DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Záznamník pronese tři slova, následuje cvaknutí a rychlé: „Ano?”
„Neměls doufám další noční?”
„Až zítra,” odpoví Šimon.
„Dnes večer ti asi nezavolám. Budu mimo civilizaci.”
Napíchla Milice jeho telefon? Tak jako tak, kostky jsou vrženy, nemá prostor couvnout, nemá čas, je rozhodnuto. Možná už zítra bude po všem.
„Kam jedeš?”
„Nevím. Možná do šumavských rašelinišť. Třeba najdu tu kytku, cos mi včera nakreslil.”
„Takhle blbá kytka neexistuje.”
„Co my víme?”
Nelehký smích.

Studuje jízdní řády. Hledá nejkratší cestu někam, kde nikdo nežije. Kam nikdo nevidí. Kde nikomu neublíží.
Pak vystojí frontu na jízdenky.
Oddechne si, až když vlak opustí nádraží.

Nakoupila jednadvacet růží (tolik let na světě ráda!), láhev vína, papírové kapesníčky. Čekal ji další osamocený večer: oslava narozenin.
Z koupelny vylezla zahalená po bradu, aby na ni ze zrcadla nebaflo strašidlo.
Na stole načatý opojný nápoj (to už popila?), rozvrkočený balíček a nic.
Prošla byt, zkontrolovala zámek a účtenku z květinářství, nalila si.
„Hlavně nepanikař,“ zašeptala.
***
O tři ulice dál a dvě patra níž syčel plyn.
Mladá žena (to už je mi jednadvacet?) mátožně vstala od kuchyňského stolu, že musí pořádně dovřít okno (tolik se snažila, a on?!). Na pracovní desce pod ním kytice snů.
Otevřela dokořán, vypnula sporák.

Šest kilometrů nad mořem, kde je vzduch tak řídký, že by se člověk udusil. Jaro, léto, a podzim tu dohromady trvají jen pár týdnů. Noční teploty jsou tu celý rok pod nulou.

Poušť, kde je půda tak horká, že by se člověk spálil. Téměř tu neprší, vzduch je prohřátý na krásných 70 stupňů. S vodou se musí šetřit.

Sopečné svahy, kudy nedávno tekla (a brzy zase poteče) žhavá láva. A taky občasné výrony jedovatých plynů.

Jeskyně, kam nedopadne jediný paprsek slunce. Nezafouká ani ten nejmírnější vánek. Nikdy. Je tu jen věčné vlhko a tma.

Tam všude jsou. Tam všude žijí...

“Zapal oheň,” přikazuje Marianna. Stisknu artefakt a plamen zuřivě vyšlehne.
“Nepředváděj se, opatrně,” napomíná mě, skrývajíc potěšení.
“Kdy začnu cvičit s tvou holí?” ptám se dychtivě.
“Ještě ne, vlaštovko.”
“Ech... Byl tvůj učitel taky tak úzkostlivý?”
Zatmění v jejích očích vidím, než domluvím. Těchhle zastíněných chvil ubývá – ale už vím, že musím uhnout.
Ostře se nadechne.
“Nebyl. A už začni."
"Já zapomněla třezalku!" Strach vytryskne jak voda stále neutěsněnou puklinou

Marianna chvíli mlčí, oči zastřené. Les rozrušeně šumí.
"Nevadí, dítě, tady roste."
Žluté kvítky, jejichž období dávno přešlo, zazáří.

Neptám se. Vyřknu zaklínadlo, dotyk křídel, a stahuji vichr z oblohy.

„Vaňková tu mívala záhonek,“ vzpomene si náhle Eva nad vyčištěným kruhem zeminy.
„Co tam rostlo?“ ožije Xénie.
„Obyčejné kytky. Tulipány a tak. Potom jednoho dne všechny naráz zvadly… Za tři dny nato umřela.“ Zmlkne, aby nerušila.
Tentokrát se Evžen hlíny sotva dotkne.
Vyšlehnou rudé plameny.
Země zasténá. Zachvěje se.
Nebe se strašlivým zavytím pukne.
Rozervaná oblaka se řítí k zemi, provazce ledové vody nemilosrdně bičují, trhané namodralé světlo nepřetržitých blesků změní zděšené tváře v přízračné masky, rachot hromů přehluší burácení vichru, s třeskotem sjíždějí tašky ze střechy, z roztříštěných oken se řinou střepy, chatrná zeď se rozsype jako dětská stavebnice.

