DMD č. 4. pro 4. 4. 2022. Téma: Bublina

S podivnými nesnázemi se potýkal tým krabích akvabel během pravidelného tréninku. Plavkyním dělala většina cviků viditelné problémy, protože se jim pořádně nedařilo ponořit se do vody. Ukázalo se, že na vině je oslava úspěšné kvalifikace na mistrovství světa, kterou družstvo pořádalo den předtím.

„Rozbalily jsme dárek od jednoho fanouška,“ vysvětlila trenérka týmu. „Bylo v něm šampaňské.“
Sportovkyně poté sice neměly obtíže s koordinací pohybů, jejich synchronizované plavání se však proměnilo v synchronizované vznášení.

„Doufaly jsme, že se to vykompenzuje, když po šampaňském těžknou nohy, a my jich máme hned deset,“ dodala jedna z akvabel. „Ale nejspíš těch bublin bylo příliš.“

"Sorry to have burst your little bubble," she continued when he didn't respond.
The footsteps stopped right behind her back. She didn't turn.
"My life wasn't as sheltered as yours," he said philosophically. "You only confirmed what I knew for a long time."
His fingers brushed the back of her neck, lifting her hair. It made her skin tingle and she had to brace herself not to shudder.
"And what was that?" she asked as the sensation subsided. "That you shouldn't trust the evil West?"
"That women are creatures of subterfuge, especially when they play with magic."
"Aren't men too?"

"Na," Anet do Gity drcla ramenem.
Ta si joint bez váhání vzala. Nebude přece ten lůzr, co si nedá.
Potáhla si.
"Co to se mnou udělá?" zeptala se. Trávu si občas dala, ale tohle "čarodějný koření", jak to nazvala Mája, když tu směs vyráběla, ji popravdě děsilo.
"Nic špatnýho."
Gita si všimla, že se Anet zbarvily oči do fialova. Nebo možná už měla halušky.
Ale cítila se fajn. Moc fajn.
A pak se jí žaludek obrátil naruby. Chvíli se naprázdno dávila. A pak škytla a z pusy jí vylétla modrá bublina. A znovu. A další.
"Si zvykneš," zasmála se Anet.

Paprsky jarního sluníčka pronikají skrz šedou oblohu. Je jich málo, ale snaží se. To je důležité, nevzdávat se... Na dvoře činžovního domu je živo. Děti si hrají s míčem, dospělí posedávají na lavičkách. Děda s cigaretou. Mladá maminka. V náručí drží spící miminko. Starší paní se zavřenýma očima nastavuje tvář slabé sluneční záři, pán, s rukou kolem jejích ramen, s úsměvem sleduje hrající si děti.

Děda sáhne do kapsy a vytáhne bublifuk. Přiběhne k němu sotva čtyřletá holčička.

První bublina. Druhá. Třetí.
Holčička kouká, pak se zasměje a něco zabreptá.

,,Bublina," zdůrazní děda. ,,No, bublina. Nevím, jak je to ukrajinsky..."

Jednookému Koviřanovi šla od pusy bublina ze slin.
„Ty, Geralte, nepřehnal jsi to trochu s tím omráčením?“ zeptal se nejistě Marigold.
„Ne,“ odtušil zaklínač. „Za chvíli se probudí.“
Opravdu. Svázaný útočník se začal za okamžik vrtět v poutech.
„Co to? Kde to?“
„Klid,“ řekl Geralt. „Zbytečně se nevysiluj.“
„Proč?“ Muž vyděšeně poulil jediné oko.
„Máme na tebe pár otázek,“ odpověděl mu Marigold.
„Nic nevím!“ vrtěl hlavou Koviřan.
„Ale jak se jmenuješ snad víš, ne?“
Usilovné přemýšlení toho chudáka se dalo skoro nahmatat.
„Jsem Davir.“
„A proč mě hledáš?“
Muž neodpovídal.
Geralt si povzdechl.
„No, budeme muset přikročit k drsnějším praktikám.“

Uběhl týden, dva, měsíc a můj stav se neměnil. Stále ropucha. Propadal jsem beznaději, nechtěl jsem zbytek života strávit jako žabák.
Pak mě napadlo, každá kletba má svou protikletbu. Jen ji zjistit.
Od čarodějnice, co mě proklela, asi ne.
Musím najít jiného kouzelníka.

