DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Bylo brzké ráno. Nad školními pozemky se ještě stále vznášela mlha. Nad jezerem se začínaly objevovat první ranní paprsky slunce, když tu náhle se tichem roznesl pronikavý výkřik.
"Aáááá! Zločin!" to profesorka Prýtová dorazila do skleníku číslo tři a zjistila, že veškeré květiny, které ve skleníku ještě včera v noci byly, nyní zmizely.
Začalo vyšetřování. Nejdříve byli bystrozory vyslechnuti všichni profesoři a studenti. Pak i všichni obyvatelé Prasinek. Nikdo však nic nevěděl, nikdo nic neviděl. A tak došlo k největšímu zmizení kouzelnické flóry v dějinách Velké Británie. Do dnešního dne si všichni pokládají stejnou otázku. Kde jenom ty kytky jsou?

Billa polilo horko. Ihned věděl, že se stal malér. KOLOSÁLNÍ malér.
Cítil jak mu klesá tlak a dělá se mu špatně.
Zároveň daný fakt jeho mozek jaksi nechtěl akceptovat a stále se snažil najít chybu ve vnímání reality.
Možná když zavřu oči a zase je otevřu...
Ne, problém přetrvával.
"Hej Bille, jak je kamaráda?!"
Do skleníku pronikl hlas Charlieho, Billova kolegy.
"Tak Bille," Charlie vstoupil do skleníku. "Co je kamaráda? Vypadáš bledě. Je ti dobře?"
Bill nereagoval a pouze zíral na prázdný skleník.
Také Charlie se konečně rozhlédl.
"Hele Bille. Tady by měly bejt ty kytky..."
"Ano Charlie, měly by."

Ahoj Lily,

ti Španělé jsou teda celkem jiný šálek čaje. Všichni se pořád dotýkají, objímají a pusinkují. Dokonce tu byl jeden, který se mi dvořil a lísal se snad ještě víc než ti ostatní. Bylo to docela milé, byl to takový můj tulipán. :P Nakonec se z něj ale vyklubal celkem narcis. Pořád žvanil jen o sobě, svojí jachtě a já nevím o čem. Asi si myslel, že mě tím okouzlí, když jsem z toho „východu“. Tak jsem ho poslala k šípkům a je klid. Ani nevím, kde je mu teď konec.

A co ty? Co Jenda? Daří se?
Róza

Zpívali tu ptáci
A rostly květiny
Všude kam se podíváš
Překrásné planiny
Na tomto místě
Zvěř a rostliny
Vládli tu a udržovali mír
Dokud v hlavách hrstky lidí
Neobjevil se ďábelský cíl

Tam kde zelenaly se louky
Teď beton zalévá kopce
Tam teď lidé zavření jsou
V železných domech
Jako v hrobce
Mrtví a přece živí
Dnes spoutáni jsou
Na věčnost
Tam kde vlci vyli

Ze spárů algoritmů
Už není úniku
Když kabely
Trčí ti z hrudníku
Vedou cestou
Kde tekla řeka
Teď tu na zombíky
Jen zkáza čeká

Už nikdy nevylezou ze svých hrobů
Upozorňovala na sebe takovou dobu

To se takhle Horáček s Pažoutem domluvili, že už to konečně řeknou rodičům. A tak se po práci potkali před bytovkou a Horáček povídá, kde máš ty kytky, ty vole a Pažout pokrčil rameny a řekl, tys měl koupit kytky a oba se zhrozili a hledali, kde by nějaký ty kytky sehnali a pak si všimli, že naproti přes ulici mají na zahradě tulipány a Horáček, že bude hlídat a Pažout, že je otrhá. Ale té cedule, co říkala pozor pes si nevšimli. A tak šli k rodičům bez kytek a Pažout měl roztrženou nohavici, ale vůbec nikomu to nevadilo.

