Ze života

"Nemůžeš učiteli říkat do očí, že je debil."
"To jsem nikdy neřekl."
"On tvrdí opak." 
"Lže," zamračil se Ctibor na kantorku. "Nedokážu posoudit jeho případnou mentální retardaci, ale dokážu posoudit jeho neznalost fyziky a nekompetentnost tento předmět vyučovat. Proto jsem ho nazval ignorantem."
"Dobře, neměl bys mu říkat, že je ignorant."
"Proč? Je to pravda."
Upřela oči na dózu instantní kávy. Tak nízko neklesne. 
"Pojďme do kavárny. Zvu tě."
"Ne. Nicméně... něco bych si zakoupit mohl. Za svoje."
Šli vedle sebe, ale ne spolu, do Janovy kavárny.
"Zdravím," usmál se Jan. "Jako vždycky, latté? A co si dáš ty, Ctibore?"

V našem pracovním kolektivu jsem už nějakou dobu byla královnou odpoledních směn. Přesně jsem věděla koho kdy poslat za jakým úkolem, aby bylo včas uklizeno, my mohli jít dřív domů, ale zároveň aby tím netrpěl servis.

Ovšem jsou občas situace, na které se připravit opravdu nedá.

Dorazila jsem o čtvrt hodinku dříve, jako obvykle. Nasát atmosféru podniku mi vždycky pomohlo s přípravou. Dneska těch patnáct minut bylo málo. Zůstala jsem koukat na prázdné místo na pultu.

„Kde je kávovar?“

„Byl tu Pavel, že ho musí odvézt na servis, prý doveze náhradní.“

„Kdy?“

Kolegyně pokrčila rameny, rozloučila se a šla domů.

Se mnou a kávou se to má podobně, jako se mnou a s cigaretami. Obojí jsem zkoušel, jsa přesvědčen o tom, že tyto dvě návikové látky tak nějak nutně doplňují dospělost. Sám sebe jsem si maloval, jak sedím kdesi v Itálii, kam mě vyslali na služební cestu, volám: "Pronto!" a vydechuji dým, zatímco přede mnou leží miniaturní šálek s hořkou kávou. 
Ale selhal jsem. 
Kouřit jsem se nikdy nenaučil, a že jsem to zkoušel opravdu vehementě, pokaždé to skončilo neslavně. 
Pití kávy jsem zkoušel párkrát a její projímavé účinky už zažít nepotřebuji. 
Říkáte, že došla káva?
Vůbec mi to nevadí.

Na dně plechovky se choulí dvě osamocená zrnka a já jsem vděčná za možnost svalit vinu za tu únavu, co cítím, na někoho jiného. Na toho, kdo kávu nekoupil, neprodal, neupražil, nepřevezl přes moře… Na toho, kdo ji hluboko v afrických horách nevypěstoval. 

Únava by měla být neutrální biologický proces.

BY MĚLA

A není. Někdo za ni může. Někdo něco měl udělat, něco dělat neměl, něco udělat neuměl, i když se to měl naučit. Někdo zapomněl. Něco by se mělo změnit. Někdo by to měl změnit.

Ten někdo jsem obvykle já. Ale dnes ne, dnes za to může absence kávy.

Člověk má jednu velkou odpovědnost. Nikdy, za žádných okolností, jí nesmí dojít jídlo pro nás. To ať jí radši dojde kafe. 
Protože opravdu chápe, jaká čest je pečovat o nás, dokonalá zlatavá stvoření, která ji někdy poctí povolením jednoho pohlazení, má obvykle doma kromě moučňáků i zásoby cvrčků, zophobasů a někdy sežene i sarančata. Naštěstí má poblíž zverimex. 
Horší jsou její každodenní nezodpovědnosti. 
Někdy přijde domů pozdě, aniž by nás okamžitě nakrmila! 
Anebo je doma, ale úderem noci není jídlo v misce. 
V tom případě začneme významně čekat u misky, stěžovat si nebo nahlas poletovat. Obvykle jí to rychle dojde. 

