Vídeňská krev (originální fandom)

Potkali se před domem. Judita do něj málem vrazila, jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Divil se, že domů dorazila bez úhony.
„Omlouvám se,“ zasmála se. „Objevil jste se tu zničehonic!“
„Judito, vy jste pila?“
S hraným šokem si zakryla ústa rukou v rukavičce. „Tedy pane Volkonskij! Takové obvinění!“
Zakroutil hlavou a odemkl jí domovní dveře. Chichotajíc se vplula do atria.
„Přijďte někdy na čaj, ano?“ zavolala na něj a nečekala na odpověď. Odtančila do svých pokojů.
Bylo na ní něco… Aha. Vsadil by vlastní boty na to, že slečna Sternová je zamilovaná. Poznávací znamení: delirická náměsíčnost.

„Měli bychom k Wilhelmovi vzít Juditu,“ usoudila Nora zkroucená v podivné poloze s čajem. „Jestli ho někdo probere, tak ta naše herečka.“
„Domluvili jsme se...“
„... že ji od toho budeme držet dál, když má teď ten nový zájem,“ doplnila krapet rozladěně a polila se.
„Taky o Karoline vůbec nemluví,“ poznamenal a hodil po ní ubrousek. „Co si vůbec myslíš o tom natáčení?“
Pokrčila rameny a zkroutila se na druhou stranu. „Baví se. Nebudu se jí ptát, kde se vidí za pět let.“
„Myslel jsem, že půjde k cirkusu,“ zazubil se.
„Jako artistka?“
Vrhl na ni výmluvný pohled. „Jako krotitelka dromedárů.“

„Учитель.“
„Učitel.“
Byl krásný jarní den, ideální na procházku. Nebo na výuku ruštiny na čerstvém vzduchu.
„директор.“
„Ředitel.“
Konstantin líně přehazoval asociace na téma škola. Willi úporně odpaloval zpět.
„Учебник.“
„Žák? Ne, učebnice.“
„Чернила.“
„Černá… Hm.“
„Čím píšeme?“
„Inkoust!“
„Správně. Треугольник.“
Willi se zastavil. „Trojgolník? Trojhlavý rolník?“
„Soustřeď se. Druhá část slova je угол.“
„Uhel?“
„Úhel.“
„Takže trojgolník...“
„Треугольник.“
„...je trojúhelník. To mi ale k ničemu nebude.“
Konstantin se usmál poďábelsku. „Takže další tvary. Квадрат.“
„Čtverec?“
„Да. Кольцо.“
„Koule. Ne? Kruh.“
„Шестнадцатиугольник.“
„To si vymýšlíte. Takové slovo není.“
„Шестнадцатиугольник.“ Vytrvat!
„Paprňák, Eglknecht. Bitkojn. Průchodisko. Kataklyzma.“
„Moc vtipné. A kataklyzma existuje.“

Když prošla kolem scény a propletla se mezi tucty pobíhajících filmařů (filmař! to je slovo!), objevila Violettu. Seděla u stolku se zrcadlem, tvář měla úplně bílou a právě si hnědou barvou z palety jako od malíře pečlivě nanášela zmizelé obočí. V odrazu zachytila Juditin užaslý pohled.
„Vypadám jako duch, já vím. Ale na kameře to krásně vynikne.“
„Měla bych taky…“
„Slečna je dneska v pozadí obrazu,“ zahučelo to od vedlejšího stolu. „Violetta musí být mezi váma ovcema jako bílá vrána, víme?“
Nemůže přece první den vědět všechno!
Violetta, kráska s jedním obočím, na ni mrkla. Najednou bylo všechno mnohem lepší.

Teta Dvorak ztěžka dosedla do křesla a zachmuřeně se pustila do věnečku, který si uzmula, než z podnosu přistál na stole.
Aneta čekala.
Teta žvýkala a mračila se.
Aneta přijala břímě konverzace.
„Vemte ho ke koním.“
Břímě konverzace bylo sejmuto a nahrazeno břemenem mentální gymnastiky. Co mají koně co dělat…
„Otci to pomohlo,“ osvětlila pamětnice dob dávno minulých. „Vypadal podobně, když zemřela moje matka. Potřeboval vzrušení. Pořádnou bujarou strkanici.“
Aneta místo odpovědi zbavila tvárnosti další věneček. Každá rada dobrá, ale…
„Vyzkoušíme všechno,“ pravila teta autoritou matriarchyně. „Přede mnou v téhle rodině nikdo umírat nebude. To bych se na to podívala.“

