Ze života

A potom nebylo nic než tma. Všeobjímající tma prostupující do každičkého jejího vlákna, do každičké smyčky.

Tohle nebyla pouhá nepřítomnost světla, tohle byla prázdnota. Bezčasí naplněné všeobjímající nicotou. A to bylo strašlivé.

Takhle to nemohlo zůstat. Prázdnotu bylo třeba naplnit. Probudit čas!

Ponožka vzpomínala. Vlákny jí jako elektrické impulzy probíhala všechna setkání. Její smyčky se snažily přitáhnout všechny světy, které navštívila. To, co se stalo a teprve se stane napínalo prázdnotu k nesnesení. Ponožka cítila tlaky i tahy, které ji drtily nesmírnou silou, ale vytrvala. Musela.

A tak v jednu chvíli nebylo nic. Pak to třesklo a najednou bylo všechno.

Jsi múza, noční přelud, dávný sen. Jsi skrytá v hlubinách času a obrazů, ale nikdy ne zapomenutá. Jsi krásná a jsi vzdálená, v odlescích ohně se zlehka usmíváš jak obraz v medailonku. Jsi mé první bláznivé zamilování, tehdy skryté za obdiv a touhu po přátelství. Jsi první žena, která mě okouzlila, když jsem ještě ani netušila, že se to může stát. Jsi skutečná a přitom nejsi víc než výplod fantazie. Jsi tady a jsi daleko.

Vzpomínky můžou vyblednout a rozkutálet a poztrácet se, ale ta na tebe nikdy úplně nezmizí.

Jednou bych si přála ti říct… změnila jsi mi svět.

A potom, po všem chaosu měsíce dubna, se probudím s bilanční náladou. Nezapomněla jsem na některého padoucha, na kterého by zapomenuto být nemělo? Nu, to jistě záleží na úhlu pohledu. Kupříkladu Dirk bude usilovně tvrdit, že vynechání starosty Humpála je zcela neodpustitelné. S důrazem na slovo telné. On je ale tele, jak se všeobecně ví… 

Všimnu si ponožky povalující se vedle postele. Psala jsem letos po delší době i bonusy, musím se pochválit. Ovšem že zrovna ponožka profesora Snapea vzbudí takový povyk, to jsem nečekala.

Ještě zavřu oči. Když je znovu otevřu, ponožka tam už není. Přece nebyla doopravdy kouzelná?

Pro chuť hořké čokolády vypustím, že hubnu,
prádlo musí rychle viset, sic zatuchne v bubnu. 

Pyžamo uklidit a přinést ručníky, 
snídaně nebude? Začněme od píky.

Připravuju misku... Co ta hora nádobí? 
co se člověk s uklízením denně nazlobí!

Koukám, že i odkapávač chce očistnou kúru, 
zatím stále bez snídaně - dvě hodiny vzhůru. 

Nakrmím andulky, pak spěchám předsíní, 
proč jen ty ručníky zůstaly ve skříni? 

Cestou jsem zakopla o hračky dětí, 
papírky zmačkané do koše letí. 

Pak ještě narychlo uklidím ponožky, 
snídaně? No jistě! Tabulka čokošky.

Proč ten postup od A do Z mozek nedává?
může za to jistojistě hlava děravá!

 

A potom začne pršet. 
Ponožka visí na plotě.
Kolem West Highland Way se nacházejí někdy běžné, někdy záhadné věci.
Ztracené stanové tyče. Odložená hůlka. Zapomenutý stan v obalu, někomu vypadl při odpočinku.
Sluneční brýle, mnoha značek. Levé sluchátko airpodů.
Plyšáci; jeden doháněl svou majitelku díky facebookové komunitě, která zprostředkovala jeho předávání přes asi pět různých osob.
Platí pravidlo „Leave no trace“. Nálezy je záhodno sebrat a odnést na nejbližší vhodné místo; známý hotel, informační středisko nebo proslulé bistro. Oznámit místo uložení na facebooku.
Ponožka doputuje do Tyndrum Inn. Ubytují ji v sušárně.
Je tam fajn.
Potká tam další liché souputnice.

