Ze života

Druhá půlka končí krátce za žebříkem.
Ano, je zde žebřík, ale to tě nepřekvapí. Jen se usmíváš při myšlence na ty, kteří tudy (někdy, zřídka) táhnou kolo.
Je ještě vlhčeji, klesáš , poté stoupáš potokem, který se tváří jako stezka.
Za horizontem začínají vykukovat střechy budov, ale nikdo tu nebydlí. Kromě ruin je zde i bothy, tvůj cíl. Budou dvě hodiny, podle předpovědi počasí se z mírného deště má na čas stát slejvák a ty se tu vhodně naobědváš.
Otvíráš dveře, posouváš stůl i židli, vybaluješ oběd. Udeří druhá a brutálně se rozprší.
Přesně načas.
Norští meteorologové si spravují pověst.

Krásna ľadová plocha sa trblice v svetle zimného slnka. Po chvíli napätého ticha sa ozve vžžžum. A skandovanie striedané so zatajeným dychom. 

Prejde cieľovú čiaru? Alebo zastane príliš blízko? Možno je plocha poškrabaná a tak trenie.. Niektoré ženy nie sú práve známe tým, že by sa pri žehlení ktovie ako dôkladne vyhýbali gombíkom ... Páni nie sú známi vôbec.

Pretože predmet, o ktorom hovoríme, je žehlička. A šinie si to ľadom, jak jej to len jej aerodynamický tvar dovolí. Vyhráva totiž ten, kto toho "vyžehlí" čo najviac.

Žehling. Šport, v ktorom muži i žeby držia žehličku a ešte ich to baví.

Musím se přiznat. Jsem divadelní snob. 
Každá návštěva divadla je pro mne svým způsobem ritus. Líbí se mi právě proto, že je oddělená od běžného života. Že je to večer, kdy se díky slovům někoho jiného můžu cítit noblesně, pomáhat partnerce do kabátu, obdivovat se její garderóbě a později nad sklenkou vína vášnivě diskutovat o tom, co jsme spolu viděli.
Už je to dávno, kdy jsem pozval na schůzku do Studia Dva dívku z květinářství. 
Přišla v legínách.
A navíc při pohledu na mne v obleku protočila oči. 
"Proč sis ho bral, když všichni okolo mají džíny."
Druhé rande neproběhlo.

Moje maminka nikdy nebyla tradiční žena v domácnosti. Důležitá pro ni byla kariéra, v které byla a je velmi úspěšná, a pak naši psi, kteří se měli lépe než já, její vlastní dcera. Možná trochu přeháním, ale ne moc.

Každopáně čas od času chtěla tatínkovi, kterému se občas po takové tradiční ženě zastesklo, udělat radost. To ze sklepa vytáhla žehličku a dala se do práce. Myslela to dobře a většina oblečení skončila krásně vyžehlená, poskládaná a příjemná na dotek.

Jen ta zlatá košile byla chudák citlivá na teplo. Stačila jen chvilka nepozornosti.

A tak moje panenka získala krásné zlaté šaty.

Bude to více než deset let, co jsem si pořizoval svůj první gauč. Měl jsem poměrně vysoké nároky a poměrně nízký rozpočet, takže nezbývalo než spoléhat na Švédy. Původní záměr, že si ho domů i odnesu, jsem musel zavrhnout, ale v pomýlení smyslů jsem nabyl přesvědčení, že ho dokážu sám smontovat. 
Po třech týdnech napjatého čekání konečně dorazil a já se plný odhodlání pustil do práce. 
Ukroutil jsem šroub u zadní nohy.
Levá područka drží na jednom šroubu.
Spáleninu od žehličky, kterou jsem vyrobil na potahu, naštěstí nikdo nevidí. 
Jenom já jsem schopný varování: ZDE NEŽEHLIT přečíst jako "zde vyžehlete".

