Ze života

Někdy bych chtěla vyprávět náš příběh jako pohádku, i s tím kýčovitým žili šťastně až do smrti. Ale byla by to lež. Kroužili jsme kolem sebe rok a čtvrt jak v nějakém romantickém filmu, oba přesvědčení, že naše city nejsou opětované. Teď jsme spolu, zamilovaní a šťastní, ale to ještě neznamená, že to někdy není těžké.

Někdy si nerozumíme. Někdy mám pocit, že nemáme nic společného, nebo máme naopak společného až moc. Někdy s tebou nechci mluvit.

Nakonec se ale každá bouře přežene a já vím, že líp jsem si vybrat nemohla.

Nepotřebuju pohádkový konec.
Chci naši obyčejnou, nádhernou realitu.

Některé otázky se opakují.
„Jdu v (termín). Co mám čekat?“
Vyvoláš svůj Druhý pohled a píšeš:
„Bude nejčastěji mezi osmi a patnácti stupni. Někdy bude i mrznout, zvlášť v noci. Taky bude přes dvacet stupňů. Očekávej drobný i silnější déšť a vítr, který zvlášť na exponovaných místech bude foukat proti tobě.
Potkáš cestou lidi, s kterými vytvoříš novou rodinu. Budete se navzájem podporovat a povzbuzovat.
Čekají tě zranění, bolavé nohy a záda, puchýře. Budeš to mnohokrát chtít vzdát.
Uvidíš neskutečně úchvatné pohledy, ale taky se budeš plazit bahnem a potácet v mlze.
Celé si to hrozně užiješ.“
Vždycky máš pravdu.

Planeta křičí. Druhy vymírají. Podnebí se mění.

Lidé trpí. Ztrácejí práva, zdraví a životy.

Paradigma se mění. Popíráme to. Zavíráme oči.

Jen proto, že nevíme co dělat. Zmateně tápeme. Nitro nám svírá úzkost, žal a strach.

Problémů přibývá. Máme ještě čas se jim postavit? Nebo už přešla chvíle, kdy nám všechen protekl mezi prsty?

Nevíme. A tak zavíráme oči. Popíráme. Křičíme v nesouhlasu.

Protože změna nás děsí. Nechceme změnu.

My chceme pohádku. Pohádku o tom, že bude líp. Pohádku o tom, že můžeme stále stoupat aniž nám hrozí pád.

Chceme pohádku, ale dostaneme realitu.

A to nás nakonec zlomí.

Zlomí?

Kdo hledá, toho najdou si
až zoubky svoje nabrousí.
Kdo hledá, bude odhalen, 
už není cesty z pasti ven.

Ví přesně co tě zajímá, 
i jaké nosíš spodky, 
co štve tě i co dojímá
a o všem vedou svodky. 

Znaj všechno, o čem tajně sníš,
co chceš, i co ti vadí, 
a hned jak něco vygooglíš
tvůj strýček G. tě zradí. 

Kdo hledá, toho dostanou
a budou krmit smetanou. 
Kdo hledá, tomu dají sníst
co mezi řádky mohli číst. 

Když se svěříš klávesnici
místo papíru, 
nabídnou ti investici
hezky na míru. 

Nákupy zmapuje
sušenka šílená
potom tě stalkuje
reklama cílená. 
 

Všechno začne dávat smysl. Jednou. Až to nebudeš čekat.

Rána nebudou tak těžká, jak se teď zdají. Myšlenky se ztiší a chaos uvnitř pomalu ustoupí něčemu klidnějšímu. Začneš vstávat dřív, ne proto, že musíš, ale protože můžeš.

Postupně si všimneš, že se svět nezměnil tak dramaticky, jen ty už ho nevidíš stejně.

Najdeš rytmus, který ti dřív chyběl. Rovnováhu mezi tím, co chceš, a tím, co děláš.

A jednou si uvědomíš, že jsi nečekala na lepší život, jen sis ho takový udělala.

A to bude ten moment, kdy to všechno konečně začne. 

A teď jsi přesně tam, kde máš být.

