DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Historicky vzato byly Edvinovy dubnové dovolené nezřídka provar a on kolikrát zvažoval ukončení tradice. Jen považte...
2011: To nemělo hlavu ani patu.
2012: Taky ne, v budoucnosti.
2013: Stal se rytířem kruhového stolu.
2014: S Batmanem a Dorotkou procestoval Říši divů.
2015: První série, postapokalyptická hra s Vortigauntem a Psem.
2016: Zapomenuté říše s Edwinem Odesseironem a Elminsterem.
2017: Ragnarök.
2018: Pirátské dobrodružství s Dlouhým Johnem Silverem a Pirátem Kapitánem.
2019: Nicnedělání s Geraltem z Rivie a Janou z Arku.
A 2020: Duna s Rickem Sanchezem a Catherine Morlandovou. Dobrodružství opravdu poslední, neb pojedenácté by to nedal.
Ne v dubnu.

Občas skrátka nevieš, čo máš robiť.
Vieš ale, že niečo urobiť musíš.
Tak vstaneš, vykročíš do neznáma a dúfaš.

Ľudia tomu hovoria hazard.
Ja tomu hovorím neriadený plán.
Bohovia sa na tom smejú
ale oni aj tak ničomu nerozumejú.

Ak budeš mať niekedy pocit, že si
úplne, ale úplne zbytočný,
že si najposlednejší z posledných
urob hazard.

Vykroč do neznáma a buď pri tom odvážnejší
ako malé dieťa prvý raz samo v pivnici.
Niečo sa určite stane.
Vždy sa totiž niečo stane.

Prinajhoršom umrieš.
Z toho si ale nič nerob.
Všetko, čo má začiatok, má aj koniec.

Ešte sa uvidíme.

Hlemýždi a slimáci usilují o zařazení závodu v pomalém plazení do programu příštích olympijských her.

„Jde vlastně o takový závod naruby. Vyhrává ten, kdo se do cíle dostane jako poslední,“ popisuje pravidla jeden ze sportovců. „Celou dobu se však musí pohybovat. Kdo na trati usne nebo se dokonce zavíčkuje, je diskvalifikován.“

Olympijský výbor jejich žádosti nejspíš nevyhoví. Podobné disciplíny totiž nebývají divácky atraktivní.

Například plží mistrovství světa ve fotbale muselo být pro nezájem fanoušků předčasně ukončeno. Při žádném z odehraných zápasů navíc kvůli pomalému pohybu hráčů nepadl ani gól, a neexistoval proto způsob, jak rozhodnout o postupu týmů ze skupin.

Seděl pod jabloní a skládal k sobě kousky papíru, jako kdyby se pokoušel složit zpátky opadaný květ. Symbol křehké pomíjivosti. Symbol nového začátku.
"Řeknu ti ho slovo od slova," navrhla. Jinou omluvu neměla.
"Přišla ses rozloučit?"
"Přišla jsem se pomilovat pod kvetoucími stromy," vysvětlila. "Akorát jsem přišla o dva měsíce pozdě."
"Tak dlouho bych nečekal," zalhal.
Klekla si k němu a zpod prstů mu brala dílek roztrhaného dopisu za dílkem. Mačkala je do kuličky, která se jarnímu květu podobala mnohem víc.
"Budu ti psát každý den," řekla pohnutě, jako by říkala tu druhou očividnou věc. "Jemu už nenapíšu ani řádku."

Ležel na poli mrtvých a cítil jen tělo prostupující chlad, který se plížil po končetinách jako hustá mlha. Neměl ponětí, kde je a kdy je, jestli je na živu nebo je mrtvý. Ale cítil… nejspíš žil.
Jeho mysl postupně prostupovala mlhou a místy zahlédla kousek skutečna – bitva u Cullodenu – Claire – skelný pohled Jacka Randalla – krev na jeho rukou – pád.
Tíha reality na něj padala čím dál více, jak se mlžný opar zvedal z jeho mysli.
A na samém kraji vědomí zůstávala nejposlednější z posledních vzpomínek.
Zasáhla ho taková fyzická bolest, jakou nezažil u nejhorších ze svých zranění.
Claire odešla kameny.

