Ze života

    Nemám ráda kytky. Chtějí prostor, pozornost, péči, správné postupy, morální kompromisy... přitom vůbec nejsou roztomilé, neskládají básně a skoro nic je nejde naučit. 
   Má to jedno překvapivé "ale." Mé chladné vztahy k nim mi umožňují se po patnácti minutách ždímání internetu spokojit s radami anonymních lidí (a nelidí),
a v klidu zasadit rajče, jahodu a petržel do jednoho velkého květníku. Beztak mám jen jeden, a jinak bych to ubohé rajče musela vyhodit rovnou.
  Nemám ráda kytky, takže moje vztahy k nim jsou mnohem méně stresující než ke zbytku světa, stojí mě o tolik méně nervů, a proto je mám ráda.

Tři kilometry jdeš hodinu, a to máš dobrý čas.
Drobně prší.
Vodopád před Inversnaidem hučí, valí se jím záplavy vody. Asi je mokro.
Před hotelem, pod střechou, sedí na betonu Francouz a vaří těstoviny. Když se mu chce zastavovat...
Zamáváš a pokračuješ, jen v chůzi slupneš mandlovou tyčinku.
Teď to začne. 
Nahoru, dolů, prudké schody nebo už je to skála? Útočící komáři; v únoru? 
Můstky, kořeny, bahno, horolezení, na zádech jedenáct kilo.
Po celé věčnosti se pěšina narovná.
Pláže.
Tady často odpočívají lidé, kteří myslí, že mají nejhorší za sebou a chtějí se odměnit.
Po pravdě, teď jsi v půlce.

Naši pečovatelé mají naprosto převrácený denní režim. Je to nezdravé. 
Starají se o nás každou zimu, vyprávěla máma. Tak jsem se rozhodl postarat já o ně. 
Krmičce jsem odebral jídlo, ztuhl, přitáhl nožičky k tělu, schoval hlavu mezi křídla a ocáskem si zakryl bříško. 
Červa jsem NEPUSTIL. 
Za dvacet minut jsem ho dojedl. Podala mi dalšího. Ztuhnout, sbalit se, červa NEPUSTIT. 
Opakovat postup. 
V půl třetí ráno jsem dojedl třicátého, prý „Konečně!” a putoval jsem do boxu. 
Druhý den mě předala jiné krmičce, abych pomohl i jí. 
Za týden mě s jásáním odlezli do zimoviště. 
Myslím, že jsem byl úspěšný. 

Něco napíšu, zveřejním a pak to zase smažu. Loni se mi to stalo jednou, letos už dvakrát. Někdy pak vymyslím něco jiného, jindy ne.

Děje se to z různých důvodů.

Někdy zjistím, že v dobré víře napsaný text není srozumitelný a vyznívá třeba kritičtěji, než měl.
Někdy si uvědomím, že píšu o reálných lidech a jejich osudech - a že bych bez jejich svolení možná neměla.
Někdy mi zpětně přijde, že ta slova nemají duši.
Někdy se mi prostě jenom změní nálada a už se mi nelíbí.

Možná to není správně. Možná mám jenom strach. Ale nakonec… přece stejně všechno pomíjí...

„Dědo, no tak, dědo, zastav!“ volá holčička, šlape na kole ze všech sil, ale stejně jede pomaleji.
„Já se jenom vezu,“ odpoví se smíchem děda.

„Takhle vezmeš mezi prsty tu gumičku, takhle to tam poskládáš a vystřelíš. Třeba paní učitelce do zadku. Ale nesmí tě chytit!“ nabádá děda jen o něco starší školačku, jako by mu bylo znovu deset.
„Ale dědo, to se přece nesmí.“
„No právě.“

„Co škola?“ zeptá se děda chraplavě, najednou mnohem starší.
„Docela dobrý,“ odpoví vnučka.
O rakovině nemluví.

