Příliš krátká neděle

Andrew neměl vernisáže nijak zvlášť v lásce. Neměl rád pozornost novinářů, kteří se více než o obrazy, které dělal, zajímali o jeho osobní život. A pak taky ty jejich věčné otázky, proč dělá série stejných obrazů a kolik to muselo dát práce.
Na poslední výstavě nedala novinářům spát stěna pokrytá tisky s různě barevným hmyzem.
„Co jim je do toho, jak dlouho jsem na tom strávil," stěžoval si Andy Nickymu.
„A představ si, jak by se tvářili, kdyby zjistili, že využíváš dětskou pracovní sílu?" narážel Nicky na jeho synovce, kteří vždy byli nadšeni, že jim Andy dovolil, aby mu pomáhali.

Andy vklouzl k Nickymu pod přikrývku a přitulil se k jeho nahému tělu. Nicky propletl prsty své prsty s jeho.
„Mohli bysme jet někam do Evropy," navázal Andy na předešlou konverzaci.
„Vzpomínáš tehdy na Řím?"
„Velmi dobře. Hlavně na to, jak jsi nablil do kašny. To byla ostuda."
„To už jsou tak čtyři roky? Jak dlouho jsme vlastně spolu?"
„Asi tak osm nebo devět," zamyslel se. „A to jsem si myslel, že to bude sex na jednu noc," pousmál se Andy a otřel se rty o jeho krk.
„Hm, já jsem u tebe měl bydlet měsíc, pamatuješ?" zasmál se Nicky.

Charles se s Adeline v tichosti rozvedl a jak bylo domluveno, odstěhovala se za Andym do San Franciska pod záminkou ozdravného pobytu. Opravdu se jí velmi ulevilo. Do tváří se jí vrátila barva a začala znovu žít.

Do kina spolu chodili sami, jelikož Nicky Hollywoodem pohrdal. Zrovna dávali Prince a tanečnici. V hlavních rolích hvězdy Victoria Tracey a Anthony Mancini.

„Victorii to sluší," prohodila k němu Adeline.
„Jo, má hezké šaty," zhodnotil Andy.
„Já si ji představovala bez těch šatů," pošeptala Adeline Andymu do ucha.
„To já Tonyho taky," pošeptal jí do ucha Andy a potutelně se na sebe usmáli.

Andrew se probudil se strašnou kocovinou. Hlava mu třeštila jako nikdy dřív.
Zastávka. Na vedlejší lavičce spal Nicky. Prašná silnice, oprýskaný obchod se smíšeným zbožím, bíle natřené baráky jeden vedle druhého.
Do obchodu a z obchodu vcházely paničky, které na ně opovržlivě shlížely.
Za chvíli se probudil Nicky a začal nadávat na kocovinu i na tu díru, kde se octli.
Dopoledne proseděli na zastávce naproti a čekali na autobus zpátky do města.
„Pánové, kam jedete?" zavolal na ně chlápek který zastavil u krajnice. „Autobusy tady jezdí jen ve všední dny. Nasedejte, zavezu vás do města," řekl a ukázal na korbu.

Kamarád Will je zval do Mexika, že je tam levno.

Mexiko znamenalo vedro, otravný hmyz a vlhko v deštných lesích. Všechno tohle Nicky upřímně nenáviděl, ale dobré jídlo, alkohol a doutníky to vyvažovaly. Andrew využil nových námětů pro své fotografie.

S Willem zašli jednou do baru na mezcal.
„Dáte si místní specialitu? Je uleželá v dubových sudech s červy."
Na bar přistály tři panáky. Andrew svůj zvedl a pochybovačně pohlédl na obsah: „Myslel jsem, že červi byli v tom dřevu."
Will mezitím svůj panák vyklopil do hrdla i s pevným obsahem.
„Ani kapka nazmar," poznamenal Nicky a odsunul svůj panák.