Potřebuješ stihnout otvírací dobu sportovního obchodu. Pořád nedůvěřuješ svým botám. 
Dvacet kilometrů máš za sebou. Jdeš po značené stezce, poprvé. Obcházíš město.
Most zmizel a je tu brod. Kurnik.
V obchodě máš třicet minut. Zanecháváš loužičky. Vhodné boty samozřejmě nemají. Kurnik.
Doplňuješ zásoby. Tělo prohlásí, že potřebujeme octové brambůrky a jahodové mléko. Vývařovna ti zavře před nosem.
Kurnik!
V hotelu do sebe cpeš brambůrky a zapíjíš mlékem. Tělo je spokojené. Krátké zdřímnutí, večeře, výborná polévka. Je tu i Simon a Francouz, dorazili až po tobě. Je to fajn večer.
Cestou na pokoj zjistíš, že se ti začaly rozpadat boty.
KURNIK!!!

Knihy jí byly přáteli z dětství, převozníky na cestách z reality, první volbou, když život vyžadoval nějaká kategorická rozhodnutí nebo postoje. Vždycky je bylo možné je odložit o pár stran. Pro všechna cizí slova někdy zapomínala na vlastní, prostřednictvím knih žila tolik jiných životů, že ten vlastní opomíjela nebo k němu zaujímala zvídavě odměřený postoj, dívala se na ostatní aktéry, kteří v něm figurovali a nechávala je zajít do krajností, fascinovaná tím, jaký příběh se kolem ní odehrává, aniž by si uvědomovala, že ona je spoluautorem a že tenhle příběh nelze zaklapnout, vrátit v knihovně a půjčit si nějaký jiný. 

Kafe jsem začala pít ve dva a dvaceti, když jsem utlumená prášky hledala způsob, jak při večerní přednášce neusnout. Pokud nedošlo, dávala jsem si ho aspoň ob den. Jeden prášek vyvažoval jiný prášek, ten prášek zase kafe a kafe večer prášek na spaní.

Snažím se brát to s nadhledem. O prášcích vždycky mluvím jako o drogách - dobrých drogách, které mi pomáhají fungovat, když to můj nemocný mozek nezvládá. Nikdy bych je bez souhlasu doktorky nevysadila, přesto mě občas děsí.

Koho ze mě dělají? A kdo jsem vlastně já?

Netuším. Prostě jen doufám, že mi pomáhají být mnou. Zdravou, nedepresivní mnou.

Na světě existuje opravdu hodně nádherných galerií. Mají monumentální schodiště a sloupy, před kterými se sklání i nebe. Chrámy a svatyně všeho, co je krásné, vznešené, noblesní…

A pak je tu vitrína na Palmovce. Jakože v metru. Po pravé straně toho nejzaplivanějšího výlezu. Její obsah se pravidelně mění. Teď jsou tam důmyslné patchworkové květiny. A mezi nimi básně. O tom, jak mluvit s květinami. Předtím ji autorský tým seniorů naplnil koláží z útržků vlastních i cizích děl a životů.

Před dvaceti lety bych si vitríny ani nevšimla. Moje aktuální já si ale pomalu začíná srovnávat v hlavě, co znamená umění.

Dva a půl roku.
250 kilometrů.
Tři a půl hodiny vlakem.

Na začátku mi to tak hrozné nepřišlo, vidět se o víkendu a zbytek týdne usínat jen se vzpomínkami na Tebe. Na začátku jsem nepřemýšlela, jak dlouho to bude trvat. Na začátku mě nenapadlo, že nás jednoho dne každé loučení bude ničit a každý týden vzdalovat.

Po dvou a půl letech z toho šílím a jsou chvíle, kdy bych udělala cokoliv, abychom mohli žít společně - nastěhovala bych se do přístěnku pod schody, komory i kurníku, jen kdybych se mohla probouzet s pohledem na Tebe.

Počítám každý zbývající den. Vydržíme to?