Vídeňská krev (originální fandom)

Procházka se poněkud vlekla. Konstantin se otáčel snad po každém domovním štítu, zjevně nadšen, jeho doprovod, netrpělivá slečna Sternová, ale neznal historii ani jediné budovy, na kterou se zeptal, takže mlčeli. Procházka se vlekla. A vlekla... A vlekla...
„O čem sníte, Judito?“ Na boží světlo náhle vyskočila široká ruská duše.
Lepší než nic, řekla si Judita. „Chci být herečkou,“ odvětila. „A aby mě každý znal.“
„Když jsem byl malý, chtěl jsem být hrdinou. Jako Ilja Muromec,“ ruská duše pokračovala nedbajíc na ambice doprovodu. „Teď sním o tom, že si nějakého zazpívám v opeře.“
Judita zbystřila. Opera je přece také divadlo!

„Madame, děkuji za příjemné přivítání,“ pronesl s lehkým úsměvem. „Musím říct, že vy a vaše slečna dcera jste si podobné jako vejce vejci.“
„Posaďte se,“ přerušila ho paní Sternbachová příkřeji, než očekával.
Zaujal místo.
Jeho oponentka si ho změřila jediným pronikavým pohledem. „Pane Rochi, vybrala jsem si vás na toto místo na základě vynikajících referencí. Vítám vás tu. Ale jednu věc si vyjasněme – Karolina je ještě dítě.“
Nadechl se k odpovědi, ale nebylo mu přáno.
„Mluvila jsem s vaším strýcem. Nevím, co jste provedl v Paříži, ale doporučuji vám, abyste se tady snažil sám sobě podobat co nejméně. Rozumíme si?“

„Konstantin Alexejevič Volkonskij,“ představil se jaksi překotně, jako by nebyl zvyklý své jméno říkat nahlas. Judita si povšimla, že má hezké rty. A plaché oči. Modré, možná zelené?
„Já jsem Judita,“ nabídla mu ručku. „Sternová.“
Konstantin Alexejevič na okamžik zaváhal, pak učinil zadost etiketě a nabízenou končetinu poctil letmým polibkem. „Máme tu drožku?“
„Půjdeme pěšky!“ vyhrkla mladá dáma.
„Ale má zavazadla...“
„Pošleme je napřed. Bydlíme blízko. A já nejsem žádný soumar.“
„Soumar? Prosím?“
Judita se zarazila. „No, soumar, to je... za soumraku se jich spousta vyrojí, víte? Tak jdeme.“
Rychle se otočila, protože cítila, že je rudá až za ušima.

Judita byla rozladěna (jako ostatně vždy, když něco musela, zvláště bez doprovodu). Hodlala den strávit absencí jakékoli činnosti, plány jí ovšem zkřížil příjezd sestřenice, kterou nikdy nikdo neviděl a dle Juditina názoru ani nikdo nikdy vidět nechtěl.
„Úplně jsem na to zapomněl. Mám soud a nemůžu ji vyzvednout na nádraží,“ oznámil jí otec, prchaje za kriminálním dobrodružstvím. „Dobře se o ni postarej.“

Na smluveném místě netrpělivě přešlapovala, v ruce kytici karafiátů, poznávací znamení.
„Promiňte, slečno, nečekáte náhodou na mě?“
„Ale vy nejste...“
„Sestra nemohla přijet, tak jsem tu já,“ odvětil ryšavý mladík nesestřenicovitého vzhledu.
Judita se usmála. Rozkaz zněl jasně.

Paní Sternbachová, majitelka a provozovatelka vídeňského dámského klubu (pro sufražetky, intelektuálky, hospodyně, služky a dámy veškeré pověsti), popíjela svou oblíbenou brazilskou kávu a asertivně bušila do nového modelu psacího stroje značky Remington. Ostré cinknutí značící blížící se dramatický konec řádku zaznělo právě v okamžiku, kdy do dveří – bez zaklepání – nahlédla její dcera.
„Mami, teta říká, že je tady nějaký... zdivočelý mulet?“ Jinak než otázkou tuto přesnou citaci ani ukončit nedokázala.
„Prosím?“
„Asi chtěla říct distingovaný mulat,“ ozvalo se s nezaměnitelným francouzským přízvukem. Za náhle úplně červenou slečnou se objevil mladý muž. „Ale dávám přednost oslovení jménem. Jsem Antoine, Antoine Roche.“

Mladé dámy se slunily na slunci (kde by se také asi měly slunit?). Judita, ta starší (neměla rodný list, ale toto postavení si vybojovala urputnou drzostí) seděla v trávě elegantně jako kdejaký nádeník ze statku a krčila nos nad přírodou, do níž byla zákeřně vtažena. „Není se tu ani na koho dívat.“
Lina, ta služebně mladší a po všech stránkách způsobnější, orvala z pažitu kopretinu. „Myslíš taky někdy na něco jiného? Stejně nejsme plnoleté.“
„A sedíme doma u maminky,“ – ohnala se proti smyšlenému náletovému hmyzu – „jestli s tím něco neuděláme, ještě tam budem, až zešedivíme.“
Lina si povzdechla. Slunce slunilo.