Malá galerie byla přeplněna k prasknutí. Ti co přišli na poslední chvíli se mačkali v otevřených dveřích. Víno teklo proudem. Naplněné sklenice se posílaly od středu dál, aby se dostalo i na zadní řady.

Nicky Arthur recitoval ze své nové sbírky:

„...hovno." Končí první sloka za hlasitého aplausu.

„...zmrdi." Na konci druhé sloky je zřetelně slyšet až na ulici.

„...pinďoury!" Odrecitoval třetí sloku.

Na čtvrtou již nedošlo. Fízli rozháněli dav a za hlasitého bučení posluchačů odvedli autora pryč.

...

„Andy!" zvolá hlasitě Nicky a vzbudí Andrewa, který usnul v křesle. „Zabásli mě za obscénnost a kažení mládeže. Naštěstí mám vlivné kamarády."

Do bytu se musel protlačit skrze odložené batohy a kufry. Vzápětí atakoval jeho uši hlasitý hlahol mnoha hlasů.
Nejprve prošel kolem koupelny, kde ve vaně naplněné po okraj pěnou popíjely šampaňské Jeanette s Carmen.
V obýváku bylo vydýcháno, zakouřeno a taky trochu přeplněno. Na stole stála hvězda večera - Nicky Arthur a recitovala svým obdivovatelům novou báseň.
Andrew se jen pousmál. Nicky mu nikdy nedal dopředu vědět, že přijedou kamarádi. Teď už ale vědel, jak na to. Ze dřezu v kuchyni si vylovil láhev šampaňského, vykroutil korek a napil se přímo z hrdla. Nickyho levičácké kamarády prostě nelze dát za střízliva.

Byla vlahá letní noc, měsíc byl téměř v úplňku a tak i v chudé čtvrti Castro District bylo vidět. Z otevřených barů sem tam uniklo několik jazzových tónů. Ulicemi se potácely trosky zmožené životem, alkoholem a drogami.
Andrew a Nicky se pomalu ubírali k domovu. Vychutnávali si vzájemnou blízkost a cítili se nadneseni nad všemi světskými problémy. Beze studu se vedli všem na očích za ruce.
„To za nás nešlo," zamumlal si pro sebe muž kolem padesátky, který je snad s trochou závisti pozoroval.
Andrew si pomyslel, že dnes to taky nejde, ale Nickymu je zkrátka jedno, co se smí.

Dopoledne pročíslo nelítostné vyzvánění telefonu. Andrew se probral z kómatu a po chvíli váhání zvedl sluchátko.
„Haló?" zeptal se rozespale.
„Ahoj Andy, doufám, že jsem tě nevzbudil." zahlaholil Charles.
„Hm," zamručel neurčitě Andrew.
„To jsem moc rád. Neodepsal jsi mi na dopis. Jen jsem chtěl vědět, jak se máš?"
„Dobře."
„To rád slyším. A co říkáš na moji nabídku? Nebylo by to na dlouho."
Nicky, který se probral a došlo mu kdo volá, vytrhl milenci sluchátko a pronesl své oblíbené slovo: „Hovno!" a natáhl se přes Andrewa, aby vrátil sluchátko zpátky na vidlici.
„Na žádné elekrošoky tě brácha posílat nebude!"

Andrew spěchal domů po paměti s deskami pod paží. Byl příliš rozrušen. V posledních pár týdnech dal sbohem bratrovi. Dal výpověď z dobře placeného místa v reklamce, aby odjel do města, kde nikdy nebyl.
,,Drew!"
Z hloubání nad svou proměnou jej vyrušilo zvolání jeho jména. Pohlédl nahoru a spatřil Nickyho na balkoně. Na očích měl sluneční brýle a oblečený byl jen v županu, který si ani nezavázal. V jedné ruce svíral flašku vodky a v druhé cígo.
Usmál se na něj a vyběhl po schodech do patra.
,,Budu dělat plakáty pro další Wassermanův film," pochlubil se a dal Nickymu pusu.