Vídeňská krev (originální fandom)

„Cesta byla strašná,“ řekla Aneta místo pozdravu a vystoupila z automobilu. „Vlaky už jezdí v každé druhé vesnici, ale nějaký skutečně potkat je zázrak.“
„Už jsem se bála, že mluvíš o mém řízení,“ ozvalo se od volantu.
Aneta krátce objala Alexandra, jenž se dosud nedostal ke slovu, a konspiračním šeptem ho zpravila o stavu věcí: „Jezdí jako ďábel. Nedivím se, že s ní Lině vždycky bývalo špatně.“
Její veselí propadlo do vědoucného ticha.
„Hlavně že jsi dorazila.“
Přikývla.
„Pomůžu ti s kufry.“
„Má jen brašnu,“ poznamenala Nora.
Jako by se ochladilo. Zvedl obočí.
„Za tři dny se vracím na Moravu.“

Od chvíle, co pro velkou lásku opustila všechny své blízké, plakala desítkou různých způsobů. Tiché slzy stesku, hořké slzy ponížení, zajíkavý nářek zlomeného srdce.
Sladký pláč úlevy, když pochopila, že se vrací domů.
Stovky slz jako cena za špatná rozhodnutí, stovky slz a dítě pod srdcem, které nedovedlo zastavit odchod svého otce.

Když zpátky ve Vídni poprvé uviděla Konstantina, rozhodla se znovu. To proto ji Antoine nemohl milovat. Nedokázala si připustit jiný důvod. Nemohla. Ta zrůda v mužských šatech zaplatí. Už žádné slzy.
„Udělal jsem vám něco, Karoline?“
Jeho strach ji naplnil radostí, jež téměř zakryla ostrost bolesti. „Úplně všechno.“

Tetička, Alexandr a Nora seděli v salónu. Rokovali.
„Judita ji tady nesnese, to je bohužel fakt,“ povzdechl si Alexandr. Obě dvě byly jako jeho dcery. „Snad se brzy usmíří, ale…“
„Co se dá dělat,“ utnula nářek Beatrix. „Nastěhuju se ke Sternbachovým a dohlédnu na ni.“
„Myslíte, že je to ještě potřeba?“
Tento pokus o odlehčení tíživosti chvíle se setkal s nepochopením.
„Toto není čas na žerty,“ odsekla tetička. „Zrovna vy dva byste si z celé té… nepříjemnosti měli vzít příklad. Víte dobře, s kým se stýká Juditka?“
Alexandr se pousmál. „Bezpečnější známost bychom si pro ni asi ani nemohli přát.“

„Kde je Roche?!“
Dotazovaný sdílel pocity dotazující, cítil ovšem jistý diskomfort z jejího bojovného tónu. Madam Dvorak nebyla ostatně nepodobná valkýrám – myšlenka, kterou si založil do hluboké škatulky „k psychoanalýze“.
„Dle mých informací na cestě z Evropy,“ odvětil doufaje, že tato odpověď bude dostatečnou kotvou vznikajících vášní. Nebylo tomu tak.
„Proč ho nikdo nezastavil?!“
„Madam pochopí,“ – jako v hypnóze couval ke dveřím, ačkoli věděl, že pravděpodobně nebude napaden – „že jsem byl najat, abych přivedl milostslečnu. S tím pánem jsem se nesetkal.“
Na to už neřekla nic. Loď se zastavila.
Pan Fehér vydechl. Na některé případy už si opravdu připadal starý.

„Vy jste našel naši Linu?“
Ferenc Fehér, soukromý detektiv zvyklý na ledasco, stihl jen přikývnout, než se madam pustila do dalších proslovů.
„Tak má po tom svém velkém flámu!“
Kdyby dostal příležitost, zmínil by, že slečnu Sternbachovou našel v tmavém podkrovním bytě bez vody a topení, hladovou a skoro bez prostředků. Úplně samu.
„Okradla vlastní rodiče! Mého bratra to málem stálo život!“
Madam náhle zmlkla. Její výraz přešel do upřímné starosti.
Tak přece aspoň něco, pomyslel si.
„Je v pořádku?“
„Ano...“
„Je tady?“
„Ano, ale...“
Vrhla na něj ostře tázavý pohled.
„Je těhotná.“
Blesk překvapení vystřídal hrom rozhořčení. „Sodoma Gomora!“

Madam Dvorak neměla ráda ženy. Neměla je ráda v jakémkoli množství, odpor pak chovala především k ženským davům. Jakožto královna kurníku nesnesla pohled do běžného ruchu slepičárny.
Před okamžikem se vrátila z ženského klubu, kde na přímluvu švagrové šířila svou životní moudrost a podnikatelské wissen-wie. Zvažovala, že se za tento výkon odmění něčím ostřejším, kupříkladu černým čajem.
Stála u okna, uvažujíc o dekadenci takového nápadu, když se ozvalo zaklepání.
A pak otevření dveří.
A zakašlání?!
Po velkoprůměrové piruetě nalezla ve své kanceláři muže.
„Madam.“ Nepostřehnutelný úklon hlavy. „Mé jméno je Fehér, soukromý detektiv. Přicházím se zprávami o vaší slečně neteři.“

Tož tady.

Věci se uklidnily. Sternbachovi se probrali a pustili se na výpravu za záchranou zraku svého jediného syna. Konstantin se zastyděl, že si Williho potíží nevšiml dříve, trávil s ním tolik času! Madam Dvorak přestala hrozivě pochodovat po provozu a v Juditě a její paramour našel příjemné společnice pro odpolední procházky. Angažovali ho (jako sboristu) v dalším operním kusu. Všechno do sebe zapadalo. A pak se vrátila Karoline.
Když doma nikoho nenašla, přišla za tetičkou. Zastavila se v otevřených dveřích Konstantinovy kanceláře, jednu ruku ochranitelsky na outěžku.
„Antoine mi řekl, co jste zač.“
S posledním slovem se v jeho duši setmělo.

V parku se rozplácla rovnou na trávník. Hned litovala, včera pršelo, ale už se nechtěla zvedat. Její společnice po zvážení povětrnostních podmínek pod sebe nejprve umístila kabát.
„Nikdy jsem nikoho nepraštila,“ řekla s omluvou v očích i hlase. „Ale ona…“
„Chápu,“ odvětila Violetta a jako mimochodem (Bylo to mimochodem? Juditin vnitřní hlas ječel nadšením) jí položila ruku na stehno. Ticho mezi nimi bylo hlučné, tak jako tráva hrozně mokrá. Budou se muset zase rychle sebrat.
„Vytrestala se sama,“ dodala Violetta s vědoucím úsměvem. „Jak říkala jedna moje chůva, svobodná a s ježkem v peci si může jít rovnou hodit mašli.“

„Jak to myslíš, že utekla?“ Nemohla tomu uvěřit. Její nejlepší přítelkyně. Ve všech smyslech kromě pokrevního sestra. Slíbily si, že se nikdy neopustí!
„Sbalila si věci, vzala doma nějaké peníze…“
„To není pravda,“ přerušila matku a zavrtěla hlavou. Ne, neodešla, neutekla, neopustila ji! Lina ne! „Proč mi lžeš?!“

Tři noci utopené v slzách se jí vrátily jako nůž vražený do srdce. Lina stála před ní, oči plné naděje. Jako by prosila, ale ne o odpuštění.
„Držte mě,“ spíš vydechla, než vyslovila. Nepochopili ji včas.
„Jak jsi mi to mohla udělat?!“ vřískla a praštila přítelkyni otevřenou dlaní do tváře. Nepomohlo to.