DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Dostal se mu do rukou deník nalezený v pozůstalosti. Právě v něm se dozvěděl o existenci toho kmene kdesi v nejodlehlejším koutě sibiřské tajgy. Prý mluví neznámým starým jazykem. Nikdy o nich neslyšel, proto se rozhodl místo najít.
Deník byl více než padesát let starý, přesto se nevzdal. Neznámý jazyk ho naplňoval nadšením.
Odlehlé hluboké lesy, v nich jakási mýtina. Pár polorozpadlých chatrčí. A ticho. V neblahé předtuše postupně vbíhal do každé chatrče. Prázdno. Teprve v poslední našel starou ženu. V smrtelné agónii pronesla několik neznámých slov. Poslední slova z úst jejich posledního mluvčího.
Zaplavil ho smutek. Jazyk nenávratně zanikl.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás znovu ve svých sbírkách. Dnes budeme pokračovat v práci v oddělení ptactva. Vezměte si obvyklé ochranné pomůcky. Děkuji.
Podívejme se, albinotický Dryocopus martius. Velmi zajímavé, pro datla černého je toto zbarvení vskutku neobvyklé. Poštěstilo se mi ovšem vidět jiného, mnohem podivuhodnějšího albína. Stromového.
Ano, u stromů jsou albíni extrémně vzácní. Bez chlorofylu v listech, který jako albíni pochopitelně postrádají, stromy nepřežijí. Tento byl zjevně výjimka. Šlo o buk lesní. Nebyl nijak veliký, ale prosperoval. Domnívám se, že zde svou roli sehrála i schopnost buků vyživovat se vzájemně kořeny. Nejposlednější z posledních druhů tak přežíval.

The aircrafts were finally en route.
Unmanned ones scouted ahead.
The sensors worked better than expected, picking up places of magical interest.
He jotted them into a map to come back to later.
They slipped across the final border.
Last air traffic control to avoid.
The whole damn city glowed with ultimate magical signature. Which confirmed they had the right place... and meant they will have to get much closer to pinpoint the target.
"Call the drones back, take us low and slow, prepare for final..."
The lattermost word remained unsaid as the drones and then the plane suddenly disintegrated.

Sešli se tam všichni velcí, všichni důležití.
Rokovali v kroužcích, dohadovali se v plénu.
Kdo z nich je nejdůležitější?
"Přece já." hrdě prohlásil lev. "Jsem král zvířat."
"No, jen omylem. Jen ležíš a řveš. Všechno za tebe dělají samice." bručel medvěd.
"Nechci se hádat, tak to budu já." vystoupil do středu hroch. "I krokodýl i lev se mě bojí. Mám dobrý stisk."
"Mnééé, mnééé." Na kraji skupiny si utrhla trávu koza.
"Ty ne!" zvolala ostatní zvířata.
"Já néé, ale tráva bez ní neroste, jabloň nekveteéé. Medvěd se medu nedočkááá."
Nikdo si ji nevšímal, každý přehlížel.
Maličká, nepatrná, pilná - včelka samotářka.

Lukášek se mi pověsil na krk.
„Teto Minelvo, nevodjížděj!!!“
„Musím, mí studenti už na mě čekají.“
A v kouzelnické Británii se začínají dít podivnosti.
„Můžu ti jít zamávat k vlaku?“ loudil.
„Nemůžeš, odjíždím hodně brzy ráno.“
Nemůžeš, přenášedlo ti ukázat nesmím. Zmizím z Prahy už za pár hodin.
Lukášek bulel, Lucka popotahovala a i mně se svíralo hrdlo. Poslední společné minuty bolely.
„Pošlu ti nějaký pěkný dárek,“ slibovala jsem kloučkovi, který se ke mně pevně tisknul. „A určitě zase někdy přijedu.“

Ten slib jsem nesplnila. Ani pro čarodějku nebyla v příštích letech návštěva Československa zrovna snadná.
Bylo 20. srpna 1968.