Rozeznávat jednotlivá písmenka jsem se naučil ještě před třetími narozeninami. 

Velmi záhy jsem je začal spojovat a když mi byly čtyři, už jsem hrdě předčítal kdeco. Názvy obchodů a ulic, hesla na billboardech, jména v telefonním seznamu.

Svou první průkazku do knihovny jsem dostal ještě před nástupem do školy, protože všechny knížky na poličkách v pokojíčku byly desetkrát přečtené. 

Nejradši jsem sahal po encyklopediích, dobrodružné a historické literatuře. O pár let později přibyly detektivky, thrillery a lékařské romány… 

Z povinné četby jsem přečetl žalostně málo. 

Nikdy jsem nepochopil, čím mě má obohatit Babička, když se v ní děje lautr hovno. 

Blonďatá smršť, sršící energií, které je všude plno. Manažerka celé školy a přilehlého okolí. S každým se zná, všichni ji poslouchají, na všechno má názor. A pořád chce něco objevovat, někam odbíhat...

...na to, že mizí jako pára nad hrncem, už sis zvykla. I na neustálý příval slov, pokyny pro ostatní, zřetelné i přes celé hřiště.

A pak najednou zvedneš hlavu, a nevidíš ji uprostřed klubka dětí ve hře. Ani v dálce na průlezce.

Zpanikaříš.

Najdeš ji po nekonečných pěti minutách v koutku knihovny, ponořenou do slov příběhu, na míle daleko. Hluchou, slepou k realitě.

A víš, že ji nezapřeš.

Ač jsem bývala velký čtenář, Dostojevskému jsem se celý život vyhýbala jak čert kříži. Můj vztah k němu vystihuje obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského, Sám Filla se k obrazu vyjádřil: „… čtenář visí celý zmámený na mučidlech perverzní fantazie.“

Znám dobře tyto stavy, kdy vás kniha (a nejen kniha i film nebo hudba) rozseká na miniaturní kousíčky a vy se několik dní dáváte dohromady.  Přitom musíte fungovat, protože dítě, protože uzávěrky a termíny, zatímco neustále překonáváte pocit, že vaše duše krvácí z tisíců drobných řezů. 

Čím jsem starší, je to horší, a tak v poslední době čtu jen romance a humor.

"Vážená kolegyně," pravila ředitelka gymnázia, "rozhodli jsme se, že byste pro začátek mohla individuálně pracovat s problémovými žáky. Například - Ctibor. Přestavte si, on pohrdá výukou fyziky!"
Nic zvláštního. Takového nějak zvládne.
"Místo práce v hodině si pod lavicí čte!"
Čte? Puberťáci ještě čtou?
"Tvrdí, že středoškolská výuka přírodních věd je příliš elementární a jen ho okrádá o čas. Radši louská nějaký divný brak. Podívejte se sama. Odmítal ty papíry vydat, skoro se sepral s učitelem..."
Vzala je do ruky. Přístup k supergravitaci pomocí supergrupové variety. Kurnik. Musí si fofrem dostudovat gravitační teorie. Nebude ale jednodušší obrátit studentův zájem k magnetronům?

Netopýr je tvor sociální. Sdružuje se v koloniích nebo aspoň staromládeneckých bytech, a na zimovišti také hibernuje po boku ostatních. 
Když jsem tedy skončila u lidí, byla jsem ráda, že žiju. Ale něco mi v životě chybělo. 
Pak mě přestěhovali k novému člověku. 
Po večerech nebo i přes den si mě brávala k sobě. Zalezla jsem pod mikinu nebo pod šátek, uvelebila se a užívala si tulení a tepla, zatímco ona něco četla na monitoru.
Když se mi chtělo, začala jsem se vždycky vrtět, ale člověk vždy zareagovala pozdě. Až po vteřině! 
Co jsem měla dělat, když musíš, tak pustíš.