Mluvte s ním, řekl doktor. Mluvte s ním, nebo ho odvezte k nám a my ho rozmluvíme, dodal mezi řádky.
„Co mám udělat?“ vyhrkl Alexandr a zastínil svému milému slunce. „Kleknu si před tebe. Kleknu si tady do trávy,“ řekl a klekl si. „I když víš, že mě zlobí kolena, tak to pro tebe udělám, protože tě miluju. Tak už prosím tě přestaň truchlit!“
Ticho. Mluvil do kamene. A miloval ten kámen. „Ona není mrtvá, Wilhelme.“
„To nemůžeme vědět,“ odvětil jeho soudce, v každém slově o deset let starší, než když Lina odešla.
Alexandr klesl do trávy.
Z kamene slzy.

„Nechceš do toho cukru také nějakou kávu?“ zeptala se Aneta pozorujíc muže svého manžela ládovat porcelánový šálek s kávou další a další kostkou cukru. Bývaly časy, kdy slazenou kávou pohrdal. Poslední měsíce ale jako by pro něj držela všechno nevyřčené.
„Je to tak hnusné, že mě to nutí k žití,“ zahučel a jediným lokem nevábnou tekutinu hodil do sebe. „Myslíš, že by to zabralo na Wilhelma?“
Aneta vyhlédla oknem do zahrady. Její manžel seděl na lavičce. Seděl na lavičce celé dny. Skoro nejedl. Skoro nespal. Tahali z něj oba každé slovo.
„Měli bychom zavolat doktora,“ řekl Alexandr. „On nám umírá.“

Bude potřebovat brýle. Už se to nedá odkládat. Brýle nejsou konec světa. Horší zrak není neslučitelný se životem vojáka. Viděl oficíry s cvikrem. Byli starší a do služby asi vstupovali bez nich, ale měli brýle a nemuseli odejít. Řekne o tom mámě. Až se najde Lina. A až bude táta v pořádku. Nebyl nemocný, ale tak nějak… vůbec nebyl. Až bude všechno jako dřív, řekne jim Willi, že hůř vidí. Dostane brýle. Stane se vojákem. Do té doby vydrží. Jako silný muž. Už není dítě, zvládne to. Lina se musí vrátit brzy. Vrátí se. Ale co když ji už neuvidí?

„Moje zdroje jsou si téměř jisté, že musí být v Amsterodamu. Nebo Rotterdamu. Nebo okolí. Každopádně je to obrovský posun.“
Nora zírala do zrcadla a s vědeckou přesností analyzovala svůj odraz.
„Posloucháš mě vůbec?“
Kousek od své tváře zachytila tu jeho. Popuzenou. Otočila se.
„Samozřejmě. Mám tam přátele, předám ti jména.“ Nepatrná chvíle zamyšlení. „Mohl bys mi prosím tě, drahý manželi, odpovědět na jednu otázku?“
Zamračil se nejdřív na ni, pak na zrcadlo. Pak zase na ni. „Kdybys mě opravdu milovala, budeš těch vrásek mít víc.“
Zvedla obočí.
„Chci říct, že vypadáš dobře…“
Chystala se poděkovat.
„Na svůj věk.“
„Hade!“

„Slečna Sternová. Judita,“ představil ji Franz. „Tohle je Maëlle.“
Vysoká světlovláska s očima plnýma hvězd se usmála. „Teď se jmenuji Violetta.“
„S tebou aby si člověk nosil notes,“ zabručel některý z členů společnosti. „Maëlle, Vivien, Viktorie. Tak už si jedno sakra vyber.“
„My s fantazií,“ odvětila ostře a na setinu vteřiny odtrhla pohled od Juditina, „si jiná jména můžeme dovolit. Máme svobodného ducha. A byl to Viktor, mimochodem.“
„Těší mě,“ pípla Judita. Nevnímala nikoho jiného. Jako by spolu byly samy.
Vzala ji za ruku. Její srdce explodovalo. „Třeba mi pomůžeš vybrat nějaké další. Nebo já tobě.“
Ach, Violetto! Violetto! Violetto!