DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Bála se vycházet z bytu, venku probíhaly nepokoje. Za zabedněnými okny, skrytá v temnotě, čekala na změnu, která nepřicházela. Vzpomínala na dobu, kdy ještě fungovala elektřina. Na internet. I na ten pitomý toaletní papír.

Když jí došly poslední zbytky jídla, musela svůj úkryt opustit. V ruce svírala velký nůž, aby měla alespoň nějakou zbraň.

Venku bylo prázdno.
Tedy až na mrtvé. Nikdo už je neuklízel.
A ticho.
Překvapivé ticho.

Kde jsou všichni? Nemohla být jediný imunní člověk, tomu nevěřila. Ale procházela celé město a nacházela jen zmar.

Najednou uslyšela ránu. Otočila se a proti ní… pes.

Natáhla k němu ruku.

Šel v hloučku ostatních, kteří všichni stejně jako on před chvílí zamávali rodičům na rozloučenou. Někteří tu byli už poněkolikáté a užívali si shledání s kamarády z předchozích ročníků. On tu byl také poněkolikáté, ale užíval si jen osamocenou hrůzu a pocit, že se každou chvíli pozvrací.

Přecházeli od chatek, kde byli ubytováni, k atletickému oválu. Byl to ovál dlouhý právě jeden kilometr a pro něj největší strašák celých prázdnin. Bylo tradicí každého turnusu, že první večer všichni účastníci běželi jedno kolečko. Jeden kilometr.

Vzpomínal si na chuť krve v ústech, bolest na plicích a rudou hanbu posledního v cíli.

Amias se naposledy otočil a podíval se na krajinu, kterou měl opustit. Na domov, který možná už nikdy neuvidí. A myslel a ty, které nechával za sebou.
“Opatrujte se.“
„O nás se neboj,“ zašeptala máma, když ho objímala na rozloučenou. „My to zvládneme.“
Z myšlenek ho vytrhla až Ellie – kousla ho do prstu. Dračí oči mu věnovaly povzbudivý pohled. ‘My to taky zvládneme‘
„Já vím, máš pravdu,“ usmál se Amias a pohladil ji po hlavičce. „Jako vždycky.“
Když se znovu (a tentokrát už doopravdy) vydal na cestu, cítil se o něco líp. A možná se otočil ještě jednou. Úplně naposledy.

Do učebny přeměňování vpadli celí udýchaní a s desetiminutovým zpožděním.
„Pánové Black a Lupin se k nám rozhodli připojit,“ uvítala je profesorka McGonagallová. „Zase poslední.“
„My jsme se cestou… ztratili,“ pokrčil Remus omluvně rameny. Že se celou dobu usmíval, jejich situaci pravděpodobně nepomohlo, ale nemohl si pomoct.
„Že si v sedmém ročníku nevymyslíte nějakou lepší výmluvu,“ nadzvedla profesorka McGonagallová nesouhlasně obočí. „Můžete mi říct, kde jste se ztratili?“
„V přístěnku na košťata, převážně,“ zamumlal Sirius. Remus se začervenal.
„Sirius tím samozřejmě myslel, že jsme šli okolo přístěnku na košťata, a potom-“
„Samozřejmě,“ zarazila ho McGonagallová. „Víte co, radši se posaďte.“

Nejmladší dcera bude mlčet a rozedřenýma rukama bude na hranici dokončovat košili pro jednoho z bratrů krkavců.
Nejmenší bratříček se nenechá zmást a zachrání sourozence před čarodějnicí. Případně se nechá zmást, ale nakonec uzamkne démony v čarovné tykvi.
Koníček chudáček zapomenutý ve stáji prokáže obdivuhodné schopnosti Pegase v utajení.
Nejmenší liška z vrhu si vybuduje báječnou kariéru, když se naučí měnit podobu a nakonec se vdá za samotného císaře.
Nejstarší sestra, která už se smířila s tím, že podle pohádkových zákonitostí, nikdy ničeho nedosáhne, se nesmíří s tím, že kvůli kletbě zůstane starou babkou.
Někdy my nejposlednější dokážeme změnit pořadí.

