Vídeňská krev (originální fandom)

Drncání vlaku srovnalo tempo s rytmem jeho srdce. Za oknem se míhaly barevné šmouhy. Zelená jako lesy, hnědá a žlutá jako pole, modrá jako čistá obloha. Možná to stačí. Možná se s tím naučí žit, když mu nepomůžou ani v Olomouci. Kdyby ale zmizely i barvy…
Willi zamáčkl slzu. Zaslechl, jak se rodiče jako na povel pohnuli.
„Říkejte něco, děláte hrozný randál, když mlčíte.“
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se naproti němu usazený otcův hlas. Starší než ostatní, plný lásky.
„Mohli byste mi něco vyprávět?“
Už není malý, ale potřebuje slyšet jejich hlasy, tak jako kdysi pohádky v noční tmě.

„Takže jste herečka,“ odtušila Nora. „To mě nepřekvapuje.“
„Děkuji,“ usmála se Violetta, falešně jako nenaladěná struna.
„Violetta mě učí různé věci – cvičíme výrazy tváře, pohyby rukou, držení těla,“ vkročila do prazvláštní konverzace Judita. Něco bylo špatně. Čaj stydl na stole a čas se zdál ubíhat neobyčejně pomalu. Známky diskomfortu křepčily po pokoji.
„Naučíte mě také něco, slečno?“
„Těžko učit někoho s vašimi zkušenostmi.“
Nora, blesk v očích, vstala od stolu. Sedí naproti sobě a vedou zdvořilou konverzaci, jako by spolu ještě nedávno nedělaly úplně jiné věci. Nejradši by si nafackovala. A jí. Zatracená nekonformní… „Nechám vás. Začíná mě bolet hlava.“

Po ranní projížďce zastavila u kiosku. Za minci vyměnila denní tisk a opřená o svůj vůz jala se číst. Vzduch byl lehký. Cítila z něj jaro.
Byla téměř ve sportovní rubrice, když koutkem oka zachytila slečnu, celou v bílém, se zlatavými vlasy v umělecky volné variaci, bez klobouku, s trsem čerstvě nařezaných kočiček v ruce.
Nora sklopila noviny tak, aby jí přicházející neznámá viděla do tváře. Poznaly se pohledem. Nora věděla přesně, co chce říct beze slov. Chci tě. Slečna se před ní zastavila. Zvedla jedno obočí a významně se usmála. V tu chvíli byla nejkrásnější osobou v celé Vídni.

„Vítej, dcero,“ pozdravila Nora, překvapena, že ji po dlouhé době vidí u sebe v dílně. „Podej mi…“ – na okamžik zvážila, zda použít výraz kardanová hřídel – „… tu páku, co máš po levici, prosím.“
Judita svým výrazem salónního odporu popřela dětství automobilové princezny a své staré matce vyhověla.
„Zdržíš se?“
Ohlédla se k pootevřeným vratům do dvora. Nora za nimi tušila cosi nekalého. Nebo kohosi?
„Přivedla jsem přítelkyni na čaj,“ pověděla plechovce s maticemi.
„Tak prosím, dál.“
Judita nesměle hleděla do očí světlům nového vozu. „Nechci ji brát dovnitř garáží…“
Nora rozhodila ruce. „Vážená slečna může i dveřmi. Ale budu u toho.“

Nebylo krásně. Ani slunečno, ani teplo. Byl to jeden z oněch šedivých dnů, který sedne na krajinu a ne a ne se jí pustit. Juditě na tom nezáleželo. Violetta ji po natáčení pozvala na korzo.
Šly spolu důstojně, jako opravdové dámy, jen Judita každou chvíli vzhlížela ke své vyšší společnici. V jejích světlých vlasech viděla svatozář.
„Otec mě poslal do penzionátu, aby mě zachránil před skandálem,“ rozprávěla skandálně a usmívala se.
Juditě se hrozně potily ruce.
„Jako by skandály kvetly jen mezi muži.“
Vykulila oči. Myslí tím to, co...
„Kazila jsem jim tu jejich drezuru,“ dodala Violetta pyšně. „Vyhodili mě.“

