DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

"Znáte pověst o Zapomenutém králi?" ptá se profesor Grebthagillaz vrátného Demraka.
"Ne? Byl to vládce, který dobyl rozsáhlá území a vytvořil impérium.
Když ale zestárl, litoval svých činů a nemohl je již odčinit.
Pro mnohé však byl nesmírným hrdinou.
Nakonec pomocí svého kádru mágů dokázal sestavit tak mocné kouzlo, že všichni na celé Odrii zapomněli jeho jméno a podobu.
I kdyby stál teď a tady, nikoho by nenapadlo, že je to on."
"Hmmm."
"Tak si říkám, jak moc by bylo nemorální, kdybych způsobil, aby všichni - a hlavně hostinský od Šílence a kuřecího drápu - zapomněli na moji útratu z minulého pátku..."

Máme právo zapomenout na to kým jsme a na chvíli se stát tím, kým chceme být!
Máme právo zapomenout zavřít pusu nebo ji otevírat se zvukovým doprovodem, který dá adekvátní průchod našim emocím!
Máme právo být zapomenuti v prostoru a čase, abychom jím chvíli mohli vládnout!
Máme právo zapomenout na příčetné chování a nechat se strhnout refreshovací obsesí!
Máme právo zapomenout stát nohama pevně na zemi a chvíli se vznášet na vlnách komentářů!
Máme právo zapomenout na vnitřní klid, propadat panice a úpět nad zdánlivými hloupostmi (ve vyšším zájmu)!
Máme právo být zapomenuti, když už jsme se jednou stali sosáky?

První hackerský útok Záhrobního komanda pravdy veden na filantropa, budovatele státu, milujícího manžela a otce tří dětí J. S., z něhož vyklubán kmotr (nikoli novokřtěnce, ale svých konexí a zájmů), tunelář a neplodný kurevník. S. se rozvedl a rozmnožil majetek, neb na zpracovateli pojištěného e-Náhrobku, CGI AppliedAnimation, vysoudil doživotní rentu za způsobenou újmu. Verze ZAKOMPRA se nicméně přes soudní zákazy dala nadále veřejně dohledat.
Ústavní soud dal za pravdu stěžovateli, že má právo být zapomenut (disentní stanoviska řešila otázku, zda nechtěl být naopak vzpomínán), ale na exekutivě nechala, aby toto vymohla.
Nastal čas na založení ZAKOMPRAPRA, Záhrobního komanda pravdy pravdoucí.

Posadili na osamocenou židli jako nějakého Josefa K., pokud by se dobral soudního jednání. Za stolem dlouhým jak předvýplatní týden svita přátel, známých, potkaných…
„Respektuj naše právo být zapomenuti,“ děl pivní kamarád, „že občas potkávám sám sebe ještě neznamená, že ze mě uděláš cvoka!“
„Dyť právě! Byls jenom inspirací!“
„Neodsekávej,“ sykla čarodějnice Róza, „nebo se neznám!“
„Tebe jsem si úplně vycucal… Nic neříkám!“
„A já,“ pravil kolega, „jsem se v kariérním zhrzenci neměl poznat?!“
„Vždyť jsem to psal jak o sobě…“
„Vymaž nás, chlapče,“ pokýval hlavou premiér.

„A mě si taky neber do úst,“ proklál mě pohledem černovlasý židovský mladík.

Procházeli se parkem. Ona, zkrásněná mateřstvím, tlačila kočárek. On, nadějný zaměstnanec patentového úřadu a čerstvě dostudovaný fyzik, podmračen bůhvíjakými myšlenkami, šel vedle ní. V hlavě se mu hádal pokus, jehož výsledky byly nezpochybnitelné, s vysvětlením, které se dosud vždy osvědčilo.
Komu z nich uvěřit? Lenardův experiment jásal: změřil výstupní práci při fotoelektrickém jevu. Rezonanční teorie plakala: nepředpověděla existenci infračerveného prahu. A navíc...
"Hansi, děťátko, neplakej. Houpy, houpy... proč tak trvá, než tě ukolíbám?"
...nevysvětlila, proč fotoefekt nastává hned po osvícení kovu! Takže elektrony nepříjímají energii neustále, jako rozhoupávaný kočárek, ale po porcích!
Vysvětlení fotoefektu rezonancí skončilo právem v propadlišti dějin.