„Je polední výluka,“ povstal pan Kaplan. Jeho hlas zněl svátečně.
„Pamprésor, já musím tě kovat.“
„Není přestávka,“ uvažuje pan profesor. „Celý rok mi tepe nervy a dnes je chce kovat? To nééé,“ vzpouzí se jeho mysl. „Já děčím,“ nenechal se zastavit pan Kaplan jeho zděšeným pohledem. „Děčím vám…,“ odmlčel se a úporně hledal další slova.
„Děčín je město, ne?“ uvažuje nahlas pan Pinski.
„Děčím vám za vaše ochota mučit mne, i když já nejpolednější z poledních student tů,“ vytasil se pan Kaplan s pugétem. Jako výraz poděkování s ním zamával zmatenému profesorovi Parkhillovi pod nosem. „Dýky, dýky“ mírně se uklonil.

"Ne!" vykřikl Dean zoufale, ve tváři výraz absolutního zděšení. "To nemůže... to nesmí být pravda."
Soumrak všeho.
Absolutní entropie.
Konec...
Sam lehce zavrtěl hlavou. "Nehysterči. Pořád můžeme zkusit-"
"Ne!"
Dean se zvedl a začal rázovat sem a tam po pokoji, rukama si prohrabával vlasy, tvářil se zoufale.
Jeho pohled často ujížděl na stůl a pokaždé se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil.
"Takže... tenhle je úplně poslední? Úplně úplně nejposlednější?!" ozval se po chvíli tiše.
Sam přikývl. "Aspoň teda z tohohle pekařství."
Dean se sklonil nad jablečným koláčem na stole. "Dostaneš půlku," oznámil Samovi. "Ať víš, co znamená ztracená dokonalost."

August Rätzel seděl v parku vedle svého zákonného manžela a se zamyšleným výrazem pozoroval děti honící se za míčem a manžela svého muže, kterak odolává touze se k omladině přidat. Slunce se pomalu klonilo k západu, lehký vítr rozebíral účesy chodců i impresionistických povalečů.
„Na co myslíš?“ zeptal se Wilhelm, už notnou dobu pozorující svou pozorující choť.
„Příští týden vyjde Rätzelovi poslední feuilleton,“ pronese rozhodně, bez náznaku zaváhání. Přece trochu smutně.
„Nastal čas?“
Usmála se do slunce. „Chci, aby mě lidé znali.“
Když odcházeli z parku, nechali Rätzela sedět na lavičce. A poslední spisek z nejposlednějších si pověsili na stěnu.

Nikdy se nedozví, kdo vystřelil. A minul.
Když dorazila do přístavu, sněžení se změnilo v déšť. Husté provazce zkrápěly nábřeží. Člun už čekal. Jeho posádka se choulila do těžkých pršiplášťů. Obloha splývala s mořem v jednolité zimní šedi.
“Madam? Měla jste problémy?”
Tázavý pohled v očích kormidelníka.
“Můžete odrazit!”
Muži se opřeli do vesel. Člun ji nesl vstříc matné siluetě fregaty. Ohlédla se zpět. Poslední pohled, než pobřeží zmizelo za šeravým závojem. Déšť smýval ze skrání sůl smutku. Bolest. Únavu. Odvrátila tvář. Bylo na čase uzavřít minulost. Nezapomenout. Odpustit. Sobě. Neznámému střelci. Všem.
Vyplout k příštím dnům s klidnou myslí.

Sirius zaváhá, jedna tázavá vráska mezi obočím. Shodí tašku z ramene, ale pořád ji drží v ruce.

„Reme,“ řekne nejistě, „po tom, co jsme dřív... Nemůžu jenom... Vím, že tě poslal Brumbál, abys... Nepotřebuju hlídat!“ vyštěkne nakonec.
Remus nepatrně zvedne obočí.
„Trvalo týdny, než mi zjistil, kde jsi. Jel jsem do Glasgow hned druhý den,“ řekne tiše.
Sirius to chvíli vstřebává.
„Nemůžu tu zůstat,“ hlesne.
„To vím.“
„Mohl... Mohli... bychom jet spolu? Vezmeme Klofana...“
„A tohle řešení tě napadlo až jako úplně poslední?“ ucedí.

Tíha času mezi tím se najednou zvedne.

Taška dopadne na zem.

Remus se nestačí ani nadechnout.