Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Olomoucká parta hic se konečně vrací do děje! Narazte sudy!
Aneta byla jako na trní. V domě se sešla celá rodina včetně jejího otce, v kuchyni vypomáhala služka od sousedů a ona celý včerejšek strávila výběrem výběru z hroznů. Maličko to přepískla. Jakou oslavu uspořádá, až se narodí jejich první vnouče? Nemůže za svého otce, musí se zapít!
„Jsou tady!“
Aneta se povzbudivě usmála na Linu, která se celé dopoledne ošívala. Co na ni řeknou?
Čas na úvahy je pryč, pánové Stern, Sternbach a Sternbach mladší vcházejí do dveří.
Aneta se zarazí hned v první chvíli, ve Wilhelmově tváři poznává, že se snaží skrývat hněv. Na Linu se ani nepodívá.
Poslechne Fehérovy rady, musí Karoline Sternbachové, ubohé svedené dívce s nevinnýma očima, vzít moc, kterou nad ním má. Útočí na něj, protože si myslí, že je sám a nemá ho kdo bránit.
Učiněné rozhodnutí ale nepřehluší strach, nezničí úzkost. V rodině svých hostitelů tuší náklonnost k neobvyklému. Je si skoro jistý, že by ho neprozradili.
Skoro jistý. Skoro jistý.
Musí si být jistý!
Je si JISTÝ!
Ale svěřit jim klíč k sobě samému? Ještě nikdy o tom s nikým nemluvil. Snad jen Dima něco tušil… A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Konstantin tehdy svému manželovi jeho domněnky potvrdil...
Přiznám se bez mučení, že se mi nepodařilo dohledat, zda by Konstantina v případě prozrazení čekalo reálné nebezpečí z hlediska zákonného. Zatímco homosexualita je jasná a řešila jsem to ve svém prvním vídeňském příběhu, zjistit, jak to bylo s lidmi, kteří se „vydávali“ za opačné pohlaví (kam by zapadali z dnešního pohledu jak cross dresseři a drag performeři, tak trans lidé), jsem neobjevila. Takové zákony s různými tresty existovaly například v Británii nebo v USA, tedy v Rakousku nečekám progresivismus, ale konkrétní informace nemám. Proto jsem si dovolila ponechat nebezpečí coming outu vágnější právě i s tím, že žádná z mých milovaných postav by na policii prostě nešla (ne, ani tetička). Napadne vás asi, šla by Karoline? A já řeknu... v této chvíli ví Konstantin více než čtenář a má důvod se domnívat, že se to nestane.
Konstantin byl v Rusku ženatý, potažmo vdaný, už jsem o tom a jeho manželovi jednou dokonce psala :).
Dva páni, Fehér a Volkonskij, stáli na nábřeží a krmili labutě.
„Chce, abych odjel, jinak prozradí... to, co o mně ví,“ vyhnul se nevyslovitelnému.
„Hm,“ zabručel Fehér a hodil do vody další hrst. „Chcete utíkat? Nebo věříte, že se za vás přátelé postaví?“
Konstantin se odmlčel.
„Proč mi pomáháte? Nemám vám ani jak zaplatit.“
Detektiv místo odpovědi z vnitřní kapsy saka vyndal fotografii a podal ji Konstantinovi. „Moje nebožka žena.“
Měla husté tmavé vlasy, široký úsměv a ostré, aristokratické rysy.
„Víte, jak jí říkali, když byla ve vašem věku?“ Významně se na něj podíval, než doplnil odpověď. „Monsieur le lieutenant.“
Pro jistotu shrnu, co bylo vlastně řečeno (i pro kontrolora): paní Fehérová byla trans žena. Pochopitelně v té době bez jakýchkoli lékových nebo jiných terapií, ale jako žena žila a asi i docela spokojeně. Pan Fehér i kvůli této zkušenosti poznal, že Konstantin je taky trans, a rozhodl se, že mu naprosto nezištně pomůže.
Konstantin sedí ve svém pokoji, jediném, jenž mu aspoň trochu patří, jediném v celém světě, a leští si boty. Jedny i druhé. Hnědé s tkanicemi, černé lesklé s knoflíky. Ty druhé koupil do opery. Ani do jedné z nich už je nevynese. Jeho velký sen – v troskách. Ale pořád tu je a pořád ho znají jako pana Volkonského, muže, jako je každý druhý.
Odloží svůj černý pár a ještě jednou pročte lístek, který mu poslala jeho mučitelka:
Odejděte z Vídně a odvolejte detektiva Fehéra. Neodejdete-li, všem řeknu, co vím.
List roztrhne na dva, pak čtyři kusy. Lépe budou slušet ohni.
Pokud by vás zajímaly ty boty, v této době mohly vypadat například nějak takhle (brát s rezervou, o pánské historické módě toho příliš nevím).
Nora vyšla ven, jakmile pod oknem zaslechla zvuky utichajícího motoru.
„Vy jste ji odřely!“ Pohledem i doteky prstů zkoumala škodu na karoserii, když z automobilu vystoupila Judita, ani se nezastavila a vběhla dovnitř.
„Kam běžíš?!“
Na ulici zůstala jen s podezřele tichou slečnou.
„Co se stalo?“ vypálila bez pozdravu.