Artuš se rozhořčeně podíval na Brandy. Se svou výškou a napnutými svaly připomínal hladového geparda.
„Proč nemůžu jít s vámi?“
„Protože někdo se musí postarat o princeznu.“
„Proč zrovna já? Zatímco vy budete bojovat, já ji mám vzít na pizzu a do kina? To není fér!“
Brandy si plamenně povzdychla.
„Artuši, v boji je každý důležitý. I ten, kdo jde jako úplně poslední – kryje totiž záda ostatním, víš? Princeznina bezpečnost je absolutně klíčová. Komu jinému můžeme věřit?“
„Proč zrovna já mám mít to nejsnazší? Alžběto, řekni něco!“
Alžběta se vědoucně pousmála.
„Nejsnazší? Uvidíme, co řekneš po několika hodinách princeznina nakupování!“

Stále stejný pohled z okna na cihlové zdi, paláce a pyšné věže města, které mu vzalo svobodu.
Takhle dopadl syn vládce nezměrné říše na severu i jihu. Nejmocnějšího panovníka křesťanského světa, obdivovaného i nenáviděného císaře Fridricha.
Syn nepocházel z manželského lože, přesto měl nosit korunu. Hájil otcovy zájmy na moři i na souši, dokud nepadl do rukou nepřátel.
Otec dávno zemřel, po něm i královský bratr. Další císařovi potomci skončili pod katovým mečem. Naprostá zkáza kdysi slavného rodu.
Zbývaly jen básně. Alespoň na křídlech veršů unikal z těsných zdí, do úrodné Apulie, na Sicílii, kde kdysi zářil zlatem otcův trůn.

Zaklínač vyčerpaně zavřel oči. Cítil se prázdný, unavený, na pokraji svých sil. Jak dlouho už se honil po celém světě? Jak dlouho žil životem vyhnance?
Před očima se mu mihla vidina dlouhých černých vlasů. Yennefer. Jeho stálý bod, ke kterému se vracel a zase od něj odcházel. I ona se cítila vyčerpaná jeho mizením a vždycky na něho křičela, že tenhle jeho odchod už je poslední.
Vždycky ho ale přijala k sobě.
Geralt nedokázal žít na jednom místě. Ale teď cítil, že už je možná na čase zabít nejposlednější z posledních příšer a zaklínačské řemeslo svěřit mladším.
Yennefer bude ráda.

"Ze všech hrozných učňů a akolytů co jsem kdy učil, ty snad musíš být nejhorší! I mezi nimi bys byl na posledním místě!" zuřil mistr. "Pochopím chybu z nedbalosti či neznalosti, ale tohle? Takové opovržení našimi tradicemi a rituály? Každý rok je to stejné, každý rok je třeba nový materiál a ty přijdeš s tímhle? Četl jsi vůbec Svaté příkazy?!"
"Ale nikdo mi nedokáže říct, co je na tom tak špatné... Zachovali se jenom střípky, možná nám chybí nějaký kontext..."
"Je to TABU! A jestli tě ještě jednou uvidím napsat něco o 'Růžovém lízátku profesora Snapea, příští duben si neškrtneš!"

Oči mu zářily, když pozoroval znovu záběry Neila Armstronga sestupujícího na povrch Měsíce. Naplňovalo ho to směsicí obdivu a hrůzy. One giant leap for mankind, indeed. Chápal to. Nebo alespoň myslel, že to chápe. Také toužil po hvězdách. Jenže z jiného důvodu. Znovu byl fascinován tím, s jak ubohým vybavením to lidé dokázali, když ani všechny přístroje lunárního modulu dohromady by nezmohly to, co on za zlomek vteřiny. A přece oni byli tam a on tady.
Ten velký skok mu je vzal. Díval se na zlodějské hvězdy a jeho dlouhou nepromazanými součástkami prochvívalo něco jako stesk posledního robota na planetě.