DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

Už je to pár dní, měsíců, roků, co jsem vypadal k světu, možná by to chtělo zkusit něco nového.
Stojím v koupelně, v ruce nůž... nůžk... nůžky. Ani nechci pomyslet na to, co teď dělám, jak potupné.

Zvedám ruce nad hlavu, do těch "věcí" nacpu pár stébel, které mi rostou na hlavě, a šmik. No propána, dělám to znovu a znovu. Ruce dám dolů a svěsím hlavu, ruce mě bolí, jako bych je měl nad hlavou celé hodiny, a přitom - kouknu se na hodinky - ani ne pět minut.

Znova už ne, už nikdy! Konečně zvednu hlavu. Ach ne... Na Jágra?

Když to vstoupilo, Velkou síní projelo hlasité zašumění.
„Mulletus Ferus,“ oznámila profesorka McGonagallová.
Už ve vlaku to vzbudilo pozornost, a když se teď potvrdilo, že to vážně je student, propadli příčetnější studenti mírné panice.
Sebejistě to prošlo uličkou mezi stoly. Několik dětí vyjeklo, když na nich přistálo několik třpytek uvolněných z kadeří vlajících v neexistujícím větru.
Moudrý klobouk se potěšeně zavrtěl. Podoba onoho stvoření mu zřejmě byla neobyčejně pohodlná. Chvíli přemýšlel, ale pak promluvil:
„Jiskropšouk!“
Studenti si začali překvapeně šuškat. I profesorský sbor vypadal zmateně. O takové koleji nikdy nikdo neslyšel.
Pouze Sibylla Trelawneyová zbledla, protože její vnitřní zrak VĚDĚL.

"Běž je prověřit!" požádal neurvale člen Ještě tam budem. Vlasy ihned uposlechly, svezly se z jeho hlavy a razily si cestu přímo k novým příchozím.

"Vidím dobře? Právě z toho chlapíka seskočily vlasy?"
"To nejsou vlasy... je to vlasoidní tvor zvaný Mullet ochočený ke speciálním účelům. Většinou se pasou energií myšlenek. Čím více myslíš, tím více jsou spokojenější."
"Takže je nebezpečny?"
"Tenhle? Není. Jen má za úkol zjistit, co tu pohledáváme. Klasická ověřovací metoda."
"Vypadá legračně."
"A to jsi ještě neviděl stádo zdivočelých Mulletů. Takovou zkušenost jen tak nezapomeneš."
"Jakto?"
"Řekněme, že se můžeš probudit úplně nahý uprostřed přelidněné ulice."

Daniel von Drak měl špatnou náladu. Čtvrťákům se při maturitním semináři podařilo vyhodit do vzduchu chemickou laboratoř. Prý "Pane profesore, my nechtěli..." a po straně "Ty vole. Asi jsme vyrobili TNT."
Kantorovy naštvané myšlenky přetrhlo zaklepání. "Dále!" procedil skrz zuby.

Nezvaný návštěvník vešel a Danielovi spadla brada. Začal se smát.
Jaroslav L. měl na hlavě cosi - později identifikované jako slámu - dlouhého a žlutého, co mu spadalo po zádech v neuspořádaných cancourech a vpředu to bylo nalámáno do slušivé patky.
"C-co se t-ti to stalo?" vyrážel ze sebe Daniel.

"Poplašňák. Ten... sígr paranormální se snad dal na lazebnictví!" vztekal se Jaroslav.

Paní Sternbachová, majitelka a provozovatelka vídeňského dámského klubu (pro sufražetky, intelektuálky, hospodyně, služky a dámy veškeré pověsti), popíjela svou oblíbenou brazilskou kávu a asertivně bušila do nového modelu psacího stroje značky Remington. Ostré cinknutí značící blížící se dramatický konec řádku zaznělo právě v okamžiku, kdy do dveří – bez zaklepání – nahlédla její dcera.
„Mami, teta říká, že je tady nějaký... zdivočelý mulet?“ Jinak než otázkou tuto přesnou citaci ani ukončit nedokázala.
„Prosím?“
„Asi chtěla říct distingovaný mulat,“ ozvalo se s nezaměnitelným francouzským přízvukem. Za náhle úplně červenou slečnou se objevil mladý muž. „Ale dávám přednost oslovení jménem. Jsem Antoine, Antoine Roche.“