Cesta byla příšerná, zavalité tělo na krátkých nožkách znemožňovalo rychlý pohyb. Během odpočinkových pauz jsem dumal, jak se s mágem domluvím.
Vlézt do kaluže a vypouštět bubliny? Co když široko daleko žádná nebude? Kvákání bude jistější. Jak dát najevo, že jsem inteligentní tvor? Pak se mi rozsvítilo.
Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák! Kvák!

Kabina vozu KT8 připomíná malou skleněnou bublinu, do níž konstruktér zavřel řidiče tak festovně a neprodyšně, že se k němu opravdu nedostane žádný cestující. Bohužel se čas od času přihodí, že řidič nemůže k cestujícím, přestože by zrovna rád. Účinně mu v tom zabrání zaseknuté dveře, které – ať děláte co děláte – drží zavřené a nepustí. Jejich rafinované řešení v kombinaci s nedostatkem manipulačního prostoru se stávají pastí, z níž musí opoceného a nešťastného tramvajáka přijet vysvobodit Rychlá rota, případně mu po deseti minutách čirého zoufalství a klaustrofobie přispěchá na pomoc nařachaný kolega z tramvaje za ním a dveře prostě vyrazí.

„Mnochem hesčí drušičkovské šaty! Myslela jsem si to!“ rozzářila se nevěsta.
„Kdybys opčas myšlela na něčo jiného neš na šatišky,“ zašišlala Ginny otráveně.
„Ginny!“ okřikla dceru Molly.
Fleur zmizel úsměv z tváře.
Ginny zamumlala omluvu, ale… Tomu pohrdavému tónu Fleur rozuměla hned ve dvou jazycích – a tichý, jízlivý hlásek jí našeptával, že to je o jeden jazyk víc, než ovládala její budoucí švagrová.
Fleur Delacour byla šampionkou Krásnohůlek. Nejlepší studentkou v ročníku. Znala svou cenu.
Kousla se do rtu.
Věděla, že nebude lehké proniknout do bubliny tak pevně spjaté rodiny, jako byli Weasleovi.
Bill za to stál.
Odhodlaně se usmála.

It took Stede a moment to realize that... Jeff had stopped following him. He turned with a pang of anxiety to find the other man frozen, with a glass in his hand.

"You all right there?"

"Bubbles." He licked his lips, obscured by the beard. Sort of. Now that Stede was looking, he struggled to look away.

"Yes, it's all the rage! They've stopped trying to get the fizz out of Champagne. Now it's a thing."

"Tingles my mouth."

Stede exhaled. "Y... yes. It'll do that." There was so much he could show Ed. So much. Lips, he thought. Tingles..

Svůj osud si vybíráme.
Začínáme ve stejném okamžiku. Postaveni sobě na roveň se jeden jako druhý rodíme z jedinečné životodárné substance. Až pak se naše cesty větví.
Některé oslní dokonalost a krása těch druhých tak, že k nim vzhlíží. Jiní vystoupají vysoko nad ostatní zahledění jen do vlastního odrazu.
Někdy zůstaneme sami, aniž se cítíme ztracení. Jindy se skoro nevědomky přimkneme jeden ke druhému.
Je vlastně jedno, zda se necháme bezcílně unášet větrem, nebo si vybereme bezpečné místečko k zakotvení.
Zvolíme osud a ať tak či tak, stejně nakonec praskneme.
Protože žádný člověk není ostrov. Všichni jsme jenom mýdlové bubliny.