Ze života

Myslím, že mou situaci důvěrně znáte. Jsem čtenář, ale času, prostoru a sil na čtení radikálně ubylo. Dřív jsem byl schopný sednout si odpoledne ke knize, ale ta odpoledne teď trávím v podobě prolejzačky, animátora, turistického průvodce nebo kuchařky - podle toho, co si okolnosti žádají. 
Také jsem čítával večer, ale uspávání Červenky probíhá za mdlého osvětlení a moje oči už nejsou, co bývaly.
Co zbývá, než čtení ve veřejné dopravě. Začal jsem jezdit do práce a z práce tramvají, protože cesta trvá 25 minut namísto 7, a dá se tak slušně číst. Když přejedu, mám ještě zastávku na čtení navíc.

Snídaně byla mizerná, ale to je tady už podruhé, takže žádné překvapení.
Co tě trochu překvapuje, je Francouz.
V hotelu večeřel, spal na břehu řeky pod ním, v dešti, a ráno si přišel na snídani a ZAPLATIL JI. Chudák.
Všechno má promočené, doporučuješ na další noc ten hotel, v kterém budeš bydlet (a Simon), který je mnohem pohodovější než zdejší nabubřelost.
Sarah asi tábořila na druhé straně řeky, aspoň tenhle plán řekla Simonovi, když ji ráno potkal.
Až šedesát procent lidí, co začnou West Highland Way to vzdá.
Když přemýšlíš, který z vás to bude, zas tak široký výběr nemáš.
 

Stojí na přestupu v metru
ukazuje bratra svého ve vánočním svetru
kandidátky mezi cestujícími shání 
bráchovi chce splnit jeho přání
najít nevěstu, co se k jeho svetru hodí
v tom podchodu nahání ženy a zmateně chodí
sem a tam pobíhá, zvláštně naléhavá
seznamka ve šrumu: hromadná doprava
co asi přesně honí se jí v mysli
takové místo přec otupí smysly
rok 2026 žádá si oběti
lidská mysl řídí se do podsvětí
někdy už se bojím vylézat ven
život je horská dráha, otřesný sen
mám se pak probouzet znovu a znovu?
nový život zažívat?
znova psát drabble?
budem tu zas spolu?
 

"Nakoupit u Jana chlebíčky a koláčky je sice fajn, ale jako zábavný program to fakt nestačí," domlouvaly se pohádkářka a kantorka. "Musíme si napsat seznam, co bychom s nimi mohly dělat, a pak zvolit tu nejvhodnější variantu."
"Tak pro začátek můžou vidět naše laboratoře."
"Nebo si sami udělat krátkou depozici?"
"Anebo si sami snímkovat elektronovým mikroskopem?"
"Ha! Geniální nápad. Nebudeme vybírat nic, protože zvládneme tohle všechno."
"To se... vlastně stihnout dá."
Novopečení kandidáti vědecké práce byli opatřeni návleky, bílými laboratorními plášti, ochrannými brýlemi a rukavicemi a uvedeni do chrámu vědy. Když po několika hodinách vyšli ven, jejich nadšení neznalo hranic.

„Můj typ to je. Je to tmavší brunetka s černejma očima. Navíc má zajímavou tvář, vůbec ne monotónně nudný rysy. Baví mě se na ni dívat! I to jak se hýbe-“

„Ale co ta slovenská sestřička tam od vedle, jak si do ní byl zabouchlej,“

„Tak vždycky jsou kandidátky..“ nechtělo se mi do toho zabíhat, „co ty?“

„Já jich hlavně nesmím mít víc najednou, jakmile se motám kolem dvou, je to ztracený. Nevyjde to ani s jednou, to je osvědčený pravidlo, děje se to furt dokola.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže buď musí být jedna nebo tři.“

„Proč mi čteš myšlenky?“

Ačkoli už dávno nechodí do školy, 
každý den odškrtá TO DO list s úkoly.

Může-li vyhne se přímému útoku,
pod palbou kritiky, upadá do šoku. 