Pokrčila rameny. „Do cesty nám vběhla srna.“
Nora se prudce nadechla. Otočila se ke vchodovým dveřím a vběhla za Juditou. Čekala na ni, padla jí do náruče a rozplakala se.
„To bude dobré,“ šeptala jí a hladila ji po vlasech.
Možná, že Juditě nedala život, ale jejich srdce byla jako jedno.
Čtenář už ví, že Judita nepláče kvůli nějaké blbé srně na silnici, ale možná kvůli jiné blbé srně za volantem :D.
Slunce se rychlým tempem blížilo obzoru, když konečně přesedly na přední sedadla a vyjely k Vídni.
Judita se nedovedla bránit širokému úsměvu a každou chvíli se zasněně dívala na Violettu na pozici řidičky. Pořád tomu úplně nedovedla uvěřit. Stačilo říct!
Blížily se k zatáčce.
„Už se těším, až za mnou přijedeš do Berlína.“
Juditino srdce se prudce sevřelo.
„Ty odjíždíš do Berlína?!“
Zatáčkou plynule projely, Violetta otočila hlavu doleva, aby odpověděla.
„Pozor! Srnka!“
Trhla volantem do strany a sjela ze silnice. Zastavily.
„Jsi v pořádku?“
„Odjíždíš do Berlína?!“
Úsek častých nehod překonaly bez zranění. Ty další stále pluly v nejistotě.
Chvíli jsem uvažovala nad tím, že prostě vrazím auto do vlaku, kde jede parta z Olomouce a skončím fandom jednou pro vždy, ale brzy mě to přešlo :D.
A technický detail, stará auta měla sedadlo řidiče vpravo, protože vlevo se jezdilo (v Rakousku do roku 1938), takže Violetta se na Juditu podívá opravdu doleva.
Na porcelánovém podnose voněl štrúdl. Na stole vedle něj stála kávová konvice, mléko a cukr. Host dorazil, společnost zasedla.
Madam Dvorak právě pohoršeně opakovala, jak strašné věci se jen tak pro nic za nic dějí slušným lidem. Pro jednou neměla na mysli svou neteř, která seděla sama tiše v křesle.
„Je to nepříjemná záležitost,“ poznamenal pan Fehér, když mu bylo dáno slovo. „Jsem ale na stopě toho člověka a udělám vše, co je v mých silách, aby byl dopaden.“
Nejmladší členka dýchánku zbledla.
„Lino, proč nejíš? Ta jablka nejsou otrávená!“ zaláteřila madam bez špetky poznání.
Vážený host si nalil kávu.
Slunce příjemně hřálo přes bílá oblaka na blankytu. Judita to sledovala zpod přivřených víček, opřená o sedačku se lenivě bránila spánku.
„Ten film je rozdělený do kapitol, jako kniha,“ vysvětlovala právě Violetta. Seděly spolu na zadních sedadlech auta, tak blízko, jak to jen mezi dobrými známými šlo. „Když se budu režisérovi líbit, budu mít jednu kapitolu jen pro sebe.“
„Vyberou tě. Líbíš se všem.“ Judita zavřela oči. Teď nebo nikdy. „I mně.“
„To já přece vím,“ odvětila. Její hlas zněl jako řeka.
Otevřela oči. Uprostřed odpoledne se na chvíli zastavil čas. Pak se obě pohnuly.
Její rty chutnaly po malinách.
Z jiného úhlu se dnes podíváme na loňské drabble Ansámbl, kde se Judita poprvé setkala s Violettou.
Když vešla, oči všech byly na malé slečně, z které viděla jen záda a tmavé vlasy pod kloboukem s fialovou mašlí.
„Moc mrká. Na tom budeme muset zapracovat.“ Tyhle rady z minulého století…
„Trochu kulatá, n’est pas?“ neodpustil si Henri. Sepsula ho ostrým pohledem. Moc dobře věděla, že ho jeho poslední známost opustila kvůli řezníkovi s pořádným pupkem. A dobře udělala!
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ odvedla pozornost na sebe a počkala, až se dívka otočí čelem k ní. Byla roztomilá, s velkýma tmavýma očima, pořád trochu dětská, i když oblečená jako dospělá žena. Usmála se na ni. „Mluvíš taky?“
Detektiv Fehér na dveře maličkého nájemního bytu pana Volkonského zaklepal jednoho červencového večera. Pozval se dovnitř a posadil se na jedinou volnou židli. Konstantinovi pokynul, aby usedl na postel. Absurdita tohoto postupu ho odzbrojila. Poslechl.
„Pane Volkonskij, dostala se ke mně jistá informace.“
— Odkud to vím? Milý pane, já mám uši všude. Naslouchám hlasům lidu, dalo by se říct. (řekla mu madam Dvorak toho odpoledne [Byl okouzlen.])
„Ano?“
„Někdo vás atakuje pomocí anonymních dopisů.“
Konstantin přikývl a přemýšlel, jak toho muže dostat pryč.
„Vy víte, kdo za tím je.“ Nebyla to otázka. Chvíli se vzájemně měřili pohledy. „Nabízím vám asistenci.“
Detektiv Ferenc Fehér vrací úder! Jo a tetička o těch dopisech ví, protože se Konstantin (nerad teda) přiznal Juditě. Tedy jen o tom, že existují, ne o tom, kdo je posílá nebo co v nich je.