“Rozkaz!“ odpověděli nad nimi vojáci a chvíli bylo slyšet jen šustění a klapání podpatků o podlahu. Čas se zoufale táhl, ale nakonec ticho přece cosi přerušilo.
„Hej, nechte mě!“ ozvalo se a Amias polkl na prázdno. Irisin stisk kolem jeho zápěstí zesílil – i ona poznala Kasův hlas.
„Já nejsem kouzelník, jsem alchymista,“ pokračoval Kasandr a Amias si dokázal živě představit, jak u toho hrdě pohodil vzadu delšími vlasy. „V pracovně mám důkazy. Všechno, co dělám, má řádné vysvětlení.“
„Takové důkazy už posoudíme sami,“ zachechtal se kapitán. „Jdeme.“
Jestli se Kasandr bránil, nebylo mu to nic platné. Kroky nad nimi dozněly.

„Co to je?“ hlasem Rona Weaslyho probleskovala panika.
„Ryba,“ odvětila nevzrušeně Hermiona. „Přesněji mullet.“
„To vidím! Ale ryby nelítají. Zvlášť ne mrtvé ryby, co máme k večeři!“
„Tahle někomu evidentně zdivočela,“ podotkl Harry a přes stůl se podíval na Angelinu Smithovou, která byla rudá až za ušima.
„Profesor Kratiknot říkal, ať trénuji při každé příležitosti… Já se opravdu chci zlepšit. Vlastně jsem nečekala, že se mi to povede,“ přiznala zkroušeně.

Ryba mezitím doplachtila až k profesorskému stolu a s nehezkým plesknutím klesla přímo do Snapeova talíře.
„Objednal jste si přídavek, kolego?“ tázal se žoviálně Kratiknot.

„Gratuluji, Angelino,“ pousmál se Harry.

Běžně králíček přesrsťuje tak dvakrát do roka, i když o srst je třeba pečovat pravidelně.

Naše Andulka však byla unikát. Podivný mix klasického králíka a druhu zvaný lví hlava, kterému se měnila srst neustále. Někdy to vypadalo hezky, jindy vtipně, a jindy doslova šíleně.

Začalo to nenápadně, první půl rok byla "normální", pak postupně jí začaly růst dlouhé chlupy u uší, nad stehny, vedle ocasu. Pod krkem zvláštní límec huňatých chlupů a dlouhých chlupů co pravidelně vypadávaly.

Krátce po novém roce jí vypadaly ony delší chlupy u uší, avšak dolů vzadu po hlavě stále spadaly dlouhé chlupy ve formě mulletu.

To Pažouta napadlo, že si nechá narůst vlasy, protože je to in a navíc se mu nechtělo k holiči, jeden měsíc, druhý měsíc, připadal si jako rocker, ale Horáček prosil, ať se toho zbaví, že vypadá jako baba, nebo hůř, Jirka Pomeje, to Pažouta přesvědčilo, a ať ho Horáček ostříhá, ale hlavně OPATRNĚ. Horáček se smál, co na tom, šmik sem, šmik tam, začal teda stříhat, šmik sem, šmik tam, najednou to bylo takový divoký, nahoře nic, dole moc, čím víc stříhal, tím horší, PANEBOŽE, Pažout vytřeštil oči, ale pak se smál, nedá se nic dělat, tohle bez sluchátka nevyřešíme.

Aziraphale tutted, hurrying past Crowley, where he was curled up in the window, hissing at what appeared to be random passers by.

"It wasn't supposed to be this way!" Crowley flung out an arm, gesturing at something outside.

"What wasn't supposed to be how?"

"They've made it trendy." Crowley's tongue slithered out between his lips. "It was supposed to make people look ridiculous and only thinking they looked cool."

"Yes, well," said Aziraphale, having no idea who they were.

Crowley locked eyes with a young man across the street, hair long at the back and short in front, and snarled.