Málokdy dočká se ovací vestoje, 
obsese pořádkem nedá jí pokoje. 

Na srovnání věcí talent, pro systém má cit, 
běží-li vše podle plánu, zachovává klid.

Jakmile jí do fárplánu někdo hodí vidle, 
pociťuje vnitřní chaos, co ji zvedne z židle. 

Každá věc má svoje místo — běda, jak se někde válí, 
vše musí být dokonalé, a tak nikdy nezahálí. 

Nároků je pořád málo, tak na sebe klade víc, 
zdá se, že je kandidátkou na exkurzi do Bohnic. 
 

Slunce prosvítá mezi stromy, poslední paprsky dne. Chvíli bude šero, ale než se naděješ, přihlásí se o slovo první hvězda, zatím trpělivě čekající na svou chvíli. Brzo ji budou následovat další. Vychutnáváš si tu chvíli a pohled na diamantové nebe. Tady máš pocit, že konečně doopravdy vidíš svět.

Oheň potichu zpívá, houkající sova v dálce odpovídá. Tábor spí a tobě dělají společnost jen dva kamarádi, mlčenlivě zahledění do plamenů.

Víš, že ráno budeš unavená, ale chceš si tuhle chvíli užít, dokud z ohně nezbydou jen uhlíky a chlad tě nezažene do spacáku.

Neumíš si představit, že jednou na tábor nepojedeš.

Před dveřmi ordinace se potkají dvě známé:
Slečna Fialová: "Kampak? Kampak? Vstříc světlým zítřkům?"
Paní Černá: 'Mám nakročeno... (Odmlčí se.) ...jen pořád ještě nevím kam.'
"Však vy si ještě zatančíte tango."
'Jen aby to nebylo v pekelné výhni.'
"Proč ty černé myšlenky?"
'Ááále... Dneska si prý uříznu pořádnou ostudu. Psali mi to v horoskopu.'
"A máte tušení?"
'Obvykle po bůčku s kořaličkou.'
"Tak dokud to jde..."
'Mějte se svěže. Už mě volají.'
(Paní Černá mizí v ordinaci. Uplyne nějaký čas. Ozývají se znepokojivé zvuky. Po chvilce ticha vystrčí hlavu pan doktor Pilka.)
Doktor Pilka: TAK KDO JE DALŠÍ NA ŘADĚ?

"Ten grant si rozhodně podej," rázoval vedoucí se Stankou po boku. "Pomůžou ti projektové manažerky. Jsou to sice herdek... dámy, ale vědí, jak žádost sepsat, abys uspěla. No a kdyby ne... nejsme tak chudý ústav, abychom tě nemohli vzít na dohodu. Rozhodně ti zařídíme přijetí do dětské skupiny." Zastavil se. "Tedy dětem, aby nedošlo k omylu." 
Vrazil do zasedačky a zahlaholil: "Vedu posilu. Skoro všichni ji znáte, kdo ne, seznamte se. A máme problém. Zítra dorazí exkurze z ministerstva. Ne vědci, úředníci. Je jim potřeba povědět nějakou pohádku a udělat zábavné odpoledne. Kdo tu chtěl učit?"
Zvedly se dvě ruce.

S kartáčem i chomáč vlasů odložila zase, 
kalhoty jí nejdou dopnout, jak přibrala v pase. 

Nehty má dnes okousané téměř do krve,
rozhodně to za tu dobu není poprvé. 

Temné kruhy pod očima, umaštěný cop,
v jedné ruce kýbl s vodou a ve druhé mop.

Vytahané tepláky a tričko samý flek, 
dneska chce být za dámu, no kdo by to byl řek.

Před vítáním občánků se malá pokadí, 
matka rudá, propocená, nu což, nevadí.

Na pohřeb do šatů ladně se souká, 
pak z kapsy kabátu bryndák jí kouká. 

Navždy, zdá se, s rolí mámy, 
je v kytkách punc "nóbl dámy".