Jednoho víkendového dne jsme vyrazili s manželkou a tchyní z chaty do lesa na houby.

Tu najednou narazíme na plačícího hocha věku zhruba mladšího školního. Vyzvíme z něj, že mají s nějakým svým oddílem orientační běh. A jeho tříčlenná hlídka se rozdělila poté, co ztratili mapu. Doprovázíme tedy chlapce do míst, kde tušíme nějaký kontrolní bod.

Tchyně již v duchu plánuje, že v případě neúspěchu vezmeme nalezence na chatu na oběd a odpoledne zpět do civilizace. Toto nakonec není potřeba, brzy narazíme na jednu z organizátorek, které hocha předáváme.

Orientační běžec neúspěšně hledající kontrolní body byl tedy nakonec úspěšně nalezen.

Dav zůstal u parkoviště. Ty pokračuješ dál.
Mineš značenou odbočku do kopce a zůstaneš na břehu jezera, ušetříš tak dobrou půlhodinu.
Na liduprázdné oblázkové pláži potkáš fotografa s prastarým středoformátem. Tady je minulost živá.
Zbývá čtrnáct kilometrů. 
Kus před posledním stoupáním tě dojde další Chodec. Trochu frustrace; toužíš po samotě.
Míří na stejné ubytování, jako ty.
Větší frustrace; toužíš po samotě!!!
Je rychlejší než ty, ale nechceš se ho do kopce pustit. A pak to už jde samo. Kilometry mizí.
Hledáš samotu, ale potkáváš lidi. Se Simonem se příští dny se budete vídat pravidelně.
Taky chtěl samotu.
Našli jste se.

Byla to dobrodružná cesta. 

Packami jsem obratně nadzvedla storpní dvířka klece, která člověk zase zapomněla zamknout. Po stěně jsem seběhla dolů; popoběhla pár metrů po podlaze a nastala složitá část. Sokl pod linkou má otvor pouze pod myčkou. Tím jsem se protáhla, a šla prachem a skrytými poklady ku truhle. 

Ještě se protáhnout zadem dovnitř skříňky, vyskočit do šuplíku a vyšplhat do vysoké nádoby. 

Poklady! 

Tolik vůní! Barev! 

Člověk se vrací domů a koukne do klece a počítá do... čtyř. Kouká pod nábytek, ale poměrně rychle jde najisto do kuchyně a otevírá šuplík. 

"Ty už zase spíš v odpadkovém koši?"

"Mami, my chceme pohádku."
"Tak dobře. Šupky dupky, umýt, vyčůrat a vyčistit zubky."
Po chvíli byly všechny tři postýlky obsazené a začalo vyjednávání:
"Kocoura v botách!"
"Ten je blbej, radši Johnyho Obrobijce!"
"Ne, o princezně! O té na hrášku!"
"Nedokážete se domluvit, takže bude pohádka o elektronu, co jezdil na magnetické dráze."
Děti vytuhly při druhé větě.
Stanka si oddechla. Konečně si bude moct jít číst, co ona sama chce. Usadila se v křesle, když vtom jí na koleně přistála psí tlapa.
"Ty chceš taky pohádku? Jak je libo, poslouchej: Magnetron sputtering of hot silicon carbide target..." 
Pes odpadl okamžitě.
 

Lidé obdivně na nás zírati budou. 
Nad měkkou teplou hebkostí našich kožíšků se budou rozplývati. 
Dohadovati se budou, který druh je nejkrásnější. 
Mžourati na třígramové pipouše budou a styděti se budou zeptati, zda jsou to uši nebo nožky, a na které straně se pod tou koulí chlupů schovává hlavička, a kolik netopýrů na té hromádce je. 
Krmiti nás mnozí zkusí. Červi se jim špatně chytati budou, neboť jsou mrštní a utíkají z pinzety. Hledat správnou pozici jídla budou, až nám nastaví jídlo před čenich. Překvapení budou, jak chňapneme. Na naše zuby obdivně zírati budou a na našíi dravou žravost taktéž.