Ze života

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.

Je-li (Hopsa hejsa) plot výše k zemi položený, stane se ti (do Brandejsa) náležitě prodražený.
Máš-li (Skákal pes) pod plotem skulinku, přijdeš o (přes oves) prašule za chvilinku.

Takhle bychom mohli porovnávat naše a psí říkanky (štěkánky), co se našeho plotu a vzájemných sousedských vztahů týče.
Náš nalezenec Andy usoudil, že je-li setrem - Gordonským, měl by se zabývati pernatou zvěří.
Bohužel se odmítl podrobit jakémukoliv výcviku vedenému člověkem (mnou) a rozhodl se pro samostudium.
S nasazením strkal čenich i tlapy pod náš plot, až došlo v sousední zahrádce na bujarou strkanici - cíl uhoniti si slepici.

Zakoupeno sousedovi - 9 kuřiček nových.

Jak nám Raconteurs zpívají, že je mnoho odstínů černé, tak je spousta příchutí ticha. Asi nejvíc na mě působí ticho po koncertě. Do uší se nahrne ticho, co vlastně ticho není, ale spíš úplně slyšitelná prázdnota, co odráží prázdnotu, když se dav před pódiem vytratí, poslední reflektor zhasne, zbyde jen vakuum a technici, co balí aparát. Má to svoje zvláštní melancholické kouzlo, Kolikrát jsem takhle stál u pódia a jen se koupal v té atmosféře, ten pomíjivý okamžik, uši pořád ještě zalehlé, malinko zvonící. A pak je čas pomoct kapele naložit věci do dodávky a moment je pryč. Do příště.

"Jdem spát."
Poslušně se zvedám z gauče a jdu udělat večerní rutinu.
Už ležím.
Brácha, vchází do pokoje. Zhasl a šel si lehnout.
"Nezhasl si v obýváku."
"Běž tam ty."
"Tys nezhasl..."
"Běž tam!"
Obava, že vylezu z postele. Zhasnu a půjdu po tmě zpět, je horší než hněv bráchy, který přichází do puberty.
"Proč jako? Tys šel poslední. A poslední má zhasnout."
"Běž."
"Ne!"
"Mám počítat do tří?"
"Počítej!"
"Jedna."
Nejdu nikam.
"Dva."
Už natahuju.
"Dva a půl."
Mám záchvat breku.
"Dva a třičtvrtě."
Vyskakuju z postele. Srdce až v gatich. Zhasínám a utíkám zpět.
"No vidíš..."
"Tlustoprde jeden!!"

Budete se mnou asi leckdo nesouhlasit, ale moderní školství je taková hodně nepovedená drezura. Nějaké ty zkušenosti z první ruky taky mám. To jsem takhle byl na jedné vejšce, a vyučující na termodynamiku odcházela na mateřskou. A já se nachomýtnul už nevím jak k tomu, že jsem ji nahradil v jejím druhém zaměstnání, učitel fyziky a chemie na nedaleké základce. První půlrok dobrý, sice hodně limitovaný rozpočet a vybavení, ale bavilo. Ale pak přišel nový školní rok a ŠVP a další neskutečné píčoviny. A kladlo se důraz na to, aby se látka prosvištěla, ne aby se pochopila. Tak přišel konec.

Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”

Nejprve přichází vzrušení, když dostanete do ruky nový scénář. Seznámení s ostatními, vyměňování zkušeností. První čtené zkoušky. Zjistíš, kde přidat a kde ubrat. Postupné pronikání do postavy, čím komplikovanější, tím větší výzva pro herce to je.

Pak začíná kolotoč skutečného nacvičování. Kulisy, kostýmy, interakce s dalšími herci. Chodíš domů vyčerpaný, ale přesto šťastný. Piluješ choreografii, dikci hlasu, gesta, všechno musí dokonale sedět.

Vládne všeobecná nervozita. Přichází generálka. Poslední možnost dopilovat chybičky.
A pak samotná šou! Pochyby odpadají, odměnou je potlesk. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát... mnohokrát. A bolestné rozhodnutí, že už stačilo. Derniéra. The show must go on! A poslední zhasne.

When someone yells at you to hold them, there's a great many reasons for it. Could be that they're about to get into a kerfuffle with someone they don't really want to fight but this way they'd save face, being held back. Could be that they're about to be swept by a stream, could be they're about to keel over, drunk. Could be they just want to be held.
I want to say that never have I imagined yelling that at someone because I really want to buy another spider and I shouldn't but that would be a total lie.