„Přála bych si, abys ho poznal,“ řekne už dospělá žena partnerovi.
„Jaký byl?“
„Šprýmař. A dobrý člověk.“

"Já jsem myslel, že se nebudeme dneska učit, když jsou zejtra už prázdniny," vysvětluje žák, proč už se neuráčil přinést batoh.
"Já myslel, že nebude potřeba učebnice, když jsme v počítačové učebně," říká ten, co ji neměl ani včera v té normální.
"Já myslel, že tady nemusím být, když je supl," zazní od jednoho, kterého chci už půl roku přetrhnout. 
"Já myslel, že to není na známky, když je to skupinová práce," krčí rameny ten, který nechal makat ostatní. 
"Já jsem myslel," začíná další, ale já už jen zvedám ruku, abych ho umlčel. Nechci vědět, jaký blud z něj vypadne.

Nebaví vás koníčky? 
Pořiďte si mazlíčky. 

Slýchávali ze všech stran, 
zdál se to být dobrý plán. 

A tak si v té dobré víře
pořídili tohle zvíře. 

Prý je hodně spavé,
roztomile hravé. 

Realita je však jiná, 
skoro nikdy neusíná. 

Jak pavián pořád vřeští,
až jim z toho hlava třeští. 

Na co nejsou vůbec hrdí?
Že občas dost hnusně smrdí. 

Denně produkuje bobky
a po bytě trousí drobky. 

Přítulné též dvakrát není
a granule neocení. 

Bez laskomin hlady ječí, 
vyžaduje stálou péči. 

Chce to trpělivost kněze, 
do peněz to taky leze. 

Raději měli si pořídit domino, 
než tohle mrňavé uřvané mimino. 

 

"Máme hodinu," přisedla si Stanka k Janovi. "Déle manžel a děti v parku nevydrží, a přijdou pak sem za námi."
"Do té doby budeme hotoví," odpověděl. "Jsem ti k službám."
Otevřel notebook a oba se začetli.
"Začátek není špatný - pro excelentní vědkyně do deseti let od doktorátu, kariérní přestávka nejméně jeden rok. To splňuješ bohatě."
"To ano. Ale píše se tady individuální projekt, a já chci do výzkumného tandemu."
"A co kdybys pak tvrdila, že sis myslela... Stejně ty projekty nikdo pořádně nečte."
"Bohužel, čte. Naivita nebo neznalost, natož dobrá víra, by mi neprošla... Má vůbec cenu ten grant podávat?"

“Přijde doba kdy se slova budou proplétati povětřím. Prorážet mraky a škvařit se na slunci. A tehdy, o časném jaru, bude vzduch obtěžkán mnoha příběhy. Kachny roztáhnou křídla a zasypou je vlastním peřím. Slova budou před půlnocí spěchat na svá místa a když jich dosáhnou, bude to dobré.”

Věštkyně se vyčerpaně sesula k zemi. Svědci jejího proroctví si povzdechli.

“Se mi zdá, že to to děvče zase trochu přehnalo se vzácnýma bylinama.”

“Máš recht, hodíme ji dovnitř, ať se z toho vyspí v teple.”

Jak řekli, tak udělali. A protože proroctví nezapsali, objevilo se DMD jako blesk z čistého nebe.

Ráno vyrazíš nechutně brzy. Čeká tě dlouhý den. Břehy Loch Lomond mají svou pověst.
Nejdeš tu poprvé.
Lesní cesta pomalu stoupá. Mineš rozcestí, kde se můžeš rozhodnout mezi „high“ a „low“ road. Jdeš tou snazší, horní. Peklo si užiješ později.
Asi po čtyřech kilometrech se cesty opět spojí a začne ochutnávka.
Proplétáš se mezi stromy, překračuješ kořeny, opatrně kladeš nohy na kluzké kameny.
A už zase máš společnost. Dohnal tě Francouz.
„Je to tu obtížné,“ povídá.
„To ještě nic není,“ upozorníš ho, „za Inversnaidem je to horší.“
„Doufám, že je hotel otevřený, chci se tam naobědvat.“
Není.
Nechtěl to slyšet.