Většinu cestujících, které Kamil vozí, účinně odfiltruje. K pracovnímu procesu přistupuje osobitým způsobem.
„Podívej, Sašo, mě vůbec nezajímá, co vozím. Pro mě to je substrát. Naložím, odvezu. A když to dovezu, tak to vyložím. Nejlepší teda je, když se to vyloží samo.“
Když v pondělí tu starou paní naložil a odvezl už dvakrát, a to z jedné konečné na druhou, něco vzbudilo jeho hluboko zasutou zvědavost.
Vylezl z kabiny a nenuceně se babči zeptal, jestli nepotřebuje pomoc.
„Jseš hodnej, chlapče. Já jenom něco hledám.“
„Aha. A co hledáte?“
„Jedno květinářství. Pamatuju si, že bylo na konečný, jenomže nevím na který.“

Okolo lesa pole, lán.
V poli černozem, červená tráva, stébla svěsila hlavy.
Kráčíš brázdou, a květin není. Kam se poděly?
Máky, chrpy, modrý koukol kolkolem, ušlapaný, ujezděný koly.

Popel, prach, pár panelů, propast tam, kde býval sklep.
Mrtvé prsty svírají sáček se semínky.
Sutiny lidského života. Vyhasly, jako ty sedmikrásky, v pruzích zeleně mezi jednotlivými ulicemi, nikdo je nezalévá.

V hlavních tanků a houfnic.
V neoznačených hrobech.
V troskách střech, porostlých mechem.
V zasypaných studních.
Ve výkřicích do nebes.
Ve tmě. Ve světle.
V hlavě, i v těle.

Válka má hliněné nohy.

Zákopy jsou plné slunečnicových semen.

Bude nový chléb.

Slunce bíle září a nikde ani živáčka. Přesto je cítím. Koráb vyplul z osamoceného mraku a měkce přistál. Konečně!
Jsou tři.
"Je to pro vás bezpečné?"
Jeden kývne a rozpřáhne paže.
Naše duše se znají, už jsme toho spolu hodně zažili. Hodně vybojovali.
A teď se můžeme i obejmout. "Bratři," šeptnu mu do ramene.
...
Všichni sedíme v trávě a užíváme dávno zasloužený odpočinek.
Boje skončily, vyhráli jsme...
"Vaše planeta je krásná! Z blízka ještě o tolik víc, než ze vzduchu. A ty... květiny?" blaženě přičichne k pampelišce, až má žlutý nos.
"V celé galaxii nikde jinde nerostou. Jen u vás."

Lily občas přemýšlí, kam se poděla Petunie.
Je vdaná?
Má děti?
Kdepak asi bydlí?
Dokázala by ji najít sova?
Ne, nebude se snažit ji kontaktovat, mohla by způsobit problémy sobě i jí.

Ale pořád jsou sestry. Učitelka ve škole jim říkala květinové sestřičky.
Lily si uvědomuje, že vede nebezpečný život. Její muži zrovna tak, bývalý i současný. Je nepravděpodobné, že by se něco stalo všem třem, ale doba je zlá. Je potřeba myslet na zadní kolečka. Myslet na děti. Pověsit je na krk někomu z Výboru by bylo z bláta do louže.
Ne. Tuhle zálohu prostě nikdy potřebovat nebude. Tečka.

"Nazdar, Lve, dlouho jsi se tu neobjevil," vítá Jimram kumpána.
"Pár dnů jsem si dal od hospody dobrovolně pauzu, žehlil jsem průšvih."
"Jaký průšvih?" vyzvídá Tadeáš.
"Spíše faux pas. Scholastika měla narozeniny, měl jsem v plánu koupit kytku. Dojdu před obvykle navštěvované květinářství a s hrůzou zjišťuju, že už tam žádné není."
"To víš, to se v tržní ekonomice občas stává," komentuje situaci Jimram.
"A než jsem dohledal nějakou konkurenci, už měli všude zavřeno."
"To jsi to tedy pohnojil," praví Tadeáš.
"Právě, že nebylo co hnojit," opáčí Lev.
"Vsadím se, že to Scholastika jedovatě okomentovala," odhaduje Jimram.
"Ani mi nemluv."