Svět se v prdel obrací. Neomarxisti, ušáci a Brusel. Totální likvidace. Probuzených je málo, lidi jsou ovce. Stádo bezmozků. Třeba za covidu. Každej tečkovanej, do pěti let je po nich.
Ale zas tak málo nás neni, na Václaváku minule nejmíň milion! Voní to do tý prolhaný ČT nedají, kdepak. Policejní stát prostě.
A ten Netflix! Lidem jako nevadí, kdo tam hraje? Anglickou královnu prej černoška! A teplá k tomu!
Slušnej člověk si nevodpočne. Měl jsem rád přírodu, ale co se teď děje! Černej čáp s bílým! Dvě čápice spolu! Bordel, tohleto.
Jestli nás Rusko nezachrání, tak konec, sbohem a šáteček.

Žákovskou podepisovala třemi křížky,
myslela, že je to známka punku.
Na třídní schůzky si brala kostým Žižky,
myslela, že je to známka punku.
Dětem oblékala roztrhaný tepláky,
myslela, že je to známka punku.
Na svačinu dostávaly sladkosti a květáky,
myslela že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!
Děti ráno budila v osm hodin,
myslela, že je to známka punku.
Na oběd je posílala do jiných rodin,
myslela, že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!

"Klucí, já se bojím. Držte mě."
"Neboj, brácha už taky skočil. Nic to není."
"Ale já se tuze bojím, co bude pak."
"Neboj, všichni skočí."
hop
...
"Děcka, podívejte jaké krásné kaštany. Vezmeme si tady nebozízek, nůžky a špejle." začínám hodinu Zahradnictví s PŠ2A.
"Vzpomeneme si, jak jsme byli malí, ano. Dělali jste někdy zvířátka? Ne? Tak si to ukážeme."
Beru do ruky nůžky a stříhám špejli tak, abych měla stejně dlouhé tyčinky na jedné straně trochu zkosené.
"A teď ho to trošku píchne, trošku zavrtám, ale nebojte se. Nakonec se mu to bude líbit."
...
Malé stádečko si vyšlo na mýtinku.

"So, I will go here and get... twelve points," they counted. It was going well so far.
"Look at her, she'll end up winning!" said a guy across the table. Everybody laughed. Then they stopped and continued playing the game. Everybody except them. For them, it felt like silence. But somehow, it was too loud. Overwhelming. It was pumping inside their brain. "They," they said. Everybody was quiet, looking at them, confused.
"They, not she," they clarified.
"Oh, okay," said somebody. All of them returned to the game. Everyone except them. Because they knew they would soon be misgendered again.

Světla se utlumují.
Tma.
Jásavý křik.
Aréna se otřásá.
Stále ticho.
Čím víc je ticho a tma, tím více se ve fanoušcích probouzí světlo.
Hluk ticha je přerušen zvukem zapojujícího se reproduktoru.
Tma je přerušena barvami pódia.
Oslňující zář zalije zraky přítomných, tak jako je zalité světlem jejich srdce.
Někteří čekali třináct let. Někteří i déle.
Všechny reproduktory najednou spustí. Rozsvítí se obří obrazovka a začne hrát intro.
Tma i ticho jsou ty tam.
Všichni nadšeně skákají se slzami v očích.
Přichází kapela.
Dav spustí veliký potlesk.
Sál opět zaplní bílé světlo.
Jenom mrknu a stojí tam. Přímo přede mnou.

Nikdy nejste v absolutním tichu. Cítíte, jak vám buší srdce?
Tikot hodin. Závan větru. Hluboký nádech.
Pak se vše přetrhne. Mozek zoufale hledá ztracený zvuk, vytváří si vlastní árii.
Šepot. Syčení. Šustění.
Rozřízneme kost, zasuneme drát a magnet. Krev stéká po spánku.
Ticho tančí ve svých odrazech. Téměř hmatatelné, roste, slábne. Rozšiřuje se, zmenšuje se. Získává obrysy. Ticho křičí a šeptá.
"Slyšíte něco? Musíte se víc snažit."
Napni drát. Zapoj mozek. Upleť z ticha a hluku příběh. Nauč se poslouchat.
Nakresli z frekvencí slova, ze slov věty, z vět píseň. Zas a znova.
Slyšíš to?
To je tlukot tvého srdce.