Zrovna jsem se procházel nad Medvědím potokem, když jsem natrefil na bratrance Ámose jak drží bratrance Nathana v kravatě a otlouká jeho hlavou kůru z dubu.
"Proč morduješ svého příbuzného?" Dotázal jsem se jej něžně, zatímco jsem o něj pro zklidnění lámal příhodnou kládu.
"On ukradl moje kytky!"
"To není pravda, šel jsem na palouk, to ano, ale jen protože mne dědeček Bearfield poslal pro nějaké palice. Přidává je do tabáku. Ale už tam žádné nebyly!"
"Kdo je teda sklidil?"
Naši pozornost upoutal Jošua, oblíbený osel strýce Jepparda Grimese. Díval se na nás tři a neoslovsky ze sebe vyrazil: "Í-á-há-hahá-hahahahá!"

„Vítejte!“ Superior jezuitské rezidence byl dobře stavěný padesátník. „Netrpělivě jsme vás čekali, bratře Jene.“
„Nejsem vysvěcen,“ připomněl a pevně stiskl nabízenou pravici.
„Vím. Dokonce si vás pamatuji ze studií v Praze,“ pousmál se. „Byl jsem ještě holobrádek, ovšem vy… vy vypadáte stále stejně. Tehdy jste si říkal Jeroným Kostelecký, že?“
Daniel polkl. Na tohle si musí dávat pozor!
„Tady bude lepší předstírat, že plně patříte k Tovaryšstvu. Už tak tu máme problémů dost. Zmizela dvě děvčata ze vsi. Rosina a Zuzana. Máme podezření, že jsou za tím… nekalé síly. Proto jsem psal páteru Augustinovi a prosil, ať mi vás pošle.“

Wen Ning stál uprostřed Hromadného Pohřebiště a díval se na trosky svého někdejšího domova. Tam kde dnes byly jen pobořené a spálené trosky, dříve stávala vesnice.

Támhle bývala chýše jeho sestry. Támhle si hrával A-Yuan, hned vedle vchodu do jeskyně Mistra Weie. Nájezd sekt z tohoto místa nenechal kámen na kameni.

Popošel o pár kroků kupředu, ztracený ve vzpomínkách.

A přímo tady kdysi býval záhonek s lotosovými květy. I když Wen Qing nevěřila, že by se v této nehostinné půdě uchytily. Všichni byli přesto naplněni nadějí, když rozkvetly.

Lotosy také zmizely spolu s jeho rodinou. Kde je jim teď konec?

Anne milovala květiny. Jejich barvy, vůně, tvary. Nebyly to jen rostliny, byly to přítelkyně, v časech radosti se s ní smály, v časech smutku ji utěšovaly. Navíc pár kvítků dokázalo vždy proměnit obyčejné věci v neobyčejné.
Když šla poprvé do školy, uvila si z lučního kvítí věnec, aby nevypadala tak prostá. Netušila, jak moc se jí budou kvůli pár květům smát. S pláčem ho hodila do potoka.
"Kde máš ten věnec, byl nádherný," vyzvídala Diana.
"Zahodila jsem jej, smáli se mi."
"Na ně nesmíš dát. Mě se líbí, že jsi jiná."
Druhý den donesla Anne druhý věnec i pro Dianu.

A tak tu stojím a ráda bych se podívala na kříž, který mu udělali, ale nejde to, přes pláč nic nevidím, a tak radši znovu zavírám oči.
A tak tu stojí a neví, nikdo jí neřekl, jestli a kdy vlastně zemřel. Pohřbili ho pod falešným jménem někde daleko.
A tak tu stojí a policista jim ukáže masový hrob, kde nakonec najdou tátu. Pohřbí ho, jak se patří, sami.
A tak tu stojíme před kříži a hroby všech, které jsme milovali, a bojíme se vzhlédnout, bojíme se doufat i zoufat, dívat se přes slzy, protože možná je ten hrob opravdu prázdný.