupil si pivo. Seděl na stoličce a někdo ho zezadu objal. Podíval se vzhůru.

Cítil tu známou vůni, vůni šeříku a angreštu. Viděl ty krásné fialové oči a vlnité havraní vlasy.

„Díky, že jsi mi pomohl, Geralte.“ řekla čarodějka, vlepila mu pusu na tvář a odešla.

„Yen, počkej! Kam to jedeš?“

Neodpověděla.

Slunce se pomalu klonilo k západu, z řeky stoupala mlha (pravděpodobně). Nastával večer. Závodníci odcházeli domů. Vyhlášení proběhlo, ceny byly rozdány (v několika případech ukradeny), tak co tady.
Na tribuně seděl arcikancléř Výsměšek.
"Ctibume!"
Rozšafín Ctibum rezignovaně přetřel omniskop.
"Pane?"
"Máte něco?"
"Ne, pane, ale jsem si jistý, že Hlídka se o to postará."
Na obzoru zahoukal vlak.
"Osmička z Quirmu. Mohl by být...?"
"Uvidíme."
Ctibum poklepal na omniskop. V zrcadle se objevila tvář velitele Elánia.
"Jo, máme ho," řekl velitel dřív, než Ctibum stačil vyslovit slovo.

"A na posledním místě, se ztrátou třinácti hodin a něco, se umisťuje Mrakoplaš."

Končí šestnácté století a nová duše je trochu zmatená. Jednou se stane Rebelkou, ale o tom ještě neví. Řadí se do fronty na tělo – je dlouhá, na ideální barokní proporce se tu čeká.
Konečně je na řadě. Prodavač šátrá pod pultem.
„Máte štěstí. Úplně poslední model tohoto typu. Bujné kadeře, hruď operní pěvkyně… a ty boky! Porodíte deset dětí… ani si toho nevšimnete! A nebojte. Tohle tělo může hladovět měsíce a na svých křivkách neztratí.“
Duše je spokojená a ve svém novém těle vypluje do světa, kde už ale vůbec není baroko.
„20. století? Čekala jsem ve frontě moc dlouho!“