Ze života

Pořídíme si slepičky! Bude to príma! Domácí vajíčka! Bude legrace! Jsou nenáročné, sežerou kdeco, vlastně nic nepotřebujou. Kurník se objedná z Číny, tamhle ten plácek je ideální místo. Kámoš má seno na paletě, pěkně jim to vysteleme. Máme rezervovaných šest lohmanek, stačí pro ně zajet do vedlejší vesnice. 

Pipinky už bydlí! Děti jsou nadšené! Omeleta z domácích vajec! 

Kurňa, to je smrad. Jedeš z toho záhonu! Ty blbky si zase vylily vodu. Zavřeli jste dvířka? Kuna, kurva! Čmelíci? To si děláš prdel!

Když po roce a půl zdechla poslední slepice, zamořený kurník jsme rituálně spálili. 

Domečková rada obnovení chovu zamítla. 

Slípky bavily na zahradě. Čistění kurníku jsem odkládala dost dlouho, jenže přijde chvíle, kdy už odkládat nejde, protože po otevření dvířek hrozí, že nějaká vykládka postihne vás.

Navíc je větší cottage core sbírat teplá, čistá vajíčka, ne lovit z guána zmazané kraslice hrůzy.

Vyhrabala jsem podělanou slámu, hodila ji na plastové víko, které se válelo před kurníkem. Přinesla jsem čistou slámu a přichystala hrabavým důstojné bydlení.

Když jsem zvedla víko se starou slámou, objevila jsem potkana s ocasem chyceným v železech, který se pod víkem celou dobu schovával.

Zírali jsme na sebe.

Takže se budu muset postarat o další zvíře.

"Nejsem si jistá," sledovala kantorka Ctibora soustředěně pracujícího vidličkou. "Patrně je geniální, ale nezvládá sociální interakce. Že by Aspengerův syndrom?"
"Nějaká porucha autistického spektra to nejspíš bude, ale to musí určit psycholog," kývl Jan a dodal: "Pochybuji, že ho někdy nějaký viděl."
"Počkej! Je na střední a takhle problémově musel působit nejméně od základky. Copak nebyl ani v pedagogicko-psychologické poradně?"
"Co jsem zjistil, nebyl. Tam objednávají dítě rodiče, často na doporučení školy. Oni to nikdy neudělali."
"Nechápu. Proč?" 
"Zavírání očí před problémem? Co by tomu řekli lidi? Pověst nade vše, nejspíš. Jsou to vrcholoví manažeři, vedou síť maloobchodů. Tuším Coop."

"Já už jsem ve tvým věku byla vdaná a měla tři děti."

"To tvoje tetování se mi teda vůbec nelíbí."

"Měl by sis najít lepší práci. Není to tak těžký."

"Vypadáš v tom tlustá."

"A proč nemáme měsíc, kdy oslavujeme heterosexualitu?"

"Nechceš děti? Neboj, to si ještě rozmyslíš."

"Ty jdeš zpátky do školy? A není to zbytečný?!"

"Kdo ještě proboha čte knížky? Je to strašná nuda!"

"A co chudáčci rostlinky?"

"Každý přece máme stejných 24 hodin."

"On ti ubližuje? No to je proto, že se mu líbíš!"

"Nesmíš se toho tak bát!"

"To není žádná deprese, ty seš jenom línej."

"Nekupuj si ty deskovky. Nekupuj si ty deskovky, nebo se z toho zblázníš!"

Na Brnohraní si vezmu jen dva tisíce. Ušetřím a budu mít místo v pokoji.

Do toho knihkupectví se půjdu jen podívat. Maximálně si koupím pátého Dobrodruha.

***

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ta má naštěstí vedla jen do brněnského Bobycentra, přesto dokázala proměnit mé dobré úmysly v kupu zbytečných vět.

Už v knihkupectví v "Té velké přestupní stanici v srdci Čech" jsem nechala jeden a půl tisíce. Knih jsem si koupila pět. Na Brnohraní jsem nechala půl výplaty. Kallax nestačí už od Vánoc.

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Bolí tě nožičky. To ten asfalt. Chceš jít po krajnici, ale uhýbá.
Naštěstí se brzy ponoříš do parku. Míjíš bitevní pole, kde Robert Bruce dostal na zadek. Pak i jezírko, kam odhodil meč.
Žádná víla ti ho nepodává.
Jdeš po stezce vinoucí se vřesem. Pod nohami krásně pruží. 
Zamávají první domečky Tyndrum. A náhle... jsi v civilizaci.
Z vyhřívané vířivky se ozývá hlasitý hlahol. Lidé volají na psy. Řidiči nadávají chodcům.
Hluk.
Jsi jen kousek od hotelu, odpočinku, od jídla. Ale do světa slov se ti nechce.
Přece nemusí každý hned říkat to, co mu proletí hlavou.
Bolí mě nožičky.

"Vy dva se znáte?" vydechla. 
Jan vzdychl. "Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat." Pak oslovil studenta: "Tobě jako obvykle?"
Bez odpovědi.
"Že se ptám." Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
"Medovník mám i karamelový... fajn, klasik. Na čtvrtky?"
Oslovený vzdychl.
"Prosím." Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
"Sedneme si do boxu," kývl na kantorku. "Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo."

Kdysi býval mou ideální představou minimalistický byt v centru Prahy, odkud to nebude daleko do oblíbených klubů a kaváren. A žít sám. Rozhodně sám. Žádné kompromisy, žádné slevování ze standardů, perfektně uklizeno a společnost, jen pokud o ni zrovna stojím.

Dopadlo to tak, že bydlím na malém městě, v domečku sdíleném třemi rodinami, kde se neustále prohání banda dětí, pod nohy se motají zvířata a –

„Do háje, už zas není kafe!“ zařvu zoufale. 

„Dáš si s náma?“ zeptá se Tajiš cestou na zahradu a zdvihne v ruce plný frenchpress. 

Za ním kráčí strigga s čerstvým citrónovým chlebíčkem.  

– vlastně to miluju… 

„Nejsi to ty, jsem to já.“
„Zasloužíš si někoho mnohem lepšího.“
„Ty jsi pro mě prostě moc dobrý.“
„Měla bych si najít někoho, kdo je víc jako ty.“
„Musím teď zapracovat hlavně na sobě.“ 
„Zůstaňme kamarádi.“ 
„Cítím to k tobě jinak, než bys asi chtěl.“
„Teď není ten správný čas, jsem v životě jinde.“ 
„Potřebuju jenom trochu prostoru k nadechnutí.“
„Musím se teď víc soustředit na svou práci.“ 
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“ 
„Prostě jsme se jeden druhému odcizili.“ 
„Jednou mi za to poděkuješ.“ 

Od alibismu po aroganci - slyšel jsem všechno. Už nechci a pevně doufám, že nikdy neuslyším.