Stráže neskrývaly překvapení, když k hlavní bráně dorazila nečekaná delegace. Mladý pán Elladan v sametovém plášti podivného střihu a s domýšlivým úšklebkem. Mistr Elrond s košíkem na předloktí. Elrohir, kterému na zádech nadskakovala smotaná houně.
A vzadu ona.
"Pane," uklonil se strážce. "Přehlédli jsme, kdy jsi odešel."
"Jo, přesně!" dmul se Elladan. "A teďka se máte zeptat, kdo žádá vstoupit, ne nám jen tak otevírat!"
Strážce tázavě hleděl na Elronda, ten ale cosi hledal v košíku.
"Takžééé, pánové Elladan a Elrohir, jejich ctěný otec. Jo - a naše chůva!"
"Ale pánové zase odcházejí," ozval se Elrond. "Ten poslední kolíček mi nevrátili."

Poslední spojenectví elfů a lidí vytáhlo proti Sauronovi a zvítězilo. A najednou stojí před Helmovým žlebem elfové.
Poslední hrdina, barbar Cohen, se vydal na Dunmanifestin, aby vrátil bohům oheň. Naštěstí je tu posádka Luňáka a zachraňuje Zeměplochu před katastrofou.
Avatar Aang je poslední vládce větru na světě. Totiž dokud se mu nenarodí syn Tenzin a neobnoví slávu vzdušných nomádů.
Poslední samuraj padl v bitvě o Širojamu. Ale jejich vnitřní síla, filozofie i kultura žije v Japonsku dál. A nejen tam.
Slovní spojení poslední soud zní velmi definitivně. Ale buďme k sobě upřímní – nikdo z nás nemůže rozumem obsáhnout Nevýslovný plán.

Florián si jedinýkrát v živote kúpil zmes semienok, trochu záhadne označenú iba ako „Kaktusy“. Vyklíčili z nej Mammillarie, Astrophytum a niekoľko Cereusov.
Ako posledné vyrástlo čosi neduživé, čo Florián nedokázal nájsť v žiadnej príručke. Spodná časť kaktusu bola taká tenká, že pripomínal prevrátenú kvapku. Dostal štítok „Neidentif., zas. 1998“ a dlho rástol kdesi na okraji parapetu.
Keď začal odspodu vysychať, Florián podnikol zúfalý pokus o záchranu. Z kaktusu odrezal zdravý vrch a presadil ho do novej hliny.
Navzdory očakávaniam to vyšlo. Kaktus zapustil korene a vyzeral zdravšie, než kedykoľvek predtým.
O dlhé roky prežil všetky ostatné kaktusy zo zmesi semienok.

Hermiona tiše sleduje, jak studenti opouští knihovnu. Pak vklouzne dovnitř, poslední dnešní návštěvník. Nadšeně se rozhlédne po prázdné místnosti, uličku prozáří jemné světlo její hůlky. Prochází labyrintem, lehce hladí hřbety knih.

Muž stojí venku, skryt ve stínu ji pozoruje. Když dívka po půlnoci odejde, opatrně se protáhne dovnitř a zhluboka se nadechne. Miluje vůni knih a ticho. Severus Snape, ještě poslednější návštěvník.

Irma Pinceová si čte, schovaná v oddělení kuchařek tiše naslouchá jejich krokům. Tihle dva jí nevadí, ví, že knihy jsou u nich v bezpečí. Nakonec si vykouzlí houpací křeslo, ve svitu svíčky tiše usíná. Knihovnice, nejposlednější z posledních.

Nejdříve se, milí přátelé, chvíli věnujme problematice komentářů. To u druhých identit není jen tak! Často odpovídají se zpožděním, úplně poslední z posledních, ale prosím, promiňme jim, není to nedostatkem vděčnosti! Jindy to zase vypadá, že si někdo přivlastňuje jejich zásluhy, ale nezlobme se, to je jen prozrazený autor!

Ve světle výše zmíněného jim pak jistě odpustíme i jejich jasnou asociálnost. Nediskutují, neúpí, ale důvody jsou snad pochopitelné.

A pak je tu otázka rodu, přátelé. Mohou používat královský plurál, být bezrodé a někdy i vícerodé! To však není krize identity, jen skupinová tvorba!

Zkrátka prosím, mějme pro ně trochu pochopení.