Mít synka v Americe, kterému se dobře daří, to se každému nepoštěstí. Starý Gaetano Scuretto to štěstí měl. Sousedé z Corinalda mohli závidět, když slyšeli, jak chlapec tatíčkovi posílá podporu.

Syn doufal, že si rodiče postaví dům. Gaetano však nespěchal, jen chodil po putykách a popíjel.

Až se synek i v té Americe něčeho dovtípil. Když po opakovaných dotazech, jak stavba pokračuje, nedostal uspokojující odpověď, peníze přestaly chodit.

Zanedlouho Gaetano poslal synovi na usmířenou fotografii. Průčelí domu, tatíček v okně.

Možná ještě peníze dostal, víc však už nepostavil. 

Dodnes stojí v Corinaldu Scurettův dům: pouhá stěna s okny a dveřmi.

„Už ti táhne na čtyřicet, nejsi žádná mladice.“ 
Tuhle větu nevyžehlí sebevětší kytice. 

„Přes práh bych tě nepřenes, už máš kila navíc," 
lichotí i na druhý den ten "mládnoucí zajíc."

 "Už šedivíš, stáří klepe," potěší mě do třetice.
Nevíte, kdy uzavíraj nominaci na světice?

„Už se zase balzamuješ proti vráskám, miláčku?
Vždyť to nemá žádný efekt." Odseknu: "Drž klapačku!"

„Máš tu zase pěkný bordel, nezdá se ti, drahá?"
Už si chystám tupý předmět, marná lásky snaha.

„Měla bys dát dětem jíst."
„Tu máš recept, umíš číst!"

"Maminka má dortík lepší", je poslední kapka, 
zabila ho před vytřením podlah, konec, klapka. 

My netopýři velcí máme velkou trpělivost.
Obýváme tubusy dálničních mostů, nad nimiž burácí lidské pojízdné úkryty. Tyhle zvuky jsou docela hluboké a jsou nám tak nějak putna. 
Zvládneme tedy i určitý typ lidských shromáždění, kde naopak lidé vytahují špunty do uší, protože reproduktory prostě MUSÍ být na hranici rizika ztráty sluchu a z kočárků vztekle štěkají ratlíci fistulí. Ti naštěstí moc nechodili do naší haly.  
Nás zvuky moc neobtěžovaly, dostali jsme welcome meal, byli jsme jen ke koukání a lidi šišlali na náš box a hladili kolegy rezavé. 
Pak dorazila média. 
Focení?
Jak pózovat?
Odlet! 
To máš u mě schovaný! 

Byl jeden elektron, co odešel do světa. Roky pracoval ve fotonásobiči a množil elektrony, ale těšil se domů, do magnetronu. 

Vrátil se a zjistil, že všechno je jinak. Magnety pořád stejné, v komoře pořád argon a terč stále titanový, ale jiné naprašování. Místo, aby elektrony jezdily po magnetické dráze neustále a cestou ionizovaly argon, startovaly ve velkých skupinách, rychle tam a zpátky. 

Jednou udělaly skupinu tak velkou, že přepálily nožovou pojistku. 

A tak musel přijít elektrikář, vzít žehličku, pojistku vytáhnout a dát tam novou. A vynadal vědcům, že musí ubrat, protože když je elektronů moc, tak zlobí. Stejně jako vy.

Každý člověk si na začátku svého prvního vážného vztahu představuje, jak tahle idyla nikdy neskončí. Miluje, obdivuje, obětuje, vzdává se. Věří, že to, co cítí, už bude cítit navždy, a doufá, že ten druhý to má stejně. Že jejich společná budoucnost bude slaďárna velkoplošného formátu, ve které by se nestyděla účinkovat ani Julia Roberts. 

Jenomže každé hormonální McFlurry plné maršmelounů a lentilek se jednou vypije, sladkost v ústech zhořkne, opojení vyprchá a v ruce zbyde prázdný kelímek, který hodíte do koše a půjdete to zajíst čtvrtlibrákem se sýrem.

Protože láska není jen jedna.

A v životě nejsou jen romantické komedie.