Sinavá dívčí tvář s proraženým spánkem.
Stará rozjitřená rána zas krvácí, pálí jako šlehnutí biče.
Nemůže, nesmí, nemá právo zapomínat.
Přesto se té strašlivé chyby dopustil.
Evžen se vymrští, aby okamžitě vyhnal všechny nájemníky na ulici.
Už je mu jedno, co si pomyslí, co řekne majitel domu, na ničem z toho nezáleží.
Žárovky explodují jako splašený ohňostroj.
Prostorem se rozlije tma.
Rozčilené hlasy.
Bouchání dveří.
Poplašené blikání baterek.
Kvílení a vrčení zblázněných přístrojů.
Pád nějakého těla, bolestný výkřik.
Dům zlověstně duní.
Nepřítel ještě tápe, zatím sbírá sílu.
Evžen vnímá jeho odhodlání, zuřivou touhu dobýt svého, přihlásit se o upřený nárok.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Právo Být Zapomenut.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj, Plávo Být Zapomenut," pozdravila holčička, "co ty tady? Já lozhodně nechci být někde zapomenuta!"
"Tak to si budeme rozumět," pravil host, "já taky ne! Ale všichni na mě zapomínají!"
"Já když zapomenu na hžišti čepičku, máma se zlobí!"
"A co teprve ta čepička!"
"Ta se taky zlobí?"
"Baže! Je z ní ztracenka! Leží někde v blátě a pláče."
"Jako ty?"
"Jako já."
"Ale vždyť jsi velký."
"Jsem spíš mládě, jako ty, proto mě nikdo nebere vážně."
A tak se Viktorka a Právo Být Zapomenut skamarádily.

„Tatínku, Marianně není dobře,“ řekla mi Markéta. Poháněn zvláštním strachem projednou neklepu.
Mariannu nic nepřemůže.

Znám její strach i žal. Nemyslel jsem, že mě dovede překvapit.
Vidět ji schoulenou a roztřesenou je však jak rána do žaludku.
Mariannu nic nevyděsí.

Odpovídá mi až napotřetí, tiše a chraplavě. Všechno se spojuje, její noční můry, temnota a křivda.
„Neporazím ho, Martine,“ přiznává sotva slyšitelný děs. „Patřím jeho vzpomínkám...“
Marianna nikdy neprosí.

Tohle není práce pro rytíře.
A nebude muset začít.

Poklekám, stírám její slzy.
„Až přestane déšť, seberu zbrojnoše,“ slibuji se sebevědomím, které necítím. „Je to strom. Shoří, ať si pamatuje cokoliv.“

"Mistře, chcete abych studoval Temnou stranu?"

"Už dříve jsem měl tušení, a teď jsem si jistý. Chci, abys poznal, co Temná strana obnáší. Prohlédni si svitky. Pokud budeš mít otázky, přijď za mnou. Já sám, jak jsi už poznal, nějaké aspekty Temné strany ovládám. Ale v jednom musí být mezi námi jasno."

Mace Windu se Anakinovi podíval do očí, a při tom pohledu Anakina zamrazilo.

"Studium Temné strany je nebezpečné. Musíš si při něm stále připomínat, kým jsi, vědět, kde stojíš, neodvrátit se od Světla. To je ta základní a jediná vědomost, kterou nemáš právo zapomenout. Pokud zapomeneš, budeš ztracen."

Bedřich, Soběslav II., Konrád, Václav II. (ale jiný, než ten poslední Václav II., aby bylo jasno), Přemysl Otakar, Jindřich Břetislav a Vladislav Jindřich.
Jména, jež pojila krev, nenávist jednoho k druhému (ale zase ne taková, aby si vypichovali oči, kastrovali se nebo se probodávali na prevétu), touha po moci a nárok na český knížecí stolec. Svého času se všichni tihle ctění pánové, bratři nebo bratranci, ocitli na trůně. Jednoho z nich na něj velmožové dovedli rovnou z vězení.
Žádný se však dlouho nezdržel.
V zapomnění upadli víceméně všichni.
Jen jeden si obstaral místo v učebnicích - dědičný český král Přemysl Otakar.