DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

"Pssst, pane Hamley, nechoďte tam," sykla Miss Rowen od pergoly a gestem pozvala pána domu, aby se připojil k přátelům ve stínu.
"Co je špatně se skleníkem?" ptal se a nahlížel dovnitř.
Na obrubníku u indonéských palem seděla Mrs Burnwood, oči zavřené, tváře zrůžovělé. Vše se zdálo v pořádku.
"Nerušit, pění," vysvětlila Miss Gwendylon.
"Aha. Co se stalo?"
"No, včera nezabila syna," vypočítávala na prstech Tess.
"Dnes se probudila s chrapotem."
"Rozbil se kočár."
"Koncert je zrušený."
"A před chvílí přišel třístránkový dopis od babičky," uzavřela kroužek Mrs Stronghold. "Prohlásila, že chvíli nechce vidět nic než kytky, maximálně nějakou housenku."

Na horizontu událostí kytky nerostou. Tam, kde umírají hvězdy, bude jen těžko něco růst. I časový tunel tady byl jen holá skála. Vedl rovnou skrz horizont.
Kolem umíraly hvězdy a Vraspír si stále pískal. Daniel tu melodii poznal.
"Řekni, kde ty kytky jsou," zanotoval a ostatní se k němu kupodivu přidali. Jejich zpěv zněl podivnou ozvěnou.
"Kytičky shořely," zabručel si Vraspír pod kápí, když píseň dozněla.
Sotva domluvil, tunel se rozzářil oslepujícím světlem. Trojici mužů bylo náhle horko. Mimoděk se shlukli k sobě. Jaroslav pátral po díře ve stěně tunelu. Daniel si mnul oči. Vraspír oba muže kryl vlastním tělem.

Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.

"Kde jenom ty zatracené kytky jsou? Dával jsem je do vázy, jsem si tím jistý."
Arthur Kirkland bezradně mával rukama. Královská rodina ho pověřila, aby uvítal vzácného hosta, a protože se jednalo o ženu, měl jí předat květiny.
"Hej, Alfréde, neviděl jsi někde pugét růží?"
"Na co ti budou růže?"
Angličan se naježil. "Vážně bych tě někdy nejradši zakousl, i když jsi můj bratr. Přijede manželka argentinského prezidenta a..."
Komorník oznámil příchod slavné Evity Perónové. Amerika odběhl, pak se vrátil a vtiskl šokované návštěvě pohřební věnec ověnčený květy pohřešovaných růží. Arthur zachytil padajího hosta právě včas. Návštěva Británie skončila fiaskem.

Konečně nastal ten den. Dnes půjde požádat o něžnou ručku své vyvolené její ctěné pány rodiče.
Jejich známost byla nesmělá, něžná, rozvíjela se pomalu jako květ vzácné květiny. Každý další krok byl jemný, aby ten nádherný květ nespálil mráz. Trvalo dlouho, než jí vyznal své city. Pak se konečně představil jejím rodičům. Přijali ho vlídně, leč obezřetně.
Ale dnes konečně může předstoupit a požádat je, aby mu svěřili svou jedinou dceru.
Vše měl připravené, jen květiny natrhá na louce. Krásné a něžné jako je jeho vyvolená.
Vyhlédl z okna. Nevěřil svým očím.
Šok. Zděšení.
Přes noc napadly dva metry sněhu.

"Příští exponát bude výjimečný. Není mnoho institucí, které by měly něco podobného. Jak víte, před sto lety jediná nečekaně vykvetuvší popínavá rostlina vyhladila celé San Francisco. Další podobné případy následovaly. Šlo o alergie, i rostliny vyloženě toxické. Vypukl dlouhý konflikt, na jehož konci lidstvo dosáhlo totální defoliace planety, umožněné těžbou kyslíku blockchainem. Rostliny jsou minulostí. Teď dovolte, abych vám ukázal... kytku!"
Průvodce odsunul ocelový plát a zrakům turistů se za pancéřovýcm sklem ukázalo... cosi.
"Hrůza!"
"Fuj, to je hnusný!"
"Je to dostatečně zabezpečené? Jestli něco unikne, budu vás žalovat!"
"Ty krávo, kytka... hustý."
Co si myslela sedmikráska, naštěstí návštěvníci nevěděli.

Už je to tady, svět se zelená, přicházejí poslové jara.
Vede je fešácký Merkur. Za ním tančí tři půvabné Grácie v průsvitných závojíčcích.
Pohlíží na ně Venuše, nikoli nahá rozkošnice, ale oděná důstojná dáma s oduševnělým pohledem. Radujte se a milujte se. A na stromě Amorek naslepo napíná šíp.
Ale co se to děje vzadu? Vánek Zefyr žárlivě pronásleduje další křehotinku v závojích, nymfu Chloridu. S vyčítavým výrazem ji obejme. A jí se při tom dotyku z úst místo dechu vyřinou květy.
Některé ozdobí roucho krásné Flóry, která jde hned vedle.
A další se rozsypaly po trávě jako barevné drahokamy.

Ráno mě probudilo šramocení, slídění a tlumené kletby. Jedno otevřené oko mi ukázalo Zaklínače, kterak s pilností krtka přehrabává veškerý svůj majetek a nadává u toho jak hejno špačků. Po chvíli Geralt přestal hrabošit a začal budit Marigolda.
"Kde jsou?"
"Kdo?" zeptal se pěvec rozespale.
"Moje byliny! Měl jsem se v ranci, věděl jsi o nich! Za co si je vyměnil? Za struny? Za kus žvance?"
Podle stupně rozezlení by si jeden mohl myslet, že bez nich Zaklínač umře... pak jsem si uvědomil, že se to může stát.
"Geralte, počkej! Marigold za nic nemůže!"
"Ne?"
"Já je sežral," hlesl jsem.

Bolely mě nohy. Nevím, kolik jsem v nich měl kilometrů.
Bolelo mě srdce. Nevím, kolik nepohřbených jsme cestou viděli.
Bolely mě oči. Zjistil jsem, kolik různých odstínů může mít šeď.
Protože všechno bylo šedé, domy, stromy bez listí i stébla trávy, která se při dotyku lámala.
Cosi se tu dotklo země. Už to nebylo ve vzduchu, ale prostoupilo to do půdy, zarostlo to stromům pod kůru, srazilo to všem květinám okvětní lístky na zem.
To něco byla smrt.
“Poslední kopec?” navrhla Beka a já přikývl.
Čekali jsme další šeď, ale za kopcem, v paprscích zapadajícího slunce, zazářily bělostné květy kopretin.

Blíží se svátek všech Haniček (a některých Marií) a v Kouzelném květinářství se dveře netrhnou. Ester s Natálií nestačí vázat kytice, jedna zkušeně a rychle, druhá trochu nejistě – ještě musí hledat, kde jsou růže, gerbery, karafiáty, kde je asparágus, antúrie nebo listy palmy.
Nápor poleví až k poledni. Natálie poprvé od rána vytáhne mobil a zarazí se – deset nezodpovězených hovorů od Lenky. Zavolá zpátky, víc poslouchá, než mluví, a během hovoru znatelně bledne.
Mezitím Ester přinese snop zlatého obilí na věnečky a zbledne taky – z každého klasu se místo zrnek sypou černé saze.
V horkém letním dni náhle obě zamrazí.