Ztratila se Lina STOP Potrebuju privat asistenci STOP Akutni STOP WS

Zaplatil za expresní odeslání telegramu do Paříže. Jestli dostane jeho zprávu, neodmítne ho. Váže ji staré přátelství a tíha patnáctiletého ticha. Pošle toho nejlepšího soukromého detektiva, osobně prověřeného, žraloka v oboru. Takového, který se za Linou a Rochem pustí jako lovecký pes.
Zoufalství mu muselo zatemnit rozum. Kdyby na tuhle možnost pomyslel dřív… Z chmurných myšlenek ho vytrhla známá postava.
„Willi! Proč nejsi ve škole?“
„Tati?“ řekl, jako by nevěřil, že ho vidí.
„Mladý muži…“ Dál se v kárání nedostal. Willi mu zabořil tvář do hrudi a rozplakal se.

S každým dnem byl svět kolem něj tmavší a tmavší. S každým dalším týdnem ho víc a víc vedla paměť. Cesty z pokoje před dům, od domu do gymnázia, od vchodu školy do třídy. Bál se, co bude dál. A co bude, až bude muset jít jinou trasou.
Minulý týden stál na jeho obvyklé cestě žebřiňák naplněný po okraj. Asi stěhování. Stál u něj a promýšlel, jak se dostat na druhou stranu ulice. Stál u něj snad patnáct minut. Nakonec vykročil a bezpečně dokončil výlet domů.
Bude to muset někomu říct. Už nemá čas čekat na návrat své pomýlené sestry.

Rodina pro něj byla vším. Jeho sestry, jeho děti, Alexandr a Aneta. Po rodině, jakou měl teď, toužil celý život a někdy stále nevěřil svému štěstí.
Když odešla Lina, sesypal se. Nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát, jak špatný otec musel být, když jeho jediná dcera… Mísily se v něm smutek, vztek, strach, odhodlání přivést ji zpátky, ať už odkudkoli. Najednou toho bylo příliš. Kdyby si mohl vybrat! Jen jeden pocit! Jen jedno utrpení!
Všechno se zastavilo. Jako by přes svět spadla těžká přikrývka. Slyšel své milované, jak se k němu snaží dostat. A konečně byl připraven je přijmout.

Konstantin by si rád hleděl své práce. Jeho srdce sice planulo pro operu, jeho mozek ale příjemně přivykl systému má dáti dal firemního účetnictví. Bylo to přízemní, ale měl své zaměstnání rád. Pokud měl klid. Paní šéfová mašírující mu kolem kanceláře mumlajíc si stále podivnější fráze mu do klidu čísel házelo vidle.
Prázdně hleděl do stěny, když madam Dvorak z úvahy „hodíme ho do hrnce a přidusíme ho, to ho naučí“ vytrhly vzrušené výkřiky „není tady Wilhelm? vzbudila jsem se a byl pryč! nenechal žádný vzkaz. ano, určitě se oblékl.“.
Povzdechl si. Třeba mu dovolí hledat. Cokoli pro konec utrpení.

V temnotě ložnice se ozývalo tikání hodin a dvojí dech, jinak nic.
Aneta seděla opřená o polštář a v šedu kolem sebe viděla všechny hrozné konce. Stíny předtuch.
„Spíš?“
Neodpověděl, ale ona věděla, že ji poslouchá. Ji nebo kroky na noční ulici.
„Napadlo tě vůbec, jak to bolí mě? Opustila mě matka i dcera. Je to krásná symetrie.“
Tikot hodin. Z ulice vzdálené halekání, projíždějící vůz.
„Jestli mi teď odejdeš,“ zašeptala ještě tišeji než před chvílí, „to bude pro pána Boha vážně trumf. Šach mat, Aneto Sternbachová.“
Tikot hodin. Šustění. Přesun váhy. Vrznutí podlahy. Jen jeden dech v nočním pokoji.