Vídeňská krev (originální fandom)

Konstantin, byv povolán sotva vkročil do domu, seděl u stolu jako na zkoušce – na jedné straně on, na druhé Wilhelmové Sternbachové (mladý vzpurně hledící do ubrusu) a bratranec Stern.
„Omluvte to přepadení v pozdní hodinu, ale náš... tady Willi vám chce něco říct.“
Pokud byl Konstantin zmaten předtím, nyní chaosem nedýchal.
Willi konečně zvedl oči. „Omlouvám se.“
„Pochlub se za co.“
„Že jsem vás sledoval, protože jsem myslel, že jste špión,“ zamumlal, ale sledovaný slyšel dost. Nejdřív mu jenom zacukaly koutky, pak se rozřehtal jako kůň.
„Byl to seriózní pramenný výzkum!“ ohradil se Willi, ale jeho protesty už nikdo neposlouchal.

Přikrčený u klíčové dírky a za světla z pouliční lampy lomcoval zámkem. Pozorováním toho Rusa nic nezjistil, takže zbývala jen jediná možnost – prohledat jeho byt.
Zdola zaslechl, jak se otevřely vchodové dveře, zvuk kroků a tlumeného rozhovoru dvou mužů. Otec a Alexandr. Co tady dělají? Klid, stačí zůstat potichu...
Náraz kovu o dlážděnou podlahu rozdrnčel celý dům. Z kapsy mu vypadl jeden z potenciálně vhodných nástrojů, které sebral v Nořině dílně.
Zatajil dech. Na chodbě se neměl kam schovat. Slyšel, jak se k němu přibližují.
„Wilhelme! Co tady u všech čertů vyvádíš?!“
„Tati, já...“
„Mluv pravdu, nebo si nás nepřej!“

Když byl s Antoinem, všechny obavy pustil z hlavy. Tedy dokud nedošli do ložnice... Proklínal se, že se nedovedl přimět říct pravdu, ale zároveň věděl, že na to sám není připravený. Nechtěl, aby kdokoli viděl, že pod šaty nevypadá tak, jak se čeká. Děsil se odmítnutí. Nebo něčeho horšího...

Od chvíle, kdy se rozešli, se bál odhalení ještě víc než dřív. Všechno mu šeptalo, že to každý vidí. Občas za sebou na ulici slyšel kroky, které se zdály zpomalovat nebo zrychlovat podle jeho vlastní rychlosti. Cítil na sobě cizí oči a ve vlastním nitru dusil hlasy budoucího výsměchu a pohrdání.

Posledních pár týdnů se scházeli často. Lina byla v sedmém nebi. Splnilo se vše, co si vždycky přála – našel si ji muž jako z románu. Nosil jí dárky, recitoval francouzské básníky (v těch chvílích si musela přiznat, že tomuto jazyku ve škole příliš nedala), líbal ji vášnivě ve stínu rudnoucích stromů, pod střechami altánů, v zákrytu soch. Trochu ji mrzelo, že nemůže o svém milostném příběhu nikomu říct – Judita by to hned někomu vyslepičila (mínil Antoine) a snad celá rodina by byla proti, kdyby věděla, že se má dnes už zase sejít s panem Rochem v Schönbrunnu u pavilónu šelem.

Konstantin Volkonsky: všechno, co zatím vím

• přijel v květnu (prý) ze Sankt Petěrburgu
• původně měla dorazit sestřenice (Alexandrova z druhého kolene)
• → nepřijela ani nenapsala → Volkonsky ji zavraždil?
• tvrdí, že byl ve válce, ale lže
• možná byl na straně Japonců a musel prchnout ze země?
• → co dělá tady?
• pracuje u dědy a tetičky jako účetní (→ špióni jsou dobří v matematice)

Nutné další pozorování.

Zamračil se.

Pořád žádné výsledky. Už nemůžu dál otálet, od zítřka se nezastavím ani na chvíli a odhalování identity toho vetřelce bude mým denním chlebem!

Willi zavřel notes, zamkl ho do nočního stolku a klíč schoval do polštáře.

Hlava rodiny našla Konstantina zkoprnělého pod schody, i odvedla ho nahoru do studovny, nalila mu čaj a nabídla alkohol a kuřivo.
„Děkuji, zůstanu u čaje.“
„Také bych zůstal. Mám tu jen velmi špatný španělský likér a doutníky jsou tuším navlhlé,“ osvětlil omluvně chabou hostitelskou situaci. „Nesete dokumenty?“
„Jistě!“ Kvapně odložil thé. „Omlouvám se za zdržení, chtěl jsem nejprve kondolovat vaší paní.“
„To je od vás laskavé,“ odpověděl pan Sternbach. „Bude to trvat, ale nakonec zase povstane jako fénix z popela...“
Konstantin němě zíral, nejist si etiketou v otázce bájného ptactva.
„To nic,“ mávl rukou. „Opravdu vám nenabídnu likér ani doutník?“

Po vyjádření nejupřímnější soustrasti rád vyhověl přání milostslečny o procházku. Venku bylo stále hezky, hrozící podzim si cestu ušlapával pomalu.
Nejpříjemnější pohled ale nepochybně skýtala Karoline. Její přítomnost mu byla potěšením i nesnesitelným utrpením. Možná to bylo rozmluvami o smrti, možná pro něj již příliš dlouhou abstinencí, možná tím nenávistným Konstantinovým pohledem v hale Sternbachova domu. Byl neodolatelný, když se zlobil. Ale nemělo to být.
Dívka po jeho boku stále něco povídala, když ji (na příhodném místě beze svědků) vzal za předloktí a otočil tváří k sobě.
„Teď vás políbím.“
Než by stihla vyslovit námitku, sklidil skutkem, co slovem zasel.

„Vždycky jsem myslel, že mě přežije.“
Majitel oděvního podniku Werner procházel mezi látkami. Každou promnul mezi prsty, prohlédl, pak znovu uhladil do dokonalosti. U drobného květinového vzoru na světle žlutém podkladu se zastavil nejdéle.
„Zajímalo by mě, v čem ji pohřbili. Jestli tam někdy nosila šaty ode mě. Žluté byly její oblíbené.“ Uhladil látku a posunul se k další. „Ale to už je opravdu hodně dávno.“
Madam Dvorak nejistě přešlapovala na druhé straně stolu. Zavolali jí od Sternbachů a před chvílí sdělila zprávu o smrti svému zaměstnavateli. Nebyla si jistá, co dělat dál. Pan Werner si ale naštěstí vystačil sám.

Než stihl Konstantin odpovědět na dotaz o Antoinově umění práce s jehlou, rozezněl se domovní zvonek a Lina Sternbachová ztratila zájem o konverzaci. Přiskočila ke dveřím a otevřela.
„Monsieur, vy jste dorazil!“
„Mademoiselle, nemohl bych nevyjádřit soustrast. Vím, jak se vaše maman a vy musíte cítit. Vypadáte ovšem výborně i ve smutku.“
Konstantinovi se z tváře vytratila veškerá barva. Vztek, který se ho zmocnil, téměř nedokázal krotit. Nebyly to ani tři týdny a on už měl náhradu!
Když si ho všiml Antoine, kysele se usmál. Jediný záblesk skutečného citu. „Monsieur,“ kývl mu na pozdrav, ale do očí se mu nepodíval.

Sotva vkročil do domu, zpoza rohu vyšla slečna Sternbachová a zklamaně ho pozdravila.
„Dobré odpoledne, slečno,“ odpověděl a neubránil se výrazu podrážděného údivu.
Zjevně si uvědomila svou nevychovanost, protože přispěchala s omluvou následovanou vysvětlením. „Zemřela maminčina matka.“
A tomu se tak culíš? Vídeňáci jsou blázni! „Upřímnou soustrast. Zajdu za paní Sternbachovou a také jí pokondoluji.“
„To ne!“ vyhrkla. „Tedy, je to od vás hezké, ale právě za ní jde pan Roche.“
Konstantin náhle pocítil nepřekonatelnou touhu vyskočit oknem zpátky na ulici.
„Není skvělý? Už poslal kondolenční lístek, vlastnoručně psaný, a teď jde ještě osobně! A věděl jste